Keramika
Keramika (řecky „pro hrnčířství“) je směs anorganických nekovových materiálů nebo uhlíkový materiál, vyrobený pálením v peci za vysokých teplot. Keramika se využívá pro výrobu nádobí, nástrojů, šperků, v sochařství, ve stavebnictví a kamnářství.
V současnosti se názvem keramika dále označují také některé hi-tech materiály, používané například v armádě jako součásti pancéřování. Obvykle jde o slinuté karbidy kovů (wolframu, titanu, chromu, molybdenu, tantalu, niobu a jiných), oxid hlinitý (Al2O3), různé nitridy a boridy. Mají pochopitelně i své civilní využití, karbidy kovů se používají například na různých vrtácích nebo pilách a jiných nástrojích jako takzvané hroty nebo vložky z tvrdokovu – nejběžnějším příkladem je vrták do betonu s hrotem z „vidia“.
Prehistorie
Keramika patří k nejstarším řemeslným dovednostem člověka od pravěku. Vyvinula se z výroby hliněných předmětů, původně sušených na slunci. Výpal v peci se objevuje v mladém paleolitu, konkrétně gravettienu, resp. pavlovienu. Šlo o hliněné sošky, které se však vyskytovaly pouze izolovaně a brzy vymizely.[1] Např. věstonická venuše z první poloviny třetího desetitisíciletí př. n. l., která je kromě sochařské hodnoty světoznámá technologií vypálení z hlíny, nikoliv jako jiné soudobé sošky, rytá z mamutoviny či kamene. Nejstarším místem výskytu mladopaleolitické keramiky na světě jsou lokality pod Pavlovskými vrchy (Dolní Věstonice, Pavlov) na Moravě.
Nejstarší prehistorická užitková keramika vznikala před 17 tisíci lety. Pochází především z Japonska, kde její chronologii určuje období Džómon.[2]. Další příklady pocházejí z archeologických nálezů v Číně. Další rozvoj užité keramiky nastává v neolitu, od 5. tisíciletí př. n. l. se používá hrnčířský kruh[3] a keramika se vyskytuje i na českém území.
Historie
Starověk byl první zlatou érou keramiky. Pochází z území velkých říší Mezopotámie, Persie, Egypta, Řecka i Říma. Do Evropy se vedle hrubé režné keramiky, známé od pravěku, dostala ve 13.století dvěma cestami jemná keramika. Jednak to bylo prostřednictvím Maurů do Španělska: ve městech Granada, Sevilla a Malaga se produkovaly zejména pestrobarevně glazované dlaždice a obkladačky, zvané podle valérů modré barvy azuléjos. Na španělském sousostroví Baleáry se od konce 14. století produkovala nejjemnější glazovaná keramika z bílé glazované hlíny, zvaná majolika podle centra na ostrově Mallorca. Vyvážela se do jižní, střední i západní Evropy, zejména do Francie a Itálie.
Italové získávali čínský porcelán prostřednictvím námořních lodí z Benátek, kam se první příklad čínského porcelánu dostal již roku 1295 do pokladnice chrámu sv. Marka. Brzy nalezli dodnes oblíbenou vlastní verzi tohoto zboží s centrem ve městě Faenza, zvanou fajáns. Za Alpy do střední Evropy se fajáns dostala poprvé ve druhé polovině 15. století v podobě barevné střešní krytiny Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Moravští a západoslovenští příslušníci sekty novokřtěnců Habáni začali šířit fajáns od poslední čtvrtiny 17. století, vyznačuje se charakteristickým malovaným dekorem. Významnými centry byly Dechtice, Častá, Boleráz, Košolná, Malacky, Sobotište, Stupava, Holíč (1743), Strážnice nebo Modra.
Další inovací bylo od počátku 16. století vypalování šedé hlíny vysokým žárem na tzv. kameninu (něm. Steinzeug), jež se užívala zejména na picí nádoby a v kombinaci s modrým kobaltovým dekorem a cínovým víčkem se stala doménou německých a slezských keramiků, například v Porýní, Sasku, ve slezském městečku Bolesławiec.
Poslední technologickou novinkou byla evropská výroba porcelánu. Dlouho to bylo přísně utajované výrobní tajemství Číňanů. Jejich výrobky se prostřednictvím Východoindické námořní společnosti dovážely ve velkém do Nizozemí, kde vznikla první napodobenina bílé keramiky s modrým kobaltovým dekorem ve městě Delft, v Anglii jej proslavil Josiah Wedgwood. V 1. polovině 18. století se podařilo technologii porcelánu vyvinout ve dvou manufakturách: V saské Míšni od roku 1710 v čele pruské královské manufaktury stál chemik Johann Friedrich Böttger a za výtvarnou podobu produkce zodpovídal modelér Johann Joachim Kändler). Roku 1718 založil Francouz Du Paquier první porcelánku na území Rakouské monarchie, a to ve Vídni – Augarten. Roku 1738 vznikla stejně proslulá porcelánka ve francouzském Vincennes – Sèvres. 19. století až 1. polovina 20. století patřily v celé Evropě oblibě porcelánu, který po roce 1960 vystřídaly syntetické materiály.
K významným výrobním regionům keramiky a porcelánu se od počátku 18. století zařadily Čechy, nejprve výrobou kameniny v Týnci nad Sázavou, a dále množstvím porcelánek v severozápadních Čechách: Horní Slavkov (1789), Klášterec nad Ohří (1793), Březová (1803), Stará Role (1813), Dalovice, Doubí, Duchcov a další.
Vlastnosti keramických materiálů
- nízká elektrická a tepelná vodivost
- vysoká pevnost, ale i křehkost a s ní související velmi nízká pružnost
- vynikající odolnost proti vysokým teplotám, rychlým změnám teploty a korozi
- odolná vůči vlhkosti (úprava glazováním), chemickým vlivům a ionizujícímu záření
- stabilní fyzikální a chemické vlastnosti
- značně smrštivá při spékání
- porézní – pokud je poréznost nežádoucí, povrch se upravuje se přetahem nebo polevou (glazováním)
Dělení keramiky
podle materiálů
- cihlářská hlína
- hrnčina
- bělina
- kaolín
podle výrobní technologie
- hrubá keramika lisovaná, pórovitá – cihlářské výrobky, dlaždice
- režná keramika točená na kruhu, formovaná v ruce – hrnčířské výrobky, cihlářské výrobky
- jemná keramika s povrchovou úpravou
- solný přetah
- poleva (glazura)
podle chemického složení
- silikátová
- bezsilikátová
- oxidová
- bezoxidová
Využití
Domácnost
Sochařství
- sochy, reliéfy, mozaiky, dekorativní předměty ap.
Stavebnictví
- cihly
- sanitární keramika – umyvadla, záchodové mísy, pisoáry, vany
- stavební obklady – obkladačky, dlaždice, kachle
- střešní krytina
- kanalizační potrubí
elektrotechnické účely
- izolátory a součástky silnoproudé elektrotechniky
- součástky odolné vůči náhlým změnám teploty
- konstrukční materiál pro vysokofrekvenční techniku
- kondenzátorové materiály pro vysokofrekvenční techniku
Výroba keramického džbánku
-
Hrouda hlíny se vycentruje do rotačního tvaru
-
Vytáhnou a vytvarují se okraje nádoby
-
Namáčení rukou, aby po tvarovaném povrchu klouzaly
-
Po dotočení se vytvaruje zobáček, přilepí ucho
-
Vyschnutí – odpaření vody
-
Přežah – vypálení na nižší teplotu
-
Glazování – ponořením se opatří sklovitou polevou
-
Na zaschlou glazuru se nanese barevný vzor
-
A po druhém vypálení je výsledný produkt na světě
Odkazy
Reference
- ↑ JÍLEK, František; KUBA, Josef; JÍLKOVÁ, Jaroslava. The World Inventions in Dates. Praha: Nár. tech. muzeum, 1979. S. 15. (anglicky)
- ↑ Encyclopedia of Modern Asia. Příprava vydání David Levinson, Karen Christensen; Autor hesla „Jomon period“ Mark Hudson. Svazek 3. New York: Berkshire Publishing Group, 2002. ISBN 0-684-80617-7. S. 279-281. (anglicky)
- ↑ JÍLEK, František; KUBA, Josef; JÍLKOVÁ, Jaroslava. Světové vynálezy v datech. Praha: Mladá fronta, 1977. S. 26.
Literatura
- Alena Braunová, Kouzlo keramiky a porcelánu. Práce Praha 1985.
- SVOBODA, Luboš. Stavební hmoty (volně dostupná elektronická kniha). [s.l.]: [s.n.], 2013. Dostupné online. ISBN 978-80-260-4972-2. S. 950.
Externí odkazy
- Slovníkové heslo keramika ve Wikislovníku