Krásná Vida
| Krásná Vida | |
|---|---|
| Lepa Vida | |
 Risto Savin (Friderik Širca) | |
| Základní informace | |
| Žánr | lidová opera |
| Skladatel | Risto Savin |
| Libretista | Richard Batka a Risto Savin |
| Počet dějství | 4 (5 obrazů) |
| Originální jazyk | slovinština |
| Literární předloha | Josip Jurčič: Lepa Vida |
| Datum vzniku | 1907 |
| Premiéra | 18. prosince 1909, Lublaň, Zemské divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Krásná Vida (v slovinském originále Lepa Vida) je lidová opera slovinského skladatele Rista Savina (vlastním jménem Friderik Širca) na libreto, které zpracoval vídeňský spisovatel a libretista Richard Batka spolu se skladatelem podle stejnojmenné novele Josipa Jurčiče. Skladatel operu napsal roku 1907, během svého působení ve Varaždíně, a poprvé byla uvedena dne 18. prosince 1909 v lublaňském Zemském divadle.
Vznik, charakteristika a historie opery[editovat | editovat zdroj]
Skladatel Risto Savin byl důstojníkem rakousko-uherské armády, skladbu studoval soukromě mimo jiné v Praze a v letech 1903–1907 působil ve Varaždíně. V roce 1898 napsal jednoaktovou operu Poslední stráž (Poslednja straža), která byla uvedena v Záhřebu roku 1906 a o rok později v Lublani, mezitím napsal několik rozměrných sborových skladeb a v roce 1907 dokončil svou druhou, tentokrát celovečerní operu Krásná Vida.[1][2][3]
Lidový námět o krásné Vidě zpracoval v nejznámější verzi básník France Prešeren v první polovině 19. století. Námět se pak objevil v desítkách slovinských literárních děl, Savinova opera je však založena na novele Josipa Jurčiče z roku 1877 (popřípadě činohry Josipa Vošnjaka z roku 1893 napsané na jejím základě), která je modernější parafrází základního námětu básně.[4][5] Batkovo libreto kombinuje Jurčičovu aktualizaci s původní Prešerenovou poetickou verzí v prvním jednání opery, kdy Vida, soudobá hrdinka opery, zpívá baladu o své legendární jmenovkyni.[2]
Savinova Krásná Vida byla již v době premiéry (např. Antonem Lajovicem v příloze revue Novi akordi roku 1910) uvítána jako první moderní slovinská opera.[3] Hlavním vzorem jsou jí hudebně dramatické principy Richarda Wagnera. Krásná Vida připomíná díla Wagnerových soudobých následovníků, zejména Richarda Strausse. Obdobně jako v předchozích Savinových dílech se zde však naleznou i ozvuky jihoslovanského folklóru, některé harmonické prostředky prozrazují i vliv impresionismu.[6] Základem hudební stavby je symfonický proud, její novoromantický styl charakterizuje rozvinutá polyfonie a bohatá instrumentace, strukturu díla pomáhají udržovat příznačné motivy, z nichž nejvýznamnější – motiv titulní hrdinky – v různých obměnách prochází celou operou. Opera je přes některá slabší místa – která padají také na vrub libreta, jež obsahuje nedostatky v dramatickém rozvoji děje a psychologické kresbě postav – „dosti silné hudební dílo“.[7] Podle Nialla O'Loughlina Savin v Krásné Vidě poprvé rozvinul specifickou slovinskou hudební identitu.[8]
Risto Savin po zkušenostech s jevištní realizací své opery podnikl v letech 1912–1914, v součinnosti s Richardem Batkou, její revizi po textové a především hudební stránce Nová verze měla premiéru 18. září 1920 a dosáhl v Lublani třinácti představení.[2] Další textovou i hudební úpravu pořídili pro inscenaci z roku 1928 tehdejší ředitel Lublaňské opery, skladatel Mirko Polič (1890–1951), a režisér Milan Pugelj (1883–1929): v ní jsou dva akty sloučeny do jednoho a dějiště místně přeneseno do Duina (Devina) a časově do doby renesance.(slovenskabiografija)[2]
Za Savinovu nejvýznamnější operu bývá obvykle považována jeho poslední, Matija Gubec, ale někteří odborníci (dr. Borut Smrekar) považují za vrchol Savinova díla právě Krásnou Vidu a vyzývají k návratu k její původní autorské verzi.[9] Muzikolog Dragotin Cvetko (1991–1993) oceňoval na Krásné Vidě její „moderní, ideově pokrokovou hudební koncepci“ a její význam pro vývoj slovinské hudby hodnotil takto: „Krásná Vida přinesla do slovinské opery svěží vzduch. Byla první slovinská opera složená v moderním duchu a tehdejší slovinští skladatelé by si z ní mohli brát příklad.“[2][3]
Osoby[editovat | editovat zdroj]
- Anton – baryton
- Vida, jeho žena – soprán
- Alberto, mladý Benátčan – tenor
- Pietro, mladý Benátčan – bas
- Neža, Antonova hospodyně – alt
- Grega, její otec – bas
- První host – baryton
- Druhý host – baryton
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
1. dějství[editovat | editovat zdroj]
V domě bohatého Antona v rijeckém přístavu Sušak se vesele tančí. Mezi mnoha přítomnými jsou i starý Grega a jeho dcera Neža, Antonova hospodyně. Z jejich rozhovoru se dozvídáme o situaci v Antonově domácnosti: jsou zde často hosty dva mladí Benátčané, Alberto a Pietro, kteří se po straně dvoří Antonově mladé ženě Vidě. Ta jejich snahy přijímá vlídně, ačkoli k ostatním lidem je spíše strohá a hrubá. Avšak Anton je do své ženy bezhlavě zamilován a je k tomuto dění slepý. Vidí svůj život jako jediné štěstí: má krásnou ženu a syna, byť stonavého.
Společnost vyzývá Vidu, aby jim na rozloučenou zazpívala, a ta jim vyhoví. Zpívá starou baladu o krásné Vidě, která se slepě zamilovala a odešla se svým milencem za moře, zanechavši doma muže a dítě; ale dočkala se jen zklamání, stesku a rané smrti (árie Lepa Vida prala kraj morja). Anton může na své ženě oči i uši nechat, a když hosté odejdou, ujišťuje ji znovu o své lásce (duet Kak temno moč).
Vida se pak o samotě věnuje svému synovi, její myšlenky však dlí u pohledného Alberta. V tomto roztoužení se nalézá, když se nečekaně otevřou dveře a v nich stojí právě tento svůdce. Vida se vrhá Albertovi kolem krku (duet Daj, ljubček se objeti). Manžel i dítě jsou naráz zapomenuti, mladá žena nemešká a prchá se svým milencem do Benátek.
2. dějství[editovat | editovat zdroj]
Vida žije v Benátkách v Albertově domě, ale mladík se jí brzy nabažil (sbor a Albertův zpěv Plavaj naglo, čolnič mali). Již ji nemiluje, ba pořídil si novou milenku. Vida jej má stále ráda, ale cítí se osamocena a s bolestí vzpomíná na svůj domov, a zejména na chorého synáčka, jehož opustila (monolog Tam gre in samo me pusti). Nemůže se však odhodlat k návratu a snaží se získat zpět Albertovu lásku. Ale Albert ji hrubě odmítá a poníží tím, že ji nabídne za milenku stále žádostivému příteli Pietrovi. Zraněná Vida odchází od milence.
3. dějství[editovat | editovat zdroj]
(1. obraz) Vida je už rok pryč a celé město se domnívá, že musí být po smrti. Od jejího odchodu vládne Antonovým domem jeho hospodyně Neža. Obětavě se stará o jeho churavého syna a pokouší se získat náklonnost pána domu. Ten však je stále zdrcen žalem a jejích citů si nevšímá (Nežin monolog Že leto je, kar Vida).
Nežu navštěvuje její otec Grego, který se právě vrátil z cesty do Benátek. Přináší jí z cesty křížek na památku a sděluje jí neuvěřitelnou novinku: v Benátkách před kostelem viděl žebračku, v níž rozpoznal Vidu. Chtěl s ní promluvit, ale sotva jej žena poznala, dala se na útěk a unikla mu. Neža se této zprávy hrozí: ví, že Anton svou ženu stále miluje a že jej nikdy nezíská, pokud se dozví že je Vida naživu.
(2. obraz) Vida se potají vrátila do rodného města, a když není nikdo přítomen, vkrade se do domu, vyhledá svého syna a tiskne jej v náručí (Vidina ukolébavka Tebe tu zrem). Neža ji takto zastihne a vyvolá ryčnou hádku o to, která z obou žen má větší práva k dítěti a potažmo k jeho otci (scéna Le še poljub). Hádka přivolá Antona. Ten je ohromen náhlým Vidiným návratem, ale současně velmi šťasten. Neptá se jí ani slovem, proč odešla a co dělala celý rok, jen doufá, že od nynějška mohou opět žít šťastným rodinným životem (scéna Kdo si ti).
4. dějství[editovat | editovat zdroj]
Na pouti do Trsatu se mezi poutníky vydali i Anton s Vidou, stejně jako Neža (sbor Večer na zemljo lega). Ta se stále snaží dopídit se toho, co Vida během své nepřítomnosti dělala, aby ji mohla u Antona očernit. Na pouť přicházejí i Alberto a Pietro. Pietro, jenž nemůže Vidě zapomenout, že před ním dala přednost Albertovi, rád zodpoví dotaz žárlivé Neži a prozradí jí nehledanými slovy, že Vida byla Albertovou milenkou. Když se to dozví Anton, v zuřivosti se vrhne na Alberta a zadáví ho; poté ho z rozrušení a vyčerpání samotného raní mrtvice. Vida, vidouc manžela i milence mrtvé u svých nohou, zešílí.
Nahrávka[editovat | editovat zdroj]
- 1963 (CD 2009, RTVSLO 111204) Zpívají: (Anton) Samo Smerkolj, (Vida) Vilma Bukovec, (Alberto) Rajko Koritnik, (Pietro) Dragiša Ognjanović, (Neža) Dana Ročnik, (Grega) Friderik Lupša, (první host) Janez Triler, (druhý host) Anton Prus. Komorní sbor a symfonický orchestr RTV Ljubljana řídí Jakov Cipci.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Zgodovina. Friderik Širca - Risto Savin [online]. Žalec: Glasbena šola Risto Savin Žalec, 2011-04-05 [cit. 2015-04-22]. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ a b c d e BEDJANIČ, Peter. Risto Savin : Lepa Vida (booklet). Ljubljana: RTV Slovenija, 2009. 14 s. S. 1–3. (slovinsky)
- ↑ a b c KOZMUS, Eva Nina; PEPEL, Gregor; PEPEL, Urška. Janez Hausenbichler, Fran Roblek in Risto Savin [online]. Žalec: I. osnovna šola Žalec, 2006 [cit. 2015-04-22]. S. 40. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ OVSEC, Damjan J. Fair Vida. The Everlasting Importance of the Psychological Aspect of the Slovene Ballad. Interdisciplinarian Ethnological Interpretation. Studia Mythologica Slavica. Roč. 1998, čís. I, s. 266–271. [sms.zrc-sazu.si/pdf/01/SMS_01_Ovsec.pdf Dostupné online] [cit. 2015-04-22]. (anglicky)
- ↑ PREGELJ, Barbara. Algunas imágenes del otro en la literatura antigua eslovena o qué tienen que ver los españoles con los turcos. Verba hispanica: anuario del Departamento de la Lengua y Literatura Españolas de la Facultad de Filosofía y Letras de la Universidad de Ljubljana. Roč. 2006, čís. 14, s. 119–127. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. ISSN http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=2254700. (španělsky) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ SCHREIBER, Ulrich. Opernführer für Fortgeschrittene. Svazek 5 Das 20. Jahrhundert III: Ost- und Nordeuropa – Nebenstränge am Hauptweg – Interkontinentale Verbreitung. Kassel: Bärenreiter Verlag, 2006. 692 s. ISBN 978-3-7618-1859-6. S. 254. (německy)
- ↑ SIVEC, Jože. Opera na ljubljanskih odrih od klasicizma do 20. stoletja. Izbrana poglavja. Ljubljana: Muzikološki inštitut, 2010. 348 s. ISBN 978-961-254-240-5. Kapitola Slovenska romantična opera v luči nacionalnega in evropskega razvoja, s. 237–238. (slovinsky)
- ↑ O'LOUGHLIN, Niall. Risto Savin in slovenska identiteta: pot do Lepe Vide. Muzikološki zbornik. Roč. 48, čís. 2 (2012), s. 133–140. ISSN 0580-373X. (slovinsky)
- ↑ SMREKAR, Borut. Opere Rista Savina. Muzikološki zbornik. Roč. 48, čís. 2 (2012), s. 141–164. ISSN 0580-373X. (slovinsky)