Konstantin Feoktistov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Konstantin Petrovič Feoktistov
Kosmonaut RKK Eněrgija
St. příslušnost Sovětský svaz
Datum narození 7. února 1926
Voroněž
Datum úmrtí 21. listopadu 2009
Moskva
Předchozí
zaměstnání
Konstruktér
Čas ve vesmíru 1 den 0 hodin 17 minut
Kosmonaut od 1964
Mise Voschod 1
Znaky
misí
Voskhod1 patch.jpg
Kosmonaut do 27. října 1987

Konstantin Petrovič Feoktistov, rusky Константин Петрович Феоктистов (* 7. února 1926, Voroněž21. listopadu 2009 Moskva), byl sovětský vědec a vedoucí konstruktér kosmických lodí (Vostok, Voschod a Sojuz) a orbitálních stanic řady Saljut. V letech 1974–1990 byl náměstkem generálního konstruktéra NPO Eněrgija, předního podniku sovětského pilotovaného vesmírného programu.

Roku 1964 vzlétl do vesmíru v první vícemístné kosmické lodi Voschod 1. Společně s lékařem Borisem Jegorovem byli prvními sovětskými civilními kosmonauty. Byl též jediný z kosmonautů SSSR, který nebyl členem KSSS. Je po něm pojmenován kráter Feoktistov na odvrácené straně Měsíce.[1][2][3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Poštovní známka s Konstantinem Feoktistovem

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Konstantin Feoktistov se narodil 7. února 1926 ve Voroněži v úřednické rodině, byl ruské národnosti.[4] Otec Petr Pavlovič Feoktistov (1890 - 1984) byl účetním, matka Marija Fjodorovna (1890 - 1957) zdravotní sestrou, později pokladní spořitelny. Se začátkem Velké vlastenecké války rodina ztratila jeho staršího bratra Borise, nezvěstného od roku 1941. V létě roku 1942 dokončil devátou třídu a dobrovolně se přihlásil do armády. Ve vojsku strávil jen dva měsíce od 7. července do 28. srpna 1942.[5] Byl totiž poslán k průzkumné rotě voroněžské posádky, následně při akci chycen Němci, kteří celou skupinu zajatců postříleli. Feoktistov byl naštěstí pouze raněn do krku, v noci po odchodu Němců se probral a odplazil ke svým.[5][6] Po vyléčení byl z armády propuštěn.

Z Voroněže ho matka odvezla do uzbeckého Kokandu dokončit desátou třídu. V roce 1943 odjel do Moskvy, přihlásil se do leteckého institutu, ale nebyl přijat. Začal v Moskvě studovat Baumanovu vysokou technickou školu.[3]

Konstruktér[editovat | editovat zdroj]

Po získání závěrečného diplomu roku 1949 nastoupil na dva roky do raketové továrny v Zlatoustu na Urale[7] (CKB-385, dnes Státní raketové středisko akademika Makejeva) a připravoval se k aspirantuře. V roce 1951 přešel do 4. („raketového“) vědeckovýzkumného institutu ministerstva obrany (NII-4), zde obhájil disertaci a v lednu 1955 získal hodnost kandidáta věd (doktorem věd se stal v červenci 1967).[5]

Roku 1957 přešel do Zkušební konstrukční kanceláře č. 1 (OKB-1) Sergeje Koroljova zabývající se konstrukcí mezikontinentální balistické rakety a navazujícími aplikaceni včetně umělých družic Země a kosmických lodí.[5] Zde také získal dva Řády rudého praporu za zásluhy o rozvoj vědy a techniky. V nové práci rychle postupoval, v prosinci 1957 byl jmenován šéfprojektantem[7] a záhy vedl projekční práce na první sovětské kosmické lodi Vostok a její trojmístné verze Voschod.

Let do vesmíru[editovat | editovat zdroj]

V jednomístných Vostocích létali jen vojenští kosmonauti, organizačně spadající pod letectvo. U vícemístných Voschodů si konstruktéři v čele s Koroljovem na letectvu vyvzdorovali smíšenou posádku. Tak ve Voschodu 1 letěl voják (Vladimir Komarov), lékař (Boris Jegorov) a vědec. Zprvu (od července 1964) byl kandidátem na pozici vědce Georgij Katys, přičemž Feoktistov zaujal místo náhradníka, ale v září 1964 si pořadí prohodili.[5] Za možnost letět do vesmíru vděčil zejména rozhodné podpoře Koroljova, díky níž byly speciálně pro něho sníženy dosud platné zdravotní požadavky na budoucí kosmonauty.[8]

Na oběžnou dráhu Země všichni tři vyletěli s Voschodem 1 dne 12. října 1964. Loď odstartovala z Bajkonuru. Kosmonauti natěsnaní v kabině původně určené pro jednoho (dokonce ani neměli skafandry – prostě by se v nich do lodi nevešli) strávili ve vesmíru 1 den a 17 minut.[9] Feoktistov zde pracoval jako vědecký pracovník, filmoval, pozoroval hvězdy, zabýval se novým orientačním systémem lodě.[3] Poté 13. října 1964 přistáli na území Kazachstánu nedaleko od místa startu. Let byl později katalogizován v COSPAR pod označením 1964-065A. Za perfektní výkon získala posádka tradičně titul hrdinů Sovětského svazu, Feoktistov za výtečné konstrukční výsledky několik dalších vyznamenání.[3] Protože se do kosmické lodi dostal především z pozice jejího šéfkonstruktéra, nesplňoval požadavek pro všechny ostatní sovětské kosmonauty povinný – členství v komunistické straně.[10][11]

Po letu[editovat | editovat zdroj]

Následně se soustředil na vývoj lodí nové generace – Sojuzů, a lodí lunárního programu (11F93 a 11F94). V letech 1967–1968 se účastnil výcviku pro let na Sojuzech, ale v květnu 1968 byl ze zdravotních důvodů z přípravy vyřazen. Od roku 1968 vedl práce na orbitálních stanicích DOS, později nazvaných Saljut. Z pozice náměstka generálního konstruktéra NPO Eněrgija (tak byla přejmenována Koroljovova OKB-1) od června 1974 řídil vývoj a zdokonalování lodí Sojuz, Progress, a orbitálních stanic Saljut a Mir.[5]

Od 1. ledna 1977 byl formálně zařazen do oddílu kosmonautů NPO Eněrgija. Naděje na druhý kosmický let přišla v květnu 1980, kdy byl zařazen do opravářské expedice na Saljut 6, ale v říjnu 1980, měsíc před startem, jej lékaři z posádky vyřadili. Roku 1982 tehdejší generální konstruktér Eněrgije Valentin Gluško prosadil myšlenku letu „starého“ kosmonauta (na tento post byl určen Feoktistov) s lékařem sledujícím jeho zdravotní stav, ale během výběru a výcviku lékaře (předního kardiologa Olega Aťkova) se Feoktistovo zdraví natolik zhoršilo, že byl v posádce nahrazen. Z oddílu kosmonautů odešel po deseti letech dne 28. října 1987, Eněrgiji opustil až v květnu 1990. V letech 1990–2005 přednášel na Baumanově technické univerzitě.[5][7]

Publikoval na 150 vědeckých prací a řadu popularizačních knih.[5] Už od šedesátých let se stal pravidelným komentátorem kosmonautických událostí v tisku.

Dne 21. listopadu 2009 v Moskvě zemřel.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Crater Feoktistov on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  2. První civilní kosmonaut Sovětského svazu Konstantin Feoktistov zemřel, Technet.iDNES.cz, citováno 7. 12. 2013
  3. a b c d CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Konstantin Petrovič Feoktistov, s. 66.  
  4. SMIRNOV, Vitalij Sergejevič. Герои Страны [online]. Moskva: [cit. 2009-11-23]. Kapitola Феоктистов Константин Петрович. Dostupné online. (rusky) 
  5. a b c d e f g h IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2009-01-03, [cit. 2009-11-23]. Kapitola Константин Петрович Феоктистов. Dostupné online. (rusky) 
  6. Константин Петрович Феоктистов [online]. Международный Объединенный Биографический Центр, 2003-05-02, [cit. 2009-11-23]. Dostupné online. (rusky) 
  7. a b c PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 430.  
  8. Архив новостей. Выпуск № 820. (18.11-22.11.2009) [online]. Moskva: Новости космонавтики, 2009-11-22, [cit. 2009-11-27]. Kapitola Скончался летчик-космонавт СССР Константин Феоктистов. Dostupné online. (rusky) 
  9. HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2009-09-30, [cit. 2009-10-07]. Kapitola Voschod 1. Dostupné online.  
  10. a b Tisková služba Roskosmosu. Умер лётчик-космонавт СССР Феоктистов Константин Петрович [online]. Moskva: Roskosmos, 2009-11-22, [cit. 2009-11-23]. Dostupné online. (rusky) 
  11. РИА Новости. Умер Константин Феоктистов: покоритель космоса и инженер "от Бога" [online]. Moskva: РИА Новости, 2009-11-22, [cit. 2009-11-27]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]