Kinští

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kinští
(z Vchynic a Tetova)
Prague Palace Kinsky CoA.jpg
Erb rodu na Paláci Kinských
na Malostranském náměstí v Praze
Země České království
Mateřská dynastie Kinští
Tituly Hrabata
Zakladatel Martin z Medvědíče
Rok založení 13. století
Větve rodu Choceňská, perucká, kostelecká, chlumecká větev (knížecí větve). Medvědičtí z Medvědíče, Razičtí ze Vchynic, Žluničtí, Ohničtí a Kremyžští (vedlejší a vymřelé větve). Měruničtí, synové Jana Dlaska, drastská větev. Nizozemská větev
Letohrádek Kinských - Musaion v Kinského zahradě, Praha

Rod Kinských (něm. Kinsky von Wchinitz und TettauKinští z Vchynic a Tetova) je staročeský rytířský a později panský šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. V 18. století patřili k přední české aristokracii.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky, tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova, přídomku odvozeného od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku.[1] Toto jméno se později začalo psát Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva (heraldicky ovšem zleva doprava). Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí.[2]

V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu.[3] Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu.

Erb na budově pražského Paláce Kinských je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a je doplněn knížecím pláštěm a mimo jiné kolanou Řádu zlatého rouna.

Blason: V červeném poli tři stříbrné vlčí zuby, rostoucí z levé strany štítu. Přikryvadla červeno-stříbrná, v klenotu červené a stříbrné křídlo. Znak bývá doplňován hraběcí korunou, eventuálně knížecí korunou či knížecím pláštěm (pouze pro hlavu rodu).

Historie rodu[editovat | editovat zdroj]

Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.

Z Medvědíče[editovat | editovat zdroj]

Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s nimi je však neprokázaná, že jde o předky tohoto rodu se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik lidí, kteří byli nějak příbuzní s Martinem z Medvědíče, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.

Vchynští do Jana Dlaska[editovat | editovat zdroj]

Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282), který měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 se tak vzniklo větší množství větví z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace a ztratili kontakt s rodem. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové, bez většího významu, za hlavní se považuje větev která držela Vchynice a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu.

Tvrz Vchynice a hrad Oparen – Opárno podržel v tomto období Smil. Smil († před rokem 1417) měl šest synů, zde jsou sice známa jména, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné, zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Siřejovice a Rochov. Smil mladší držel Opárno a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Opárno byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev.

Počátkem 16. století držel Vchynice i Opárno Jan Dlask, spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli.

Jan Dlask měl tři syny, Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil svoji vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.

Vzestup rodu[editovat | editovat zdroj]

Marie Aglaë, kněžna lichtenštejnská, rozená Kinská z Vchynic a Tetova

Dlaskův prostřední syn Václav se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov, Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplici, Tolštein a Zahořany. V letech 161118 byl dvorním hofmistrem. Byl poručník Tetaurovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům.

Jeho bratr Jan byl méně úspěšný, přesto držel Chřenice, Jeneč, Kunratice, Vlachovo Březí a Zásmuky, roku 1576 se stal purkrabím na Karlštejně, v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl šest dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav by zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí, také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, při defenestraci vyhazoval Martinice z okna Pražského hradu,[4] zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně a připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna,[1] když se zapletl do jeho spiknutí. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci.

Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, ten působil jako komorník Matyáše, roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615, kdy vyšla najevo celá řada jeho podvodů, byl odsouzen k trestu smrti, což mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova odkud se vrátil již v roce 1618 a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce.

Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul Jan Oktavián měl čtyři dcery a dva syny. František Oldřich vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián, který taktéž vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl 18 dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a sedm synů. Z nich vzešly tři rodové linie, mezi něž rozdělil svůj veliký majetek.[1]

Rozdělení rodu[editovat | editovat zdroj]

Pět z těchto synů se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře, přičemž dosáhli značných úspěchů, na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán Vilém, který získal knížecí titul, Filip Josef, který založil knížecí větev Kinských a František Ferdinand Kinský (16781741), který založil chlumeckou větev.

Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup.

Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků a jeho dědictví včetně knížecích titulů přešlo na dědice Štěpánova mladšího bratra Filipa Josefa.

Knížecí větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatel větve Filip Josef (17001749) působil v letech 1728–1735 v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Anglii, dále v České dvorské kanceláři ve Vídni, v letech 1738–1745 ve funkci nejvyššího kancléře, v níž se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím. Držel velkostatek Česká Kamenice, koupil a zrekonstruoval zámek Zlonice (1720), Mšené (1742) a Budenice (1748). Mladší bratr Filipa Josefa, Josef Jan Maxmilián, hrabě Kinský (17051780) studoval na arcibiskupském semináři v Praze, podnikl kavalírskou cestu na Maltu, Rhodos a do Palestiny, jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Držel Zlonice, Budenice a spolu s bratrem dědil Sloup; na svých panstvích provedl pozemkovou reformu. Patřil k nejvýznamnějším českým podnikatelům ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup v Čechách, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem).

Kníže Filip Josef se oženil se s Marií Karolínou z Martinic, se kterou měl čtyři dcery a čtyři syny. Prvorozený syn František Oldřich, 3. kníže Kinský (1726–1792) zdědil choceňský fideikomis, druhorozený Jan Josef Maxmilián (1736–1804) Zlonice a Sloup. Jan Josef Maxmilián Kinský měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (17541798), který byl říšským dvorním radou. Jan Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Ohří, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Měl syny Ferdinanda a Františka Josefa , kteří založili dvě další větve; a jelikož i Ferdinand (17811812) měl dva syny Rudolfa (18021836) a Josefa (18061862), rozdělila se knížecí větev celkem na tři části.

Choceňská větev[editovat | editovat zdroj]
Rudolf kníže Kinský

Starší syn knížete Ferdinanda (17811812) Rudolf (18021836) podporoval české národní obrození, byl spoluzakladatelem a prvním kurátorem Matice české, podporovatelem Národního muzea. Pověřil Františka Palackého studiem genealogie svého rodu. Přikoupil Heřmanův Městec, Choceň a Horažďovice. Se svou ženou Vilemínou Eliškou, rozenou z Colloredo-Mannsfeldu, měl čtyři dcery a syna Ferdinanda Bonaventuru (18341904), který vlastnil Heřmanův Městec, Horažďovice, Choceň, Kamenici, Rosice a Zlonice. Ferdinand byl dědičným členem rakouské panské sněmovny, ale více neý o veřejný život se zabýval hospodářstvím a správou rodinného majetku. Díky němu se rod Kinských začal orientovat na průmysl a na jejich velkostatcích vznikla celá řada cukrovarů, pivovarů, atp. Oženil se s Marií Annou z Lichtenštejna, se kterou měl tři dcery a tři syny. Prvorozená Vilemína se vdala roku 1878 za Františka Josefa, knížete z Auerspergu z nedalekých Slatiňan, syn Karel (18581919) se věnoval diplomacii, restauroval park v Budenicích. Zemřel bezdětný. Druhý syn Rudolf (18591930) měl šest dcer. Jediný jejich bratr Ferdinand Vincenc (18661919) měl kromě čtyř dcer i tři syny. Dalšími pokračovateli a představiteli hlavní knížecí větve rodu Kinských jsou:

  • Oldřich Ferdinand, X. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (1893 - 1938)
  • František Oldřich, XI. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (1936 - 2009)
  • Karel Maxmilián, XII. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (1967)
  • Václav Ferdinand, hrabě Kinský ze Vchynic a Tetova (2002)
Kostelecká větev[editovat | editovat zdroj]

Tuto větev založil hrabě Josef (18061862), druhý syn knížete Ferdinanda (17811812). Josef zdědil Kostelec nad Orlicí a Borovnici, jeho synové se stejně jako on věnovali vojenství. Josef měl syny Bedřicha Karla (18341899), Volfganga (1836) a Františka (* 1841).

Bedřich Karel (18341899) měl ve vlastnictví Kostelec nad Orlicí, věnoval se politice, po jeho smrti převzal správu Kosteleckého panství jeho syn František Josef (18791976). František Josef v roce 1938 a 1939 podepsal petici českých šlechtických rodů, kterou se tyto rody postavily za Československo a přihlásily se ke svému češství. Po roce 1948 se rozhodl neemigrovat, což vedlo k jeho perzekuci. Spolu s ním v Československu zůstal i jeho syn Josef Kinský z Vchynic a Tetova (19132011), který po roce 1989 zrestituoval zámek v Kostelci nad Orlicí. O rekonstrukci empírového zámku se po roce 1989 významně zasloužili Josef Kinský z Vchynic a Tetova a jeho syn František Kinský z Vchynic a Tetova (* 1947). Zámek je spolu s okolním pečlivě upraveným anglickým parkem zpřístupněn veřejnosti – konají se v něm kulturní akce (koncerty, výstavy, v suterénu zámku je od roku 2010 umístěno Muzeum města Kostelec nad Orlicí). Zámecký park je proslulý vzácnými dřevinami, rododendrony a na jaře rozsáhlými pláněmi kvetoucích sněženek, bledulí a sasanek.

Josef Kinský z Vchynic a Tetova byl Čestným občanem města Kostelec nad Orlicí. V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. v Kostelci nad Orlicí a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský či Bytová výstavba Kinský). Jeho manželkou byla Bernadetta Kinská z Vchynic a Tetova (rozená Merveldt), synové František Kinský z Vchynic a Tetova a Antonín Kinský z Vchynic a Tetova, rytíř Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského (19552012). František Kinský z Vchynic a Tetova je od roku 2010 zastupitelem města Kostelec nad Orlicí (za Iniciativu občanů). Jeho manželkou je Martina Kinská z Vchynic a Tetova rozená Forejtová, dcera Barbora Jarošová Kinská z Vchynic a Tetova a Kristian Kinský z Vchynic a Tetova.

Perucká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem této hraběcí větve je František Josef (17841823) syn knížete Josefa (17511798). František Josef měl tři syny, Eugen Kinsky (1818) vlastnil Valašské Meziříčí. Větev vymřela po meči roku 1921 a po přeslici 1942.

Chlumecká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem této větve je hrabě František Ferdinand Kinský (16781741), nejstarší bratr zakladatelů knížecí větve. Byl politicky aktivní, působil jako nejvyšší kancléř a poslanec zemí Koruny České při říšském sněmu. V Rakousku vyženil Matzen a Angern. Kromě jedné dcery měl tři syny (Josef, František Josef a Leopold Ferdinand). Josef (17361804) se stal polním maršálkem, vlastnil Radim. Josef Kinský zemřel bezdětný. Jeho bratr František Josef (17391805) patřil k nejvýznamnějším osvícenským učencům a pedagogům své doby. Absolvoval vojenskou akademii Theresianum, po té vystudoval právnickou fakultu univerzity v Praze, působil u apelačního soudu, roku 1759 vstoupil do armády, stal se brzy generál-majorem, vojenským pedagogem a reformátorem. Založil pražskou kadetní školu a zreformoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. V letech 1773–1774 spoluzaložil Soukromou učenou společnost v Praze (pozdější Královská česká společnost nauk). Svou bohatou knihovnu odkázal Univerzitní knihově v Praze, zasloužil se o Pražskou techniku a mimo jiné se hlásil ke Komenskému a nazýval jej „prvním naším buditelem“, zemřel bezdětný.

Nejstarší syn Leopold Ferdinand (17131760) zdědil Chlumec a Matzen, byl nejvyšším lovčím v království Českém. Leopold měl dvě dcery a dva syny - Františka Ferninada a Filipa. Mladší syn Filip (17421827) se oženil s příbuznou z knížecí větve, čímž získal Rychmburk a Chroustovice, mimoto zdědil Sloup a Zvíkovec. Postupně prodal prakticky všechno dědictví a stal se zbrojmistrem, zemřel bez dědiců. Jeho bratr František Ferdinand (17381806) měl (kromě dalších dětí) tři syny, kteří rozdělili tuto větev na tři větve. Byli jimi Josef Leopold (1764 - 1831), Karel (1766 - 1831) a Kristián (1776 - 1835). Leopold Ferninad byl dědem Berthy von Suttner - první ženské nositelky Nobelovy ceny za mír. Jedním z přímých potomků (praprapravnukem) Leopolda Ferninanda byl Radslav Kinský (1928 - 2008) - významný český imunobiolog, zakladatel reprodukční imunologie a třetí český velkopřevor lazariánů.

Vedlejší a vymřelé větve[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení po roce 1350[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1350 se rod Vchynských rozpadl na několik částí, z nichž některé zcela ztratily význam a staly se tak nevysledovatelnými, některé si však podržely delší dobu určitý význam.

Medvědičtí z Medvědíče[editovat | editovat zdroj]

Někdy též Nedvědíč. Začátek této větve je dost nejistý, všeobecně sem bývá řazen Chotibor († 1346), někdy však bývá počátek posunut až do roku 1393. Jelikož v této větvi došlo k tomu, že posledního mužský potomek Hynek zemřel roku 1437 bezdětný, přešly Medvědice přes dceru jeho bratra Zikmunda († 1432) do vlastnictví jejího manžela, který se stal zakladatelem Nedvědických z Račiněvsi.

Razičtí ze Vchynic[editovat | editovat zdroj]

Pojmenování je podle Razic u Bíliny, které vlastnilo několik bratrů, dalším vývojem došlo k tomu, že Razice a podle ekonomické situace i několik okolních vesnic drželi jejich potomci. Žádný z nich nepřesáhl regionální význam. Koncem 16. století došlo k prodeji Razic, poslední potomek této větve zemřel roku 1612.

Žluničtí[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o větev, která byla částečně provázána s Razickými, ze kterých možná i vzešla. O této větvi se toho ví poměrně málo, jisté je, že roku 1412 vlastnil Žlunice a že zemřel roku 1415, z jeho mužských potomků již nikdo neměl syna a tak po smrti Jindřicha (1455), tato větev zanikla.

Ohničtí a Kremyžští[editovat | editovat zdroj]

Se oddělili koncem 14. století. Tuto větev založil Litolt, jeho synové byli Dobš a Jan. Jan se stal roku 1428 purkrabím v Bílině, jelikož byl finančně úspěšný koupil 1440 Bříšťany. Větev se sice nerozdělila, protože Janův syn Bohuslav dědil po obou bratrech (1441), ale nebyl finančně úspěšný a roku 1455 prodal Ohníč a následně na to i roku 1460 i Bříšťany. Tím tato větev končí.

Rozdělení po roce 1410[editovat | editovat zdroj]

Měruničtí[editovat | editovat zdroj]

Někdy po roce 1410 spravoval Měrunice Smilův syn Martin, nejpravděpodobněji jeho potomci založili na držbě větší části vesnice samostatnou větev. Tato větev nebyla nijak významná a není ani příliš zdokumentována, jisté je, že do počátku 16. století získali několik dalších statků, které však v letech 15301560 prodali. Poslední známí potomci této větve žili v roce 1594 v Nehvizdkách, kde patrně koncem ještě koncem 16. století vymřeli.

Synové Jana Dlaska[editovat | editovat zdroj]

Drastská větev[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší syn J. Dlaska Jiřík († 1566) založil tzv. drastskou větev. Jiřík se oženil s Dorotou Sekerkovou ze Sedčic a zhruba roku 1560 koupil Drasty a část Klecan. Jeho syn Adam († 1571) se nechal vyplatit starším synem Jaroslavem († 1614), jeho syn zemřel bezdětný. Jaroslav dlouhodobě (15891611) působil jako místokomorník. Navíc byl finančně relativně úspěšný a roku 1589 koupil Krakovec.

Nejstarší syn Jaroslava Jiří získal Blšany a Krakovec po bitvě na Bílé hoře mu byly sice zabaveny, ale již roku 1623 je jako zadlužené získal zpět. Jeho druhý syn Adam vlastnil Košťálov a Zhoř, poté co mu byly zabrány odešel do dánské armády (1628), jeho syn Jaroslav Petr († 1669) byl generálem švédské jízdy, ale ani on ani jeho syn († 1685) se nedomohly navrácení zabaveného majetku. Třetí syn Jan Bedřich byl politicky aktivní a v roce 1620 byl odsouzen ke ztrátě majetku, poté sice podědil majetek po ženě, ale tento odkázal své druhé ženě, čímž se dostal mimo rod Kinských.

Poslední bratr Radslav Jaroslav († 1644) měl dvě dcery a dva syny Bedřicha Jaroslava († 1653) a Petra Jiřího, jehož synem Františkem Antonínem tato větev vymřela.

Nizozemská větev[editovat | editovat zdroj]

Tuto větev založil Kryštof († 1555) – nejmladší syn Jana Dlaska se zcela odtrhl od rodu, jeho synové emigrovali do Nizozemí. Jeho nejstarší syn Burian je pak předek všech Vchynských v Belgii. Jeho potomci se pokoušeli udržovat s českou větví styky ještě v roce 1739, ale jelikož byli protestanti, byli katolickými Kinskými odmítnuti.

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Švihovskými, Šliky, Schönborny, Dietrichštejny, Nesselrody, Poniatowskými, Martinici, Colloredo-Mannsfeldy, Kerpeny, Pálffyovci, Lichtenštejny či Thurny.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj - Českolipsko. Praha 6 : REGIA, 2008. ISBN 978-80-86367-65-1. Kapitola Hrabě Josef Maxmilián Kinský, s. 165.  
  2. SEDLÁČEK, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské šlechty; sv. 3; ISBN 80-200-1043-2; str. 389, vyobrazení 1605
  3. SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika, díl I.; 1902 str. 164
  4. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Kinští, s. 72-74.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VALENTA, Aleš. Dějiny rodu Kinských. České Budějovice : Veduta, 2004. ISBN 80-86829-05-7.  
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : Akropolis, 1999. ISBN 80-85770-79-2. Heslo Kinští, s. 265-267.  
  • MAŠEK, Petr. Modrá krev. Praha : Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0760-X. Heslo Kinští, s. 129-133.  
  • MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory až po současnost. Díl I A-M.. Praha : Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0027-3. Heslo Kinský, s. 454-457.  
  • RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských. [s.l.] : [s.n.]. 144 s. ISBN 978-80-254-3592-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]