Kosovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kosovská republika
Republika e Kosovës (albánsky)
Република Косово/Republika Kosovo (srbsky)
vlajka Kosovské republiky
vlajka
znak Kosovské republiky
znak
Hymna
Europa
Geografie

Poloha Kosovské republiky
Poloha Kosovské republiky

Hlavní městoPriština (Prishtinë, Пpиштинa)
Rozloha10 905,25 [1] km²
Nejvyšší bodDjeravica (Đaravica, Gjeravice, Ћepaвицa) (2656 m n. m.)
Časové pásmoSEČ
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Hustota zalidnění170 ob. / km²
Jazykalbánština a srbština (oficiálně rovnoprávné),[2] regionálně bosenština, turečtina, romština.
Národnostní
složení
Albánci (88 %), Srbové (7 %), Goranci, Makedonci, Romové
Náboženstvísunnitský islám, pravoslaví, katolictví
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Mezinárodní statusčástečně uznaný nečlenský stát OSN de jure součást Srbska
Vznik17. února 2008 (vyhlášení nezávislosti na Srbsku uznána pouze částí členů OSN)
PrezidentHashim Thaçi[3]
PremiérRamush Haradinaj
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)9 570 USD
Giniho koeficient30 [4] ({{{Gini aktuální k}}})
Mezinárodní identifikace
MPZRKS
Telefonní předvolba+383[5]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Kosovská republika[6] (albánsky Republika e Kosovës, srbsky Република Косово/Republika Kosovo) nebo pouze Kosovo je sporné území[7][8] a částečně uznaný stát[9][10]jihovýchodní Evropě, který v únoru 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko považuje tuto republiku za své území a stále na ni vznáší nárok jako na svou vlastní Autonomní provincii Kosovo a Metochie.[11][12] Kosovo jako nezávislou zemi uznává většina států na světě.

Kosovo je vnitrozemský stát v centru Balkánského poloostrova. Hlavní město a současně největší město je Priština. Má rozlohu 10 905 km² bydlí tu asi 1 900 000 obyvatel (k roku 2018)[13]. Albánci tvoří 88 % obyvatel, Srbové 7 %. Země hraničí na jihu s Makedonií a Albánií, s Černou Horou na západě a s tzv. nesporným územím Srbska na severu a východě. Ve starověku se v regionu nacházelo Dardanské království a později římská provincie Dardánie. Území bylo součástí Srbska ve středověku a mnozí považují Bitvu na Kosově poli v roce 1389 jako jeden z určujících momentů v srbské středověké historii. Poté co bylo od 15. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, se na konci 19. století Kosovo a jeho Prizrenská liga stalo centrem albánského hnutí za nezávislost. V důsledku porážky v první balkánské válce (1912-13), Osmanská říše postoupila Kosovský vilájet Balkánskému svazu; větší část území získalo Srbské království, zatímco Černohorské království si připojilo západní část krátce před tím, než se obě země po první světové válce staly součástí Království Jugoslávie. Po období jugoslávského unitářství v Království Jugoslávie pak poválečná jugoslávská ústava ustanovila Autonomní provincii Kosovo a Metochii v rámci vytvořené republiky Srbsko.

Dlouhodobé závažné etnické napětí mezi albánskou a srbskou populací zanechalo Kosovo etnicky rozdělené, což vedlo k mezi etnickému násilí, včetně kosovské války v letech 1998-99.[14] Válka skončila vojenskou intervenci NATO, který donutila Svazovou republiku Jugoslávie ke stažení svých jednotek z Kosova, které se následně podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 stalo protektorátem OSN. Dne 17. února 2008 kosovský parlament vyhlásil nezávislost. Od té doby k 31. lednu 2018 Kosovská republika získala diplomatické uznání jako suverénní stát od 111 členských států OSN. Srbsko odmítá uznat Kosovo jako nezávislý stát,[15] ale tzv. Dohodou v Bruselu uznalo v roce 2013 legitimitu kosovských orgánů a zvláštní status Kosova v rámci Srbska. Tato dohoda stanovuje, že veřejné instituce v Kosovu jsou výhradně provozovány zvolenou kosovskou vládou, a ne vládou srbskou.

Kosovo stále ještě nemá diplomatické uznání 82 členských států OSN.[15] Není samo členem OSN, ale je členem Mezinárodního měnového fondu (MMF), Světové banky, Mezinárodní silniční a dopravní unie (IRU), Rady pro regionální spolupráci, Rady Evropské rozvojové banky, Benátské komise a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.[16] Kosovo získalo plné členství v mnoha významných sportovních federacích, včetně Mezinárodního olympijského výboru[17]. V rámci Evropské unie ho uznalo 24 členů z 28.[18] Kosovo je potenciálním kandidátem na budoucí rozšíření Evropské unie.[19]

Název

Celá oblast se v češtině zjednoduše nazývá Kosovo a albánsky Kosova (v určité formě kɔsɔːva), nebo Kosove (v neurčité formě kɔsɔːv). V Srbsku se formálně rozlišuje mezi východní a západní částí této oblasti. Srbský název Kosovo (Косово) se používá pro východní část oblasti, kterou lze označit za historické Kosovo pole. Pro západní část platí název Metochie (Метохија), zatímco v albánštině má tato část název Dukagjini.[20]

Kosovo (srbsky Косово) je srbský střední rod přivlastňovacího přídavného jména, odvozeného od slovanského slova kos (česky „kos“). Je to elipsa neboli výpustek pro název území Kosovo Polje, na kterém proběhla v roce 1389 pro Srbsko tragická Bitva na Kosově poli.[21] Název Kosovo pole byl aplikován na osmanskou provincii (vilájet), která byla vytvořena v roce 1864.

Podle deklarace kosovské nezávislosti z roku 2008 se dlouhým jménem nového státu stal název Kosovská republika (albánsky Republika e Kosovës, srbsky Република Косово, Republika Kosovo). Tento název je obsažen v platné ústavě tohoto státu a používá se v jeho mezinárodním styku.[22] Podle výsledku jednání mezi Srbskem a Kosovskou republikou, zprostředkovaného Evropskou unií, se tento stát podílí na některých mezinárodních organizacích a fórech pod označením „Kosovo *“, ke kterému je uvedena poznámka pod čarou, znějící: „Tímto označením nejsou dotčeny postoje k otázce statusu a označení je v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a stanoviskem Mezinárodního soudního dvora k vyhlášení nezávislosti Kosova“. Tato dílčí úmluva dostala přízvisko „hvězdičková úmluva“ a byla schválena v rámci mezinárodní dohody, podepsané dne 24. února 2012, která obsahovala celkem 11 bodů.[23]

Současné hranice Kosova byly upřesněny již v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1946, kdy byla vytvořena Autonomní provincie Kosovo a Metochie jako administrativní součást tehdejší Socialistické republiky Srbsko. V roce 1974 byl původní název obsahující obě části oblasti, tedy „Kosovo a Metochije“, zredukován na pouhé „Kosovo“ v novém názvu Socialistická autonomní oblast Kosovo. V roce 1990 byla oblast přejmenována na Autonomní oblast Kosovo a Metochie[24] (srbsky Аутономна Покрајина Косово и Метохија, Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija).

Dějiny

Související informace naleznete také v článku Dějiny Kosova.

Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.

Středověk

Bitva na Kosově poli (1389)

6.7. století přišli do této oblasti Slované, kteří se stali dominujícím etnikem, postupně vytlačili původní obyvatele k pobřeží či na jih a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu.

Od 11. století tu bylo stavěno mnoho pravoslavných klášterů. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za kolébku (a zároveň i hrob) své středověké státnosti (království Raška a pozdější sjednocené Srbsko) i duchovní centrum země – v městě Peći bylo od 13. století až do r. 1766 sídlo srbského patriarchy. Z kosovského města Prizren ovládal car Dušan IV. Silný (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na postavení byzantského císaře. Následný úpadek srbské a především byzantské říše dal šanci novému nepříteli, Osmanské říši. Postup osmanských Turků směrem do nitra Balkánu vedl nakonec k rozhodnému střetu: 28. června 1389 se odehrála bitva na Kosově poli v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Krvavá bitva skončila z vojenského hlediska nepříliš výrazným vítězstvím Turků, ovšem z politického hlediska znamenala pro Srbsko katastrofu a hluboce ovlivnila následné dějiny Evropy. Turci měli otevřenou cestu k výbojům na sever (už 7 let poté padla Druhá bulharská říše a další státy postupně následovaly).

Během nadvlády Osmanské říše nad balkánskými národy, trvající pět staletí, Albánci, podobně jako část Slovanů v Bosně – dnešní Bosňáci – převzali v převážném množství tehdejší státní víru islám. Muslimové měli výhodu, protože se vyhnuli perzekucím a odvodům daní. Ke změně etnicko-náboženské situace Balkánu také přispěla „daň krve“ (povinné odvody křesťanských chlapců do janičárských jednotek) a vyvraždění velké části původní slovanské (křesťanské) šlechty Turky.[zdroj?]

Součást Království Jugoslávie

Rodina z Kosova Polje, první polovina 30. let 20. století

Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (19121913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánské národní hnutí vytvořilo a dále začalo sledovat svůj program až o několik desetiletí později než Srbové a další okolní národy, proto byl také počátek jejich národního odporu o toto období opožděn - již za Rusko-Turecké války se srbský stát pokusil území Kosova získat poté, co Rusové vytlačili osmanské síly zpět, přičemž srbská armáda při svém vpádu plenila a vyvražďovala místní albánské (a další, většinově muslimské) obyvatelstvo[25].

Brzy po 1. balkánské válce, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo, Metochii a Albánii do Řecka. Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.

Italský protektorát Albánské království (1941–1945)

Podrobnější informace naleznete v článku Albánské království (1939-1943).
Fašistické Albánské království, 19411944

V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později, v roce 1941, kapitulovala Jugoslávie a větší část území Kosova zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Albánské království. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin.[zdroj?] Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.

Socialistická autonomní oblast Kosovo (1945–1987)

Podrobnější informace naleznete v článku Socialistická autonomní oblast Kosovo.

Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím.[zdroj?] Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině.[zdroj?] Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).

V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948 - 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin.[zdroj?] Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení.

Zrušení autonomie a vyostření vztahů (1987–1999)

Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990.[26], a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu.

Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Ze strany jugoslávské policie nastaly represe, při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších byly zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou.

Demokratická liga Kosova stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, jako školy (poté, co bylo zakázáno vyučovat v albánštině), včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna.[27] Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé.[zdroj?]

Během let 19931995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně.

Válka v Kosovu a zásah NATO

Podrobnější informace naleznete v článcích Válka v Kosovu a Operace Spojenecká síla.

Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.[28]

Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva.[29] Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat.[zdroj?] Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů.[28] Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami.[28] Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.

Američtí vojáci odvádějí srbského civilistu poté, co v jeho domě našli pušku (červenec 1999)

V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.

Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel.[zdroj?] Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii, což skutečně nastalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců[29] a 100 tisíc Srbů.[29] Někteří příslušníci srbské armády a policie se při operacích v Kosovu dopustili několika excesů, v roce 2009 srbský soud odsoudil 4 bývalé srbské policisty za vraždu 50 albánských civilistů ve městě Suva Reka.[30] 9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova.

Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska,[31] fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce.

Pod správou OSN a NATO (2000–2008)

Příslušníci Armády České republiky na hlídce v Kosovu v rámci mise KFOR pod velením NATO

Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo Mise OSN v Kosovu (UNMIK), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).

Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Mise OSN v Kosovu (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků.[28] Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti politickým oponentům z řad Albánců. Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů.[32] Kosovský ochranný sbor též začal podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousední Makedonii, posílal tam své velitele a dodával zbraně.

Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut.[zdroj?]

Nezávislost Kosova

Státy podle stanoviska k uznání nezávislosti Kosova:
     Kosovo
     Oficiálně uznaly nezávislost Kosova
     Přislíbily uznat nezávislost Kosova v dohledném čase
     Vyjádřily v této otázce neutralitu či nemají jasné nebo jednotné stanovisko
     Nijak se oficiálně nevyjádřily
     Odmítají jednostranný krok a vyžadují další jednání
     Oficiálně odmítly uznat nezávislost Kosova
Albánci oslavující nezávislost Kosova

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,[33] oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.

Původně kosovští Albánci plánovali vyhlásit nezávislost 10. prosince 2007, ale vzhledem k prezidentským volbám v Srbsku na začátku roku 2008 byl po konzultacích se západními mocnostmi, které nechtěly svému liberálnímu kandidátovi Tadićovi ve volbách uškodit, termín posunut.[34]

Nezávislost Kosova k 27. únoru 2017 již uznalo 111[35] zemí a většina členů Evropské unie (24 z 28) včetně Spojeného království[36], Francie a Itálie. Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy. S nimi také Turecko.[37] V říjnu 2008 nezávislost Kosova uznaly i Černá Hora a Makedonie, dosavadní spojenci Srbska.[38]

Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu.[39]

Tehdejší ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg v minulosti prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů.[40] Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus,[41] Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf,[42] z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů.[43] Vláda České republiky ale i přesto o uznání nezávislosti Kosova rozhodla, a to dne 21. května 2008Teplicích,[44][45] byť tento bod nebyl na jejím programu. Prezident Klaus dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance[46] a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění.[47] V roce 2015 poskytl Miloš Zeman rozhovor srbskému deníku Večernje novosti, ve kterém uvedl, že „uznání nezávislosti Kosova otevřelo Pandořinu skříňku a zahájilo nebezpečný proces překreslování hranic na celém světě”. Současného kosovského prezidenta Hashima Thaçiho, který v 90. letech stál v čele Kosovské osvobozenské armády a která na černém trhu údajně prodávala orgány svých zajatců, nazval válečným zločincem, Kosovo označil za „velmi podivný stát se silným vlivem narkomafií”, a dodal, že on osobně nezávislost Kosova nikdy neuznal.[48]

Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu.[49][50][51][52] Toto srovnání je však díky zcela odlišnému historickému a etnografickému kontextu kontroverzní.

Odmítání samostatnosti Kosova přirovnávají mnozí její stoupenci k souhlasu s existencí Protektorátu Čechy a Morava[53][54] v letech 1939–1945.

8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal mezinárodní soudní dvůrHaagu[55], který 22. července 2010 rozhodl, že vyhlášením nezávislosti nebylo porušeno mezinárodní právo.[56]

Někteří představitelé Albánie a Kosova se vyjádřili v tom smyslu, že jejich cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, tzv. Velké Albánie, což bylo i konečným cílem UČK před bombardováním Jugoslávie. Ideu sloučit Kosovo s Albánií vyjádřil např. bývalý mluvčí UČK, nyní předseda kosovského parlamentu, Jakup Krasniqi, nebo albánský premiér Sali Berisha.[57]

V prosinci 2014 se Kosovská republika stala řádným členem Mezinárodního olympijského výboru.[58]

Činnost Kosovského státu

Kosovský premiér Hashim Thaçi a americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v roce 2012

V roce 2010 se kosovský ústavní soud zabýval stížností, že druhý prezident Kosova Fatmir Sejdiu v rozporu s ústavou zároveň zastával prezidentský post i funkci předsedy politické strany. V září 2010 na prezidentskou funkci rezignoval.[59]

V únoru 2011 kosovský zákonodárný sbor ve třetím kole volby prostou většinou zvolil prezidentem Kosova kontroverzního magnáta Behgjeta Pacolliho, předsedu strany Aliance pro nové Kosovo, ten se ujal funkce 22. února 2011. Opoziční poslanci z Demokratické ligy Kosova a Aliance pro budoucnost Kosova volbu kvůli Pacolliho minulosti bojkotovali a následně proti volbě podali stížnost k ústavnímu soudu s tím, že sbor při volbě nebyl usnášeníschopný a někteří poslanci byli před třetím kolem zastrašováni. Ústavní soud dal stěžovatelům v březnu za pravdu a volbu zrušil. Opozici na Pacollim vadilo především to, že svým podnikáním má úzké vazby k Rusku, které samostatnost Kosova neuznává.[59]

Dne 7. dubna 2011 byla parlamentem hned v prvním kole jako nová prezidentka země zvolená Atifete Jahjagová.

Geografie

Topografická mapa

Kosovo má rozlohu 10 887 km2. Leží mezi 42° a 43° severní zeměpisné šířky a 20° a 22° východní zeměpisné délky. Hranice Kosova je dlouhá přibližně 702 km. Hraničí s Albánii na jihozápadě (112 km), s Makedonií na jihovýchodě (159 km), s Černou Horou na západě (79 km), a Centrálním Srbskem na severu a východě (352 km).[60]

Většina povrchu Kosova je hornatá; nejvyšší vrchol je Djeravica (2 656 m). Je tvořeno dvěma regiony, Metochijskou kotlinou na západě a Kosovým polem na východě. Hlavními řekami jsou Bílý Drin, který teče směrem do Jaderského moře, Jižní Morava (přesněji Binačka Morava) v oblasti Goljak a řeka Ibar na severu. Sitnica, přítok Ibaru, je nejdelší řeka ležící zcela na území Kosova. Největší jezera jsou Gazivoda, Radonjić, Batlava a Badovac. Největší města jsou hlavní město Priština s odhadovanými 198 000 obyvateli, Prizren na jihozápadě s 178 000 obyvateli. Peć na západě má 95 000 obyvatel a Uroševac (Ferizaj) na jihu má kolem 108 tisíc obyvatel.

Celkem 39,1 % plochy Kosova je zalesněno, asi 52 % je klasifikováno jako zemědělská půda, z toho 31 % je pokryto pastvinami a 69 % z půdy je orná.[61] Fytogeograficky Kosovo patří k Ilyrsko-balkánské provincii cirkumboreální oblasti v holarktické oblasti. Podle WWF a Digitální mapy evropských ekologických regionů vydané Evropskou agenturou pro životní prostředí území Kosova patří do ekoregionu balkánských smíšených lesů. S velikostí 390 km2 je národní park Šar planina, který byl ustaven v roce 1986 podél hranice s Makedonií, jediný národní park v Kosovu. Balkánský park míru v Prokletije na hranici s Černou Horou byl navržen jako další.[62] Řeka Nerodimka nedaleko Uroševace je jediný příklad řeky v Evropě, která dělí své vody tak, že tečou do dvou různých moří.[63]

Kosovo má rozsáhlá ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit (až 14 miliard tun), kaolin nebo bauxit.[zdroj?]

Podnebí

Priština
klimagram
123456789101112
 
 
39
 
2
-5
 
 
36
 
6
-3
 
 
39
 
11
0
 
 
49
 
16
4
 
 
68
 
21
9
 
 
60
 
24
11
 
 
52
 
26
13
 
 
44
 
27
12
 
 
42
 
23
9
 
 
45
 
17
5
 
 
68
 
10
1
 
 
56
 
4
-3
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: Weatherbase

Kosovo má vlhké kontinentální podnebí se středomořskými a oceánskými vlivy, představované teplými léty a chladnými a sněhovými zimami. Srážky se pohybují od 600 mm do 1300 mm ročně a jsou dobře rozloženy po celý rok. Na severovýchodě, na Kosově poli a v údolí řeky Ibar je sušeji (s celkovými srážkami asi 600 mm za rok) a je zde větší vliv kontinentálních vzdušných mas, s chladnější zimami a velmi horkými léty. Na jihozápadě klimatickou oblast Metochie více ovlivňují středozemské vlivy s teplejšími léty, s o něco vyššími srážkami (700 mm) a silným sněžením v zimě. Horské oblasti Prokletije na západě, Šar planina na jihu a na severu pohoří Kopaonik mají více vysokohorské klima s vysokými srážkami (900 až 1 300 mm za rok), s krátkými a chladnými léty a studenými zimami.[64]

Průměrná roční teplota Kosova je 9,5 °C. Nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 19,2 °C a nejchladnější je leden s −1,3 °C. Kromě Prizrenu a Istoku všechny ostatní meteorologické stanice v lednu zaznamenaly průměrné teploty pod 0 °C.[65]

Politika

Administrativní dělení

Až do roku 2007 bylo Kosovo bylo rozděleno na 30 obcí (albánsky: komuna, srbsky: општина/opština). V současné době v souladu s právními předpisy Kosova a Dohodou z Bruselu z roku 2014, která stanovila vytvoření nových obcí se srbskou většinovou populací, je území rozděleno do 38 obcí. Tyto obce, celkem 10, jsou v procesu vytváření komunitou zahrnující přibližně 90 % srbského obyvatelstva v Kosovu. V níže uvedené tabulce jsou označeny hvězdičkou. (První jméno je albánské a druhé je srbské).[66]

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Kosova.

Kosovo bylo nejchudší částí bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a v 90. letech 20. století jeho ekonomika trpěla díky kombinaci výsledků politických nepokojů, jugoslávských válek, srbského propouštění kosovských zaměstnanců a mezinárodních sankcí vůči Srbsku, kterého bylo Kosovo součástí. Po roce 1999 prošlo ekonomickým boomem v důsledku poválečné rekonstrukce a zahraniční pomoci. Mezi roky 2003 a 2011, navzdory klesající zahraniční pomoci, HDP rostlo v průměru o více než 5 % ročně. Bylo to navzdory globální finanční krizi v roce 2009 a následující krizi eurozóny. Inflace byla nízká. Největší hospodářský rozvoj od roku 1999 byl v obchodě, maloobchodě a ve stavebnictví. Soukromý sektor, který se významně objevil od roku 1999, je především malého měřítka. Průmyslový sektor je stále jen slabý. Ekonomika a jeho zdroje růstu, jsou proto zaměřeny mnohem více na poptávku než na produkci, jak je vidět z běžného účtu, který měl v roce 2011 schodek zhruba 20 % HDP. V důsledku toho je Kosovo vysoce závislé na finanční podpoře z diaspory (většina je v Německu a ve Švýcarsku), přímých zahraničních investic (z nichž velká část rovněž pochází z diaspory) a z dalšího přísunu kapitálu. [67]

V roce 2009 průmysl Kosova představoval 22,60 procent HDP a vytváří pracovní místa pro 800 000 zaměstnanců. Je na 150. místě ve srovnání se zbytkem světa[68] Existuje mnoho důvodů pro tento druh stagnace, sahající od trvalé okupace, přes politické vřavy a nedávné války v Kosovu (1999).[69] Sektor elektrické energie závisí na uhelných elektrárnách (97 %) [70] a je považován za jedno z odvětví s největším potenciálem rozvoje. Zděděné problémy po válce v Kosovu a přechodové období měly obrovský vliv na vývoji tohoto odvětví.[zdroj?] Za regulaci aktivit v energetickém sektoru v Kosovu je odpovědný Energetický regulační úřad (ZRrE). Dalším činitelem v odvětví energetiky v Kosovu je Ministerstvo hospodářského rozvoje (MZHE), které má zodpovědnost se zabývat otázkami, které mají co do činění s energiemi. MZHE připravuje legislativu a vypracovává strategie a projekty[71] Kosovo má velké zásoby olova, zinku, stříbra, niklu, kobaltu, mědi, železa a bauxitu.[72] K dispozici jsou také odhadované zásoby kolem 14 000 miliard tun hnědého uhlí. V roce 2005 Ředitelství pro těžbu a nerosty a Světová banka odhadovaly, že Kosovo mělo minerály v hodnotě 13,5 miliard&nbap;€[73]

Kosovo má silně negativní obchodní bilanci. V roce 2004 byl schodek bilance zboží a služeb téměř 70 procent HDP, a v roce 2011 byl 39 % HDP. Převody peněžních prostředků z kosovské diaspory představují podle odhadů 14 procent HDP a málo se změnily v průběhu předchozího desetiletí. [67][74] Prozatímní mise OSN v Kosovu (UNMIK) představila externí obchodní úřad a celní správu dne 3. září 1999, kdy byly vytvořeny hraniční kontroly v Kosovu. Veškeré zboží dovezené do Kosova je čelí zatížení 10% clem [75] Tyto daně jsou shromažďovány na všech celnicích na hranicích Kosova, včetně kosovsko-srbské hranice [76] Mise OSN v Kosovu a kosovské instituce podepsaly dohody o volném obchodu s Chorvatskem[15][77], Bosnou a Hercegovinou[15][78], Albánií[15][79] a Makedonií[15][75] Kosovo má, se souhlasem UNMIK, volný obchod v rámci Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA), což umožňuje jeho producentům přístup na regionální trh s 28 miliony spotřebitelů, osvobozeného od jakéhokoli cla[80] Podle údajů Obchodního registru pro rok 2007 jsou v Kosovu 2 012 společnosti se zahraničním a smíšeným vlastnictvím, které již využili příležitost investovat v Kosovu [zdroj?] Multilaterální agentura pro investiční záruky (MIGA, člen skupiny Světové banky) zaručuje investice v Kosovu v hodnotě 20 mil. euro[zdroj?] Organizace Overseas Private Investment Corporation (OPIC) z USA také poskytuje pojištění politických rizik pro zahraniční investory v Kosovu. [81] Od roku 2002 Evropská komise sestavuje výroční zprávy o pokroku Kosova, které vyhodnocují politickou a hospodářskou situaci. Kosovo se stalo členem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu dne 29. června 2009.

Příjem vlády je také spíše závislý na poptávce, než na výrobě; pouze 14 % příjmů pochází od přímých daní a zbytek hlavně z cel a spotřebních daní. To částečně odráží nízkou úroveň produkce, jak je ukazuje běžný účet; ale částečně odráží velmi nízkou hladinu přímých daní. V roce 2009 byla korporátní daň snížena na polovinu z 20 % na 10 %; nejvyšší sazba daně z příjmů je také 10%.[zdroj?] Nicméně Kosovo má stále velmi nízkou úroveň vládního dluhu (pouze 5,8 % HDP)[67], ačkoliv ten by narostl, pokud by Srbsko uznalo Kosovo a bylo by dosaženo dohody o podílu Kosova z dluhu SFRJ, které Srbsko v roce 2009 odhadlo na 1 264 miliard $[82] a který je v současné době "vypořádáván", když Kosovo ukládá peníze na zvláštní účet na základě konzervativního odhadu potenciálního závazku). Vláda má také likvidní aktiva vyplývající z minulých fiskálních přebytků (uložených v Centrální bance a investované v zahraničí). Podle platných právních předpisů Kosova jsou také významná aktiva z privatizace podniků v družstevním vlastnictví, které jsou také Centrální bankou investovány v zahraničí. Ty by měly většinou připadnout vládě, když budou dokončeny likvidační procesy.[67]

Čistá zahraniční aktiva finančních institucí a částka penzijního fondu jsou více než 50 % HDP. Navíc se zdá, že bankovní systém v Kosovu je velmi zdravý. U bankovního systému jako celku byl poměr kapitálu „třídy 1“ v lednu 2012 17,5 %, což je dvojnásobek minimální hodnoty požadované v EU; podíl nesplácených úvěrů byl 5,9 %, což je výrazně pod regionálním průměrem; a úvěrový poměr vkladů byl jen těsně nad úrovní 80 %. Aktiva bankovního systému se zvýšila z 5 % HDP v roce 2000 na 60 % HDP v lednu 2012.[67] Vzhledem k tomu, že bytový fond v Kosovu je obecně dobrý podle jihovýchodních evropských norem, což naznačuje, že (pokud je důvěryhodný právní systém, který umožňuje vymáhat nároky na zajištění a řešení majetkových problémů) úvěry Kosovanů by mohly být bezpečně rozšířeny.

Euro je oficiální měna Kosova [83] Kosovo přijalo německou marku v roce 1999, aby nahradilo srbský dinár,[84] a později ji nahradilo eurem, ačkoli srbský dinár je ještě stále používán v některých oblastech se srbskou většinou (většinou na severu). To znamená, že Kosovo nemá žádné páky na měnovou politiku svého hospodářství a musí se spoléhat na konzervativní fiskální politiku poskytovat prostředky, jako reakci na vnější šoky.[67] Oficiálně registrovaná nezaměstnanost činila 40 % pracovní síly v lednu 2012 [67][74], ačkoli některé odhady ji dávají dokonce na úroveň 60 %.[85] Mezinárodní měnový fond nicméně uvedl, že je velmi rozšířeno neformální zaměstnání a podíl mezd na HDP na obyvatele je druhý nejvyšší v jihovýchodní Evropě; skutečná hladina nezaměstnanosti může být proto nižší. [67] Nezaměstnanost romské menšiny může být až 90 %.[86] Průměrná mzda v roce 2009 byla v přepočtu 2,98 $ za hodinu.

Spor o mezinárodní status Kosova a výklad, kdy některé státy, které ho neuznaly a které nedovolují užívat symbolech, které mohou implikovat svrchovanost, neustále vytváří dodatečné ekonomické náklady v Kosovu. Příklady zahrnují odklony letů kvůli srbskému zákazu letů do Kosova přes jeho území; ztrátu příjmů z důvodu absence regionální telefonní předvolby (poplatky od koncových uživatelů pevných linek připadly do roku 2015 srbským telekomunikacím, zatímco Kosovo muselo platit Monaku a Slovinsku za používání jeho regionálních kódů pro mobilní připojení telefonů); nebo absence IBAN kódu pro bankovní převody až do roku 2015 [87] a také žádná internetová doména nejvyššího řádu pro Kosovo. I přesto se informačních a komunikačních technologie se v Kosovu rozvíjí velmi rychle a dle jednoho průzkumu je rozšíření širokopásmového připojení k internetu srovnatelné s průměrem EU.

Obyvatelstvo

Etnické složení Kosova v roce 2011

V Kosovu žije přibližně 1 900 000 obyvatel (odhad 2014), z čehož Albánci tvoří 92 %, Srbů je 5,3 %, přičemž jsou soustředěni zejména na severu země.[88] Další etnika tvoří Bosňáci, Gorani, Romové, Turci, Aškalové a Egypťané.[89] Negramotnost se pohybuje kolem 16 procent, z toho většina jsou ženy.[zdroj?] Do školy chodí pravidelně jen méně než 20 % dětí starších 12 let[zdroj?], střední vzdělání dokončuje pouze necelých pět procent[zdroj?]. V obzvláště složité situaci se nacházejí menšiny a znevýhodněné skupiny obyvatelstva, jako jsou zrakově, sluchově či mentálně postižení. Na místě se věnují problému integrace do většinové společnosti mezinárodní humanitární organizace, poskytují potřebné vybavení či pomáhají sjednat legislativní podmínky. Působí zde mj. organizace Člověk v tísni či ADRA.[90]

Historie demografie Kosova

Soubor:Demographic-history-of-Kosovo-in-20th-century.png
Změny podílu dvou nejpočetnějších etnik na celé kosovské populaci ve 20. století

Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr jednotlivých národností, neboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše prováděla svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat[zdroj?], přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné. Obyvatelstvo pravoslavné, které obývalo Kosovo a přilehlé regiony v dobách středověku v raných etapách nadvlády Osmanské říše nad Kosovem migrovalo postupně tento region opouštělo.

19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické)[zdroj?], tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako převažující etnikum Srby, jindy Albánce.[zdroj?]

První moderní sčítání lidu se v Kosovu odehrálo v roce 1921 v rámci celojugoslávského. To registrovalo 439 010 obyvatel, z toho 280 440 Albánců (tj. 63,9 % všech obyvatel). Podobné výsledky vykázalo i sčítání lidu z roku 1931, které zaznamenalo, že v Kosovu žije 552 064 obyvatel, z toho 347.213 Аlbánců (62,9 %).[zdroj?]

Za druhé světové války se větší část území Kosova stalo součástí Albánského království.[91] Tehdy bylo zhruba 100 tisíc Srbů vyhnáno a 10 tisíc zavražděno, čímž došlo ke snížení srbské populace (část vyhnaných se po válce ovšem vrátila).[zdroj?] Někteří[zdroj?] srbští historikové tvrdí, že v průběhu druhé světové války se do Kosova přistěhovalo až 100 000 Albánců z Albánie, tento údaj je ovšem patrně značně přehnaný.

Kosovskoalbánští věřící v mešitě sultána Mehmeda Fatiha v Prištině, 9. května 2014

V letech 19481968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost[zdroj?] Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Ještě drastičtěji klesal podíl Černohorců. Jugoslávské politické vedení se situací pokoušelo zabývat, avšak kromě rozsáhlých apelů na zastavení vystěhovalectví Srbů a Černohorců z Kosova žádného většího úspěchu nedosáhlo.[zdroj?] Kromě problémů mezietnického soužití totiž byly hlavními důvody vystěhovalectví nealbánského obyvatelstva důvody ekonomické, protože pro Srby, či Černohorce, nebo Bosňáky nebylo problém hledat práci v republikách, kde byly státotvornými národy.

Rostoucí etnické napětí v autonomní oblasti gradovalo na konci 80. let díky krokům Miloševičova režimu, prostřednictvím kterých albánské obyvatelstvo dále znerovnoprávnil a přímo mu odepřel některá základní práva a toto vedlo k jeho další radikalizaci [92] a k dalšímu zrychlení etnických změn, když zesílil počet odcházejících Srbů, kteří teď kromě ekonomických podnětů měli i pádné politické důvody, proč se z Kosova odstěhovat. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější.[zdroj?]

V roce 1999 sílící proud uprchlíků vyvolaný boji a nyní již i cíleným terorem jugoslávské armády, která zahájila cílené etnické čištění některých částí Kosova[zdroj?], vyústil v tzv. operaci Spojenecká síla - útok leteckých sil NATO na Jugoslávii. Během bojů mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou uprchlo ze země 150 tisíc Albánců, během vrcholného vyhrocení agrese Srbských jednotek a následné intervence NATO dalších 863 tisíc Albánců. Tito se po ukončení bojů a obsazení země vojsky NATO do země vrátili. Počet nealbánských uprchlíků, jejichž masový exodus začal s ústupem jugoslávské armády a byl podpořen i „excesy“ ze strany UÇK, je těžké odhadnout, k současnému datu se udává v rozmezí 65-250 tisíc. Další Srbové, zejména majitelé domů a pozemků, mají své domy buď vypálené, nebo zabrané Albánci a nemohou se domoci práva, aby jim nemovitosti byly vráceny.[zdroj?]

Společnost

Vztahy mezi albánskou a srbskou komunitou

Srbské obyvatelstvo v Kosovu v roce 2011

Vztahy mezi etnickými Albánci a srbským obyvatelstvem Kosova byly nepřátelské od vzestupu nacionalismu na Balkáně v průběhu 19. století, rivalita zesílila poté, co Srbsko v roce 1913 získalo Kosovo od Osmanské říše a poté, co se Albánie stala ve stejném roce nezávislou.[14] Během Titovy éry komunistického režimu v Jugoslávii byly populace etnických Albánců a Srbů v Kosovu silně neslučitelné, což potvrzují sociologické studie z té doby, které naznačují, že etničtí Albánci a srbské obyvatelstvo v Kosovu se navzájem zřídka přijalo jako sousedé a přátelé a bylo málo mezietnických manželství.[93] Etnické předsudky, stereotypy a vzájemná nedůvěra mezi etnickými Albánci a Srby zůstaly obvyklými po celá desetiletí.[93] Úroveň nesnášenlivosti a separace mezi etnickými albánskými a srbskými komunitami během Titova období byla dle zpráv sociologů ještě horší než ve smíšených chorvatských a srbských obcích v Jugoslávii, kde také bylo napětí, ale měly mezi sebou některé vztahy užší.[93]

Romové a další menšiny

Romové v Kosovu dle odhadů mise OSN v 2005

Přestože je naplánována jejich integrace do kosovské společnosti a jsou uznány v kosovské ústavě, tak romská a jiné menšiny (tj. Aškalové a tzv. Egypťané) čelí i nadále mnoha obtížím. Příkladem je například segregace a diskriminace v oblasti bydlení, vzdělávání, zdravotnictví, zaměstnanosti a sociální péči.[94] V mnoho táborech po celém Kosovu je i nadále tisíce vnitřně vysídlených osob, z nichž všichni jsou z menšinových skupin a komunit.[95] Protože mnoho Romů z přesvědčení stranilo v době konfliktu Srbům a bylo zapojeno do rozsáhlého plenění a ničení majetku Albánců, tak zpráva Mezinárodní skupiny práv menšin popisuje, že Romové se setkávají s nevraživostí Albánců mimo jejich oblastí.[96]

Kultura a média

Díky tomu, že i hudba v Kosovu je rozdělená, tak stále existuje autentická albánská a srbská hudba. Albánská hudba se vyznačuje použitím čifteli (autentický albánský nástroj), mandolíny, mandoly a bicích. Klasická hudba je v Kosovu dobře známá a vyučuje se na několika hudebních a vysokých školách (na Fakultě umění na univerzitě v Prištině a na Filozofické fakultě Prištinské univerzity v Mitrovici). V roce 2014 navrhlo Kosovo svůj první film Tri Dritare dhe një Varje (česky Tři okna a drapérie[97]) režiséra Isa Qosja na cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film (v USA).[98]

Sport

Zimní středisko na Šar Planině.

V Kosovu bylo v rámci zákona č 24/2003 (zákon o sportu) schváleného Shromážděním Kosova v roce 2003 vytvořeno několik sportovních federací. Zákon formálně zřizuje národní olympijský výbor, reguluje zřízení sportovních federací a zavádí pokyny pro sportovní kluby. V současné době pouze některé z ustanovených sportovních svazů získaly mezinárodní uznání. Olympijský výbor Kosova byl uznán jako prozatímní člen Mezinárodního olympijského výboru dne 22. října 2014 krátce předtím, než se dne 9. prosince 2014 stal řádným členem Mezinárodního olympijského výboru.[17] Kosovo se v roce 2015 zúčastnilo Evropských her v Baku a Letních Olympijských her v Rio de Janeiro v roce 2016.[99]

Dne 3. května 2016 valné shromáždění UEFA rozhodlo poměrem 28 ku 24 hlasům o přijetí Kosova jako plnohodnotného člena této organizace. Republika se stala 55. členem UEFA. Kosovským fotbalovým klubům tak bylo umožněno účastnit se soutěží pořádaných UEFA.[100]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kosovo na anglické Wikipedii.

  1. Kosovo experts say no land lost in Montenegro border deal [online]. The Washington Post, 2017-02-21 [cit. 2017-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. http://www.assembly-kosova.org/common/docs/ligjet/2006_02-L37_sr.pdf
  3. Thaci Sworn In As New Kosovo President. RFE/RL [online]. 2016-04-07 [cit. 2016-04-08]. Dostupné online. 
  4. Distribution of family income – Gini index [online]. CIA [cit. 2014-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Článek na portálu RTK (srbsky)
  6. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/index.html Oficiální název státu dle Ministerstva zahraničí
  7. Michael Rossi. Five more inconvenient truths about Kosovo [online]. 30 October 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Engjellushe Morina. Brussels "First Agreement" - A year after [online]. kas.de, April 2014 [cit. 2015-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Kosovo [online]. Worldbank.org, 2014 [cit. 2015-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Kosovo [online]. [cit. 2015-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. RETTMAN, Andrew. Kosovo: EU meeting is 'de facto recognition' by Serbia. EUobserver. Brussels: 6 February 2013. Dostupné online [cit. 17 February 2015]. (anglicky) 
  12. As declared in the 2006 Constitution of Serbia Documents by Opinion and Study [online]. Venice.coe.int [cit. 2009-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2013. (anglicky) 
  13. Geoba.se: Gazetteer - Kosovo - 2018 - Statistics and Rankings. www.geoba.se [online]. [cit. 2018-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b Schabnel, Albrecht; Thakur (ed), Ramesh (ed). Kosovo and the Challenge of Humanitarian Intervention: Selective Indignation, Collective Action, and International Citizenship, New York: The United Nations University, 2001. Pp. 20.
  15. a b c d e f 7 Years of Kosovo » Howard Smith of Geelong [online]. [cit. 2015-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-12-26. (anglicky) 
  16. Will the EBRD do the right thing for Kosovo, its newest member?. www.neurope.eu. neurope.eu, 10 February 2013. Dostupné online [cit. 11 February 2013]. (anglicky) 
  17. a b 127th IOC Session comes to close in Monaco. www.olympic.org. olympic.org, 9 December 2014. Dostupné online [cit. 9 December 2014]. (anglicky) 
  18. EU 5 "less likely than ever" to recognize Kosovo “B92 – News”, Retrieved 31 March 2014
  19. Kosovo. ec.europa.eu.
  20. Constitution of the Republic of Serbia [online]. Parlament.gov.rs [cit. 2011-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-11-27. (anglicky) 
  21. Oxford English Dictionary, s.v. 'Kosovar'.
  22. Constitution of the Republic of Kosovo [online]. Prime Minister of Kosovo, 15 June 2008 [cit. 2014-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26-08-2014. (anglicky) 
  23. Agreement on regional representation of Kosovo [online]. B92, 25 February 2012 [cit. 2014-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. SHELLEY, Fred M. Nation Shapes: The Story Behind the World's Borders. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9781610691062. S. 73. (anglicky) 
  25. P. Hradečný - Dějiny Albánie, Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny ISBN 978-80-7106-939-3, EAN: 9788071069393
  26. PELIKÁN, Jan. Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1995, roč. 82, čís. 1, s. 28. ISSN 0037-6922. 
  27. Bob Allen: Why Kosovo? The Anatomy of the Needless War.[nedostupný zdroj], červenec 1999, anglicky, Canadian Centre for Policy Alternatives, ISBN 0-88627-963-1
  28. a b c d DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. 
  29. a b c Košťál, Martin: Globalisté útočí - Od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo; Kontingent Pres, Praha 2008
  30. http://novinky.cz/zahranicni/evropa/167226-v-srbsku-odsoudili-byvale-policisty-za-masakry-v-kosovu.html
  31. Plné znění rezoluce č. 1244 Archivováno 16. 2. 2008 na Wayback Machine. (anglicky) (pdf)
  32. http://www.kosovo.net/default2.html
  33. Deklarace nezávislosti Kosova, 17. 2. 2008 (anglicky)
  34. KOŠŤÁL, Martin. Globalisté útočí : od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát KOSOVO. Vyd. 1. Praha : Kontingent Press, 2008 108 s., [8] s. obr. příl ISBN 978-80-254-2469-8. s. 82
  35. Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova
  36. Odpověď Srbů Česku: Odvolali kvůli Kosovu velvyslance [online]. Praha: Aktuálně.cz, 23. 5. 2008. Dostupné online. 
  37. USA uznaly nezávislost Kosova, ČTK, 18. 2. 2008
  38. [Nezávislé Kosovo uznali i spojenci Srbska Černá Hora a Makedonie], iDnes.cz, 10. 10. 2008, ČTK
  39. Kosovo vyhlásilo nezávislost a už létají kameny, iDnes 17. 2. 2008
  40. Schwarzenberg: Kosovo uznáme, až tak učiní valná většina států EU, ČTK, 18. 2. 2008
  41. Klaus nepodporuje uznání Kosova, novinky.cz, 17. 2. 2008
  42. Nezávislost Kosova vzbudila nadšení i odpor, iDnes.cz, 17. 2. 2008
  43. Vláda nemohla uznání Kosova lépe načasovat Archivováno 30. 5. 2008 na Wayback Machine., Britské listy, 22. května 2008
  44. Tisková zpráva na serveru Úřadu vlády ČR, kterou vláda ČR uznává nezávislost Kosova
  45. Zpráva o uznání nezávislosti Kosova Českou republikou na blic.co.yu. www.blic.co.yu [online]. [cit. 2013-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-23. 
  46. Stydím se, řekl Klaus o uznání Kosova [online]. iDNES.cz, rev. 23. května 2008. Dostupné online. 
  47. Václav Klaus: Jak jsem se styděl [online]. iDNES.cz, rev. 24. května 2008. Dostupné online. 
  48. Zeman: Nezávislost Kosova jsem nikdy neuznal a Thaçi je válečný zločinec
  49. Štěpán Kotrba: Kosovo: Země Dohody i země Osy podepisují nový Mnichov
  50. Czech diplomat likens Kosovo crisis to Munich 1938. www.b92.net [online]. [cit. 2013-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-07. 
  51. Stanislav Kliment: Mnichované Archivováno 28. 2. 2008 na Wayback Machine.
  52. Mary Mostert: Bush's Kosovo policy, like Chamberlain's Munich policy, could lead to war
  53. Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2013-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-16. 
  54. Česká televize. www.czech.cz [online]. [cit. 2013-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-18. 
  55. OSN poslala kauzu Kosovo k haagskému soudu [online]. aktuálně.cz, 2008-10-08. Dostupné online. 
  56. Soud v Haagu: Kosovo je legitimní stát [online]. lidovky.cz, 2010-07-23 [cit. 2010-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-25. 
  57. Šéf kosovského parlamentu podpořil ideu Velké Albánie [online]. novinky.cz, 2010-01-01 [cit. 2010-06-16]. Dostupné online. 
  58. http://sport.lidovky.cz/neni-v-osn-ale-na-olympiadu-kosovo-smi-srbsko-uz-nema-silu-vzdorovat-1gx-/ostatni-sporty.aspx?c=A141210_204748_ln-sport-ostatni_makr
  59. a b Volba prezidenta Kosova byla protiústavní, v sále sedělo málo poslanců, 20. 3. 2011, stf (Petr Štefan)
  60. The World Factbook [online]. Central Intelligence Agency (USA). Dostupné online. 
  61. Strategic Environmental Analysis of Kosovo [online]. The Regional Environmental Centre for Central and Eastern Europe, Prishtina, July 2000 [cit. 2015-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24-06-2008. (anglicky) 
  62. Kosovo: Biodiversity assessment. Final Report submitted to the USAID, ARD-BIOFOR IQC Consortium [online]. May 2003 [cit. 2015-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11-05-2011. (anglicky) 
  63. One river flowing into two seas [online]. Nacionalna revija Srbija – gbtimes Serbia, February 17, 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  64. Climatic Conditions [online]. Independent Commission for Mines and Minerals of Kosovo [cit. 2014-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27-05-2014. (anglicky) 
  65. ÇAVOLLI, Riza. Gjeografia e Kosovës. [s.l.]: [s.n.], 1993. S. 23. (anglicky) 
  66. List of websites of the Municipalities of Kosovo [online]. Dostupné online. 
  67. a b c d e f g h IMF Country Report No 12/100 http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2012/cr12100.pdf "Unemployment, around 40% of the population, is a significant problem that encourages outward migration and black market activity."
  68. Kosovo International Rankings of Kosovo – 2013 [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Asllan, Pushka. "Gjeografia 12". Libri Shkollor (2005). p. 77
  70. Projekti Energjetik i Kosovës [online]. World Bank [cit. 2014-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Republic of Kosovo Government - MINISTRY OF ENERGY AND MINING [online]. Government of Kosovo [cit. 2014-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Kosovo: Natural resources key to the future, say experts [online]. [cit. 2011-03-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. World Bank survey puts Kosovo's mineral resources at 13.5bn euros [online]. [cit. 2011-03-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. a b Page not found [online]. 1 October 2014 [cit. 2014-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27-04-2013. (anglicky) 
  75. a b Export.gov Page Not Found [online]. [cit. 2015-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 06-07-2014. (anglicky) 
  76. Seerecon: Coupon Code, Discount and Reviews [online]. [cit. 2014-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24-03-2009. (anglicky) 
  77. Croatia, Kosovo sign Interim Free Trade Agreement, B92, 2 October 2006 Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.
  78. "UNMIK and Bosnia and Herzegovina Initial Free Trade Agreement". UNMIK Press Release, 17 February 2006 [online]. [cit. 2015-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24-09-2015. (anglicky) 
  79. Oda Eknomike e Kosovës/Kosova Chambre of Commerce – Vision.. www.kosovo-eicc.org [online]. [cit. 20-11-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-10-2007. 
  80. Trade Agreements [online]. Kosovo Chamber of Commerce [cit. 2014-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ECIKS. Investments [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. Serbia should stop servicing Kosovo debt: EconMin, International. www.reuters.com. 26 February 2008. Dostupné online [cit. 20 July 2009]. (anglicky) 
  83. Invest in Kosovo – EU Pillar top priorities: privatisation process and focus on priority economic reforms [online]. Euinkosovo.org [cit. 2013-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28-01-2012. (anglicky) 
  84. BBC News, Kosovo adopts Deutschmark. news.bbc.co.uk. Dostupné online [cit. 6 October 2014]. (anglicky) 
  85. News and analysis about Kosovo Economy in English [online]. ECIKS, 4 May 2006 [cit. 2013-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. Roma forced back to dire poverty, deprivation 28 October 2010.
  87. SWIFT: IBAN Registry Archivováno 1. 11. 2013 na Wayback Machine., Release 50, September 2014
  88. Enti i Statistikës së Kosovës [online]. Statistický úřad republiky Kosovo [cit. 2008-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27. (angličtina) 
  89. CIA The World Factbook - Kosovo [online]. CIA, rev. 31. březen 2014 [cit. 2014-05-13]. Dostupné online. (angličtina) 
  90. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/kosovo/zdravi-a-socialni-sluzby-4
  91. HRUŠKOVÁ, Adéla. KOŘENY, VÝVOJ A ŘEŠENÍ ETNICKÉHO KONFLIKTU NA ÚZEMÍ KOSOVA (bakalářská práce). Praha: [s.n.], 2010. 45 s. Dostupné online. S. 9. 
  92. Miranda Vickers, Albanians: A Modern History, Londýn, 2002
  93. a b c Schabnel, Albrecht; Thakur (ed), Ramesh (ed), 2001. Pp. 24.
  94. The Roma and "Humanitarian" Ethnic Cleansing in Kosovo [online]. Dissidentvoice.org [cit. 2010-06-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC) – Norwegian Refugee Council. IDMC, Internally Displaced persons (IDPs) in Kosovo [online]. Internal-displacement.org [cit. 2010-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21-05-2010. (anglicky) 
  96. Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC) – Norwegian Refugee Council. IDMC : Internal Displacement Monitoring Centre, Countries, Kosovo, Roma, Ashkaelia and Egyptians in Kosovo (2006) [online]. Internal-displacement.org [cit. 2010-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14-05-2011. (anglicky) 
  97. Anibar – pomáhat animaci na svět [online]. 25fps, 2016-09-16 [cit. 2016-12-01]. Dostupné online. 
  98. Oscars: Kosovo Selects 'Three Windows and a Hanging' for Foreign-Language Category [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. Olympics-Kosovo set for Rio Games after gaining IOC membership. www.dailymail.co.uk. Daily Mail, 9 December 2014. Dostupné online [cit. 9 December 2014]. (anglicky) 
  100. Kosovo získalo plnohodnotné členství v UEFA [online]. Aktuálně.cz, 2016-05-03 [cit. 2016-05-03]. Dostupné online. 

Literatura

  • DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. 
  • ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie – Srbsko –Kósovo. Kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5476-9. 
  • GIRGLE, Patrik. Kosovo. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-330-5. 
  • DVOŘÁK, Martin. Kosovo na vlastní kůži. [s.l.]: Studio No-Ban, 2000. ISBN 80-238-6538-2. 
  • ACHTERHUIS, Hans. Politika dobrých úmyslů. Brno: Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-78-1. 
  • IGNATIEFF, Michael. Virtuální válka. Praha: Themis, 2001. ISBN 80-7312-001-1. 
  • Савременици о Косову и Метохији 1852-1912, избор, предговор и објашњења Душан Т. Батаковић, Београд : Српска књижевна задруга, 1988. ISBN 86-379-0083-6
  • Dušan T. Bataković, The Kosovo Chronicles, Plato Books, Belgrade 1992.
  • R. Petrović, M. Blagojević, The Migration of the Serbs and Montenegrins from Kosovo and Metohija, SASA, Belgrade 1992,
  • Kosovo. La spirale de la haine, L'Age d'Homme, Lausanne 1998.
  • Kosovo-Kosova. Confrontation or Coexistence, Nijmegen: University of Nijmegen & Political Cultural Centre 042 1996.
  • Kosovo. Avoiding Another Balkan War,Thanos Veremis & Evangelos Kofos, (eds.), Athens:Eliamep & University of Athens, 1998.
  • Kosovo. Contending Voices on Balkan Interventions, William Joseph Buckley, ed.,William B. Eerdmans, Grand Rapids, Michigan & Cambridge U. K 2000
  • Kosovo and Metohija. Living in the Enclave, D. T. Bataković (ed.), Institute for Balkan Studies, Belgrade 2007, 314 p. ISBN 978-86-7179-052-9
  • Jean-Arnault Dérens, Kosovo. Année zéro, préface de Marek Antoni Nowick,i Paris: Paris-Méditerranée, 2004.
  • Dušan T. Bataković, Kosovo. Un conflit sans fin? Lausanne: L'Age d'Homme 2008. 322 p. ISBN 978-2-8251-3875-5
  • Dušan T. Bataković, Serbia's Kosovo Drama. A Historical Perspective, Belgrade: Čigoja Štampa, 2012, 369 p. ISBN 978-86-7558-903-7

Související články

Externí odkazy