Krymská válka
| krymská válka | |||
|---|---|---|---|
 Výjev z obléhání Sevastopolu od Franze Roubauda | |||
| Trvání | 1853-1856 | ||
| Místo | Krym, Balkánský poloostrov, Baltské moře, Černé moře | ||
| Výsledek | Pařížská mírová smlouva Porážka Ruska | ||
| Strany | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Krymská válka byl ozbrojený konflikt v letech 1853–1856 mezi carským Ruskem a Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojené království a Sardinského království. Konflikt se odehrával především na poloostrově Krymu, kde je v Sevastopolu námořní základna ruské černomořské flotily. Válku vyvolala mocenská expanze Ruska na Balkáně a obava o osud „nemocného muže na Bosporu“, jak byla oslabená Osmanská říše označována. Výsledkem byla porážka Ruska stvrzená Pařížskou mírovou smlouvou.
Začátek války
Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, první důvod k započetí bojů se ukázal překvapivě už v roce 1850. Evropa si tou dobou odvykala od nepřetržitých válečných konfliktů a prožívala Průmyslovou revoluci. V čele Francie stál prezident Ludvík Napoleon Bonaparte, kterému se podařilo dosáhnout velkého diplomatického úspěchu na území Istanbulu. Osmanský sultán Abdülmecid I. předal do rukou Francouzů správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě. Protože byla tato funkce od nepaměti udělována pravoslavným Rusům, byl tím car Mikuláš I. nanejvýš pobouřen.
Osmanský sultán sice cara uklidňoval a přesvědčoval, že se jedná jen o nedorozumění a že vše napraví, nicméně tou dobou už Abdülmecid I. dávno vsadil na podporu mocností západní Evropy. Neměl tedy žádný důvod ani jeden ze svých slibů splnit. Po celé tři roky tak udržoval Mikuláše v nejistotě.
Mikuláš I. vyslal do Istanbulu diplomatickou misi pod vedením knížete Alexandra Sergejeviče Menšikova, který proslul jako legenda ruského válečnictví, když se podílel na vyhnání Napoleona I. ze země v roce 1812. Měl se snažit o dohodu, která by umožnila Rusku stejná práva na zásah do záležitostí pravoslavného náboženství, jako umožnila Francii u katolických kostelů a duchovních. Jednání však nikam nevedla. Menšikov například při svém prvním setkání se sultánem urazil Turky, když přišel v civilu místo v obvyklé vojenské uniformě. Odsuzoval také ústupky Turků Francouzům a požadoval výměnu vysoce postavených osmanských státních zaměstnanců.
Mikuláš I. se po neúspěšném jednání uchýlil k drastičtějším řešením. Kromě otázky poutních míst v Palestině vyzdvihl car také, že Turci podle něj nedobře zacházeli s křesťanskou populací na Balkáně. Navíc usilovali Rusové o vojenský přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Tyto důvody byly dostatečné k vyhlášení války a Mikulášova carská vojska vtrhla do Valašského a Moldavského knížectví, která byla v té době osmanskými podunajskými vazaly.
Válka na Dunaji
Na radu Napoleona III. se Abdülmecid I. zprvu pokoušel vyřešit spor s Ruskem mírovou cestou. Svolal proto v roce 1853 kongres do Vídně, kde se ale nevyřešilo téměř nic. Jediné, co se ukázalo, bylo, že Osmanská říše měla mít ve válce podporu Francie a pravděpodobně také Velké Británie, protože její ministerský předseda George Hamilton-Gordon z osobních důvodů odmítl stvrdit s Ruskem spojenectví.
4. října 1853, po skončení jednání, vyslal sultán do Valašska a Moldavska svá vojska, která byla ruskými šiky odražena. Dosáhla sice vítězství u města Olteniţa a i přes počáteční neúspěchy dobyli přístavní město Silistra, ale nepodařilo se jim znovu získat Rusy obsazené valašské město Cetate. Abdülmecid se o svá území a o vliv na Balkáně začal vážně obávat. 30. listopadu navíc ruská válečná flotila napadla černomořský přístav Sinop a ve snadném boji ho vyrvala z rukou Turků. Ač to car Mikuláš I. považoval za svůj velký válečný úspěch, právě dobytí Sinopu mu nakonec zlomilo vaz.
Abdülmecid I. kvůli přímému ohrožení Istanbulu požádal francouzského císaře a britského premiéra o pomoc. Oba mu vyhověli, neboť i pro ně byla děsivá vize, že by úžina Bospor a Dardanely padla do carových rukou a že by bylo Rusko posíleno územími rozpadající se Osmanské říše. Francouzi byli motivováni i náboženskými a obchodními neshodami s Rusy.
Na přelomu let 1853 a 1854 obě velmoci vyslaly do Černého moře své flotily, aby pomohly bránit turecké pobřeží. Posíleny ještě o několik málo osmanských lodí pak vypluly z Istanbulu a napadly přístavní město Oděsa, která byla centrem administrativy ruského černomořského námořnictva.
Oděsa byla vystavena nepřátelské palbě od února do dubna. S nasazením všech sil nakonec těžké boje přečkala, aniž by padla do rukou spojenců. Rusové se ale v touze po pomstě dopustili zásadních strategických chyb. Jednou z nich byla i jejich neopatrnost, když zaujali pozice na území Habsburské monarchie (konkrétně v Dobrudži[zdroj?] a Bukovině). Rakouský císař František Josef I. z toho přirozeně nebyl nijak nadšen a proto se přidal ke spojencům.
Francii, Británii a Osmanskou říši kromě Rakouska v rámci Německého spolku podpořilo i Prusko v čele s Fridrichem Vilémem IV..[zdroj?] K dovršení všeho se ke spojencům přidala i Sardinie pod taktovkou Savojců, jmenovitě Viktora Emanuela II. Rázem se tak celá situace obrátila proti carovi. Stála proti němu téměř celá Evropa.
Další průběh války
.jpg)
Francouzi a Britové se po bojích o Oděsu vylodili na jihozápadním cípu poloostrova Krym. Rusové sem museli rychle přesunout své muže. Car nařídil ustoupit vojskům z podunajských knížectví, která padla v nastalém zmatku do rukou Rakušanů.
Ruské vojsko bylo velice špatně vybaveno. Mikuláš si toho sice byl vědom, ale nezachoval se odpovídajícím způsobem. Jako velitele totiž zvolil knížete Menšikova, který tak dostal šanci napravit svou pověst po fiasku v Istanbulu. V prvním suchozemském střetu na Krymu, ke kterému došlo 8. září 1854 na řece Almě, ztratil Menšikov téměř 6000 mužů z původních 33 000. A to i přes špatný stav britského vojska.
18. října vítězná koalice obléhá ruské opevněné přístavní město Sevastopol. Město bylo po celé dny vystaveno hrozivé palbě nepřátelských děl. Snaha o prolomení obléhání vedla 25. října k bitvě u Balaklavy, která – na rozdíl od následující bitvy u Inkermanu z 5. listopadu – skončila nerozhodně. U Inkermanu byli Rusové, které opět vedl kníže Menšikov, drtivě poraženi.
Car Mikuláš I. roku 1855 umírá. Poslední významná bitva, kterou mohl ovlivnit, se strhla 17. února u města Eutropia. I zde byl ale poražen. Vedení války za něj převzal jeho nástupce Alexandr II. A vedlo se mu snad i lépe. Ve snaze zmírnit krutou situaci obleženého Sevastopolu vyslal své muže do útoku na Kars, což byla nejdůležitější osmanská pevnost ve východní Anatolii. Obléhání trvalo od června do listopadu 1855.
Během obléhání Sevastopolu se Britové a Francouzi třikrát pokusili dobýt také přístavní město Taganrog. To jim stálo v cestě k Rostovu na Donu, který byl významným centrem ruských vojenských operací na Kavkaze. Rusům se ale podařilo všechny tři útoky ustát. Dvakrát bylo obležené i vzdálené přístavní město Petropavlovsk-Kamčatskij na Kamčatce, vždy ale byli Britové a Francouzi donuceni se z pevniny i z ruských vod stáhnout.
Kvůli krutým podmínkám, které obléhatelům Sevastopolu připravilo tamější podnebí, kapituluje město téměř o rok později - 9. září 1855. Kapitulaci předcházela bitva na řece Čorna a spojenecký útok na pevnůstku Malakoff, kde koalice dosáhla definitivního vítězství.
Mírová smlouva
Francie, která vyslala mnohem více vojáků do války než Británie a utrpěla daleko více obětí, chtěla válku ukončit, stejně tak Rakousko. Boje ustaly v únoru 1856. 30. března 1856 je podepsána Pařížská mírová smlouva, která byla výsledkem Pařížského kongresu. Rusové se v ní vzdávají Karsu a Budžaku, které připadly Osmanské říši a Moldávii. Anglie, Francie, Sardinie a Osmanská říše opustí všechna ruská města a přístavy obsazené spojeneckými vojsky (Sevastopol, Balaklava, Kamiš, Jevpatorija). Ruský Imperator a sultán museli uznat neutralitu Černého moře.
Novináři
Krymská válka byla první, v níž byla veřejnost informována o válce prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě W. H. Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“.[zdroj?] Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířilo povědomí o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády.
Důležitá data
- květen 1853 - Rusové obsadili Moldávii a Valašsko v Osmanské říší
- říjen 1853 - Osmanská říše vyhlásila válku Rusku
- březen 1854 - Francie a Velká Británie vyhlásily válku Rusku
- září 1854 - Spojenci vyhráli bitvu na řece Almě
- říjen 1854 - Obléhání Sevastopolu; bitva u Balaklavy (útok britské lehké jízdy)
- listopad 1854 - Rusové utrpěli těžkou porážku u Inkermanu
- září 1855 - Pád Sevastopolu (bitva na řece Čorna)
- únor 1856 - Ukončení bojů
- březen 1856 - Podepsání Pařížské smlouvy
Související články
- Pařížská mírová smlouva (1856) - ukončila krymskou válku.
- Florence Nightingalová
- Bitva u Balaklavy
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu krymská válka na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Krymská válka v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
