Kněz Jan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kněz Jan byl legendární křesťanský patriarcha a král mocného ztraceného křesťanského národa, který sídlil za muslimskými a pohanskými územími v dalekém Orientu. Tato legenda byla pestrou sbírkou středověkých populárních pověstí, v Evropě oblíbená od 12. až do 17. století. Podle nich byl Jan nástupcem biblických tří králů, štědrým vládcem a skvělým mužem vládnoucím říši plné bohatství a zvláštních monster, odkud pochází skupina orientálních křesťanů od Svatého Tomáše. V Janové království se měly nacházet rovněž zázraky jako Brány Alexandrovy či fontány mládí a hraničit měla s rajskou zahradou. Legenda byla během dokreslována různou „spekulativní literaturou“ pocházející z období pozdního středověku a renesance, která se Janovou údajnou říší zabývala.

Kněz Jan byl nejprve vykreslován jako vládce v Indii. Příběh vyprávěl nestoriánských křesťanech, jež christianizoval apoštol Tomáš, který cestoval a kázal po Indii. Apokryfní dílo k Novému zákonu Skutky Tomášovy zasely pravděpodobně semena pověsti. Když do Evropy začali pronikat Mongolové, začal být kněz Jan dáván s nimi, neboť Mongolové, ačkoliv nebyli zcela christianizovaným národem, měli ve své populaci početnou a vlivnou křesťanskou menšinu. Později s příchodem zámořských objevů portugalských expedicí ve východní Africe se pověst začala do této oblasti, neboť se zde nacházelo Etiopské císařství s dlouhou křesťanskou tradicí. Janovo království bylo cílem pátrání generací různých dobrodruhů a v dobách křížových výprav symbolem naděje ve svaté válce proti nevěřícím.

Původ legendy[editovat | editovat zdroj]

Příběhy o svatém Tomáši, který obracel na víru lidi v Indii nejméně do 3. století a mají zřejmý vliv na vzniku pověsti. Zkreslené zprávy asijského hnutí asyrské východní církve se na legendě rovněž podílí. Příslušníci této církve, zvaní „nestoriáni“ (neboť se Evropané domnívali, že jejich učení je odvozeno od konstantinopolského patriarchy Nestoria), si získali stoupence především z řad blízkovýchodních i asijských národů a v očích západních katolických křesťanů dostáli pověsti exotických křesťanů.[1] Dodatečně, jádro legendy může být vykresleno z citátů svatého Ireneje z Lyonu, které zaznamenal církevní historik a biskup Eusebios z Kaisareie[2] o stínné raně křesťanské postavě Jana Presbytera ze Sýrie, o kterém se předpokládá že je autorem dvou Listů Janových.[3] Biskup Papias byl Irenejových učitelem a postupně přijímal apoštolské tradice od Jana Presbytera. Postava Jana Presbytera je mírně spojena se jménem legendárního kněze Jana.[4]

Jakýkoliv byl vliv těchto pozdně antických i raně středověkých církevních osobností, středověká legenda se rozvíjí počátkem 12. století, kdy indický biskup navštěvuje konstantinopolského patriarchu a indický patriarcha v Římě papeže Kalixta II. (úřadujícího v letech 1119 – 1124).[5] Tyto návštěvy vyslanců Církve křesťanů svatého Tomáše však nemohou být potvrzeny, neboť zprávy o nich podle všeho pocházejí z nepřímých zpráv. Později německý kronikář Ota z Freisingu ve svém díle Chronicon z roku 1145 uvádí, že se rok před tím setkal z Džabalským biskupem Hugem ze Sýrie na dvoře papeže Evžena III. ve Viterbu.[6][7] Hugo byl vyslancem knížete Raimonda z Poitiers, který v Evropě po pádu Edessy v Evropě hledal pomoc proti muslimské hrozbě a koncil proto svolal druhou křížovou výpravu. Hugo Ottovi v přítomnosti papeže řekl, že nestoriánský křesťan Jan, který byl zároveň knězem i králem, „před mnoha lety“ ve velké bitvě znovudobyl město Ekbatana od bratra vládců Médů a Peršanů. Poté měl Jan stočit své tažení na Jeruzalém a osvobodit tak Svatou zemi. Jeho postup však měl být zastaven vodami řeky Tigris a tak byl přinucen vrátit se zpět do své země. Jeho pohádkové bohatství bylo symbolizováno smaragdovým žezlem a jeho svatost pocházela přímo od Tří králů.

Ottův naprosto překroucený příběh však může mít reálné základy. Roku 1141 Karakitánský chanát pod vedením Jelü Dašiho porazil seldžucké Turky nedaleko Samarkandu. Seldžukové, v té době vládli Persii byli zdaleka nejmocnější silou v islámském světě a tato porážka je značně oslabila. Jelü Daši nebyl křesťanem, nebyl proto důvod ho vůbec nazývat knězem Janem. Někteří jeho vazalové však nestoriánství praktikovali, čímž zřejmě přispěli ke vzniku tohoto příběhu.[8] Ať to však ve skutečnosti bylo jakkoliv, porážka Selžuků povzbudila křižáky, kteří vládli v Levantě a ti tak získali naději na pomoc mocného spojence z východu. Je možné, že Hugo zaznamenal mylné Hugovy zprávy aby zatnul samolibost evropských stoupenců ideologie křížových výprav; Podle jeho názoru totiž žádná pomoc od nějakého mocného východního krále být očekávána nemůže.[9]

Dopis kněze Jana[editovat | editovat zdroj]

Více se z Ottova příběhu nezachovalo, až dokud se kolem roku 1165 nezačali Evropou šířit kopie Dopisu kněze Jana. Podivuhodný dopisový příběh s mnoha podobnosti s Ottou naznačuje, že jeho autor znal jak Skutky Tomášovy, tak i mýtické legendy o skutcích Alexandra Velikého známě jako Alexandreida. Dopis byl měl být napsán knězem Janem, potomkem jednoho ze Tří králů a králem Indie a zřejmě byl určen byzantskému císaři Manuelovi I.[10] Mnoho Evropanů zachvátily představy o pohádkovém bohatství a moci, které byly překládány do četných jazyků, včetně hebrejštiny.

...do své nejpopulárnější podoby rozvinula ve 12. století. Tehdy do Evropy a na Blízký východ začali pronikat Mongolové. Mongolové jako národ však nebyli jednotni po náboženské stránce, mnozí ze své domoviny byli animisty uctívajícími Štěstěnu, jiní buddhisty či nestoriánskými křesťany, později někteří konvertovali k islámu. V té době probíhala mezi muslimy a křesťany „svatá válka“ a křižáci se ve Svaté zemi zoufale bránili sjednoceným blízkovýchodním muslimům. Papežství proto rozjelo diplomatické úsilí ve snaze získat od Mongolů pomoc a při té příležitosti je obrátit na katolickou víru. Diplomaté z řad mnichů, kteří šli vyjednávat s Velkých chánem do hlavního města Mongolské říše Karakorumu si cestou po střední Asii všímali různých místních kmenů. Jedním z nich byl i křesťanský turecký kmen Kerajtů, jehož vládce jménem Toghrul měl titul Ongchán. Tento titul byl Evropany zkomolen na jméno Johan a zde začíná legenda o mocném křesťanském vládci z Asie, který jistě bude nápomocen svým západním bratřím s konečné válce s islámem.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Silverberg, p. 20
  2. Eusebius. Historia Ecclesiastica, book III, xxxix, 4.
  3. According to the 5th century Decretum Gelasianum.
  4. Silverberg, pp. 35–39.
  5. Silverberg, pp. 29–34.
  6. Halsall, Paul (1997). "Otto of Freising: The Legend of Prester John". Internet Medieval Sourcebook. Retrieved June 20, 2005.
  7. Silverberg, pp. 3–7
  8. Silverberg, pp. 12–13
  9. Silverberg, p. 8
  10. Silverberg, pp. 40–73.