Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Další významy jsou uvedeny v článku Kostel svatého Víta.


Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Pohled na pražskou katedrálu od jihovýchodu
Místo
stát Česko Česko
kraj Hlavní město Praha
Základní informace
náboženství křesťanství
ritus římskokatolická církev
provincie Česká církevní provincie
diecéze Arcidiecéze pražská
Architektonický popis
stavební sloh gotika, novogotika
typ stavby katedrála
výstavba cca od 930,
současná podoba 1344–1929
Specifikace
délka 124 m
šířka 60 m
výška klenba: 33 m; věž: 97 m
Odkazy
oficiální web http://www.katedralapraha.cz/
multimediální obsah
na Wikimedia Commons
Portál Křesťanství

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha[1], do roku 1997 katedrála svatého Víta, je dominantní stavbou Pražského hradu a sídelním kostelem arcibiskupa pražského.

Obsah

[editovat] Předchůdci katedrály

[editovat] Rotunda

Podrobnější informace naleznete v článku Rotunda svatého Víta.

První kostel, zasvěcený sv. Vítu, uctívanému v tehdy spřáteleném Sasku, založil kníže Václav. Kruhová románská rotunda o průměru 13 metrů byla dokončena někdy ve 30. letech 10. století a záhy zde byly uloženy ostatky jejího zakladatele, který začal být uctíván jako patron celé země. O sto let později (1038)[2] sem kníže Břetislav I. z Hnězdna přenesl i ostatky sv. Vojtěcha. Přesná podoba rotundy je předmětem mnoha vědeckých sporů, neboť se z ní v podzemí dnešního chrámu dochovaly jen malé části základového zdiva. Z kruhové stavby nejspíše vybíhaly čtyři apsidy, dodávající celému kostelu půdorys kříže. Rotunda sv. Víta byla zprvu knížecím dvorským kostelem, po zřízení pražského biskupství roku 973 se stala katedrálním kostelem biskupským. Spolu s kostelem Panny Marie a sv. Jiří tvořila rotunda první kamennou architekturu Hradu.[2]

[editovat] Bazilika

Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie.[2] Podle kronikáře Kosmase byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060.[2] Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. K roku 1074 je u kostela zmiňována krypta sv. Kosmy a Daminána.[2] Trojlodní bazilika s dvojicí apsidálně zakončených chórů (východním a západním), příčnou lodí na západním konci a dvojicí věží měla podstatně monumentálnější rozměry než předcházející kostel – délku 70 m a šířku 35 m. Její půdorys je dobře doložen; v podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů.

[editovat] Dějiny katedrály

Katedrála sv. Víta v roce 1887

Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravské, pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, a se svým otcem, Janem Lucemburským, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Tvrdí se, že do Prahy přišel velmi mladý, asi 23letý. Musel proto mít za sebou podporu a zkušenosti stavitelské rodiny, aby mu byla svěřena stavba takových rozměrů. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů (koutů) místnosti do třetin stěn. V této kapli jsou pochováni čeští králové a jsou zde i uloženy české královské korunovační klenoty. Velká neboli zvonová věž je 99,5 metrů vysoká a byla založena Petrem Parléřem. Po požáru Hradu a Malé Strany, který zničil severní věž a rozestavěnou loď katedrály byla jižní věž roku 1554 opravena a opatřena arkádovým ochozem. Z roku 1770 pochází barokní helmice pobitá mědí. Jak název napovídá, je v této věži umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního Soudu, což je prvek na sever od Itálie značně neobvyklý. Nechal ji zhotovit Karel IV. benátskými umělci.

Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců – František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další. V letech 1934 až 1935 upravil hrobku českých králů architekt Kamil Roškot (spolupráce na erbech: sochař Ladislav Kofránek)

V roce 1997 arcibiskup Miloslav Vlk katedrále, zasvěcené dosud jen svatému Vítu, dekretem udělil název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.[1]

[editovat] Svatovítské zvony

Zvon Zikmund z r. 1549

Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Na jižní věži katedrály jsou zavěšeny čtyři zvony:

První písemná zmínka o zvonech v Praze pochází z r. 955 od obchodníka Ibrahima ibn Jakuba. Všechny tamní zvony i hodinové cymbály a další vybavení bylo zničeno požárem r. 1541. Jednalo se o zvony:

  • Zvon Patron z r. 1509 od mistra Bartoloměje.
  • Zvon Ludvík, přenesený do svatovítské katedrály z kosela sv. Barbory v Kutné Hoře na žádost krále Vladislava Jagellonského.
  • Několik dalších zvonů.

V minulosti se zde nacházelo několik dalších zvonů, které byly zrekvírovány během světových válek:

[editovat] Kaple

Svatováclavská kaple

V hlavní lodi katedrály se nachází 19 kaplí:

  • kaple sv. Ludmily (křestní)
  • kaple Božího hrobu
  • kaple Thunská
  • kaple Hasenburská
  • kaple Svatováclavská
  • kaple sv. Ondřeje či Martinická
  • kaple sv. Kříže
  • kaple sv. Máří Magdalény
  • kaple sv. Jana Nepomuckého
  • kaple sv. Ostatků
  • kaple Panny Marie
  • kaple sv. Jana Křtitele
  • kaple arcibiskupská
  • kaple sv. Anny
  • stará sakristie či kaple sv. Michala
  • kaple sv. Zikmunda
  • kaple nová arcibiskupská
  • kaple Schwarzenberská
  • kaple Bartoňů z Dobenína

[editovat] Pověsti

  • Když v r. 1378 umíral veliký císař a český král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal zvonit sám od sebe a k němu se postupně připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“
  • Věštec řekl králi Václavu IV., že zemře „před věží svatovítskou“. Václav dostal strach a věži se vyhýbal. Později dostal nápad, že by mohl věštbu obejít tím, že věž zbourá. Nařídil to vykonat a odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam byl náhle zastižen mrtvicí a teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby – zemře „před věží“ – tedy dříve než věž.
  • Házenburská kaple v přízemí věže nebyla po požáru Prahy v r. 1541 dlouhá léta opravena a sloužila zvoníkům jako komora. Jednou tam usnul opilý zvoník, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
  • Když byl odlit největší český zvon Zikmund, na Hrad jej táhlo na kočáře 16 párů koní, nikdo však nevěděl, jak jej dostat nahoru na věž. Umělci ani stavitelé si nevěděli rady, až nejstarší královská dcera sestavila podivný stroj a utkala provaz z dívčích vlasů, na němž zvon snadno vytáhla na věž. Když však chtěli učenci stroj prozkoumat, princezna jej přikázala rozebrat a roztlouci.
  • Vyprávělo se, že panovník, který dostaví svatovítskou katedrálu, dokáže potom definitvně odvrátit turecké nebezpečí. Doslechl se o tom císař Leopold I., nechal katedrálu opravovat a slíbil na stavbu vynaložit značné prostředky. Avšak pověst se donesla až k Turkům, kteří začali svolávat vojska, aby tak stavbu katedrály překazili. Leopold dostal strach, ve stavbě ustal a slíbené finance věnoval na posílení armády.
  • Za vlády Fridricha Falckého se katedrála dostala do rukou kalvinistům, kteří chtěli na posměch katolíkům zvonit na Velký pátek. Zvony však ztěžkly tak, že je nebylo možné rozhoupat. Správce katedrály se rozzlobil a zamkl věž, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, avšak zvony se rozezněly samy od sebe.
  • Svatovítské zvony dokáží měnit hlas podle nálady, které panuje v českém národě. V období po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
  • Zvony z věže nemůže nikdo uloupit, kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.

[editovat] Soudní spory o vlastnictví katedrály

Katedrálu do roku 1954 spravovala církev, poté tehdejší komunistická vláda vládním nařízením[3] určila „československý lid“ za vlastníka a Kancelář prezidenta republiky za správce celého areálu Pražského hradu, včetně katedrály. Po Sametové revoluci se rozhořel spor o vlastnictví katedrály. V roce 1992 podala řada organizací zřizovaných církví žalobu na určení vlastnictví katedrály. Po čtrnácti letech, 16. června 2006, po odvolání na straně církve i státu soud rozhodl, že zákon z roku 1954 nezměnil vlastnictví katedrály a že tedy patří témuž vlastníkovi jako před rokem 1954, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta.

Rozsudek se setkal s nesouhlasem řady občanů, kteří považují katedrálu za státní symbol, který by měl být v rukou státu. Řada dalších občanů naopak rozsudek vítá s tím, že katedrála jakožto sídelní kostel arcibiskupa má z povahy věci patřit církvi. Kardinál Miloslav Vlk první rozhodnutí soudu 26. října 2005 ve prospěch církve, proti kterému se stát odvolal, přivítal a prohlásil, že stát povinnosti, které získal s katedrálou, neplnil dobře. 5. září Správa Pražského hradu předala katedrálu Metropolitní kapitule u svatého Víta, pod niž od 6. září 2006 spadá.

Dne 16. února 2007 zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl, že katedrála svatého Víta patří církvi. Nejvyšší soud dospěl k názoru že vládní nařízení z roku 1954, které z Pražského hradu udělalo sídlo prezidenta a „památku, náležející všemu československému lidu“, stále platí. Proto podle Nejvyššího soudu chrám byl a zůstává majetkem státu, nicméně vnitřní mobiliář až na výjimky je vlastnictvím církve. Případem se nyní bude opět zabývat Obvodní soud pro Prahu 1.

Celý soudní spor je mnohými občany vnímán velice negativně a jako takový působí značně absurdně, nedělá dobré jméno ani jedné z obou stran sporu.[zdroj?]

Soudní spor o vlastnictví katedrály je zajímavý tím, že prakticky nelze určit vlastníka stavby v době jejího vzniku, neboť ve středověkém chápání byl kostel v podstatě vlastníkem sebe sama, neboť byl chápán jako poněkud specifická „fyzická osoba“.[4] Proto také bylo možné například darovat kostelu určitý dar, a také bylo možné si od kostela peníze půjčit. Církev katedrálu pouze spravovala prostřednictvím kapituly, ale nebyla jejím vlastníkem. Jejím vlastníkem však v žádném případě nebyl ani panovník či stát.

[editovat] Pohřbení králové a císaři

  1. Přemysl Otakar I., král český (1155 – 15. prosince 1230)
  2. Přemysl Otakar II., král český (1232 – 26. srpna 1278)
  3. Rudolf II., vévoda rakouský (1271 – 10. května 1290)
  4. Guta Habsburská, královna česká (13. března 1271 – 18. června 1296) – (manželka krále Václava II.)
  5. Václav II., král český (17. září 1271 – 21. června 1305)
  6. Rudolf I., král český (1282 – 4. července 1307)
  7. Blanka Margareta z Valois, císařovna německá a královna česká (1317 – 1. srpna 1348) – (manželka císaře římského a krále českého Karla IV.)
  8. Karel IV., císař římský a král český (14. května 1316 – 29. listopadu 1378)
  9. Václav IV., král český a německý (26. února 1361 – 16. srpna 1419)
  10. Jiří z Poděbrad, král český (6. dubna 1420 – 22. března 1471)
  11. Anna Jagellonská královna česká a uherská a císařovna římskoněmecká (23. července 1503 – 27. ledna 1547) – (manželka císaře Ferdinanda I.)
  12. Ladislav Pohrobek, král český (22. února 1440 – 23. listopadu 1457)
  13. Ferdinand I., císař římský a král český (10. března 1503 – 25. července 1564)
  14. Maxmilián II., císař římský a král český (31. července 1527 – 12. října 1576)
  15. arcivévodkyně Eleonora (4. listopadu 1568 – 12. března 1580) – (manželka císaře Maxmiliána II.)
  16. Rudolf II., císař římský a král český (18. července 1552 – 20. ledna 1612)
  17. Marie Amálie Rakouská, vévodkyně parmská (26. února 1746 – 18. června 1804) – (Manželka vévody Ferdinanda II. Parmského)

[editovat] Fotogalerie

Hlavní průčelí s rozetou

Vnější opěrný systém

Klenba nad jižním portálem

Mozaika Poslední soud

Hlavní chrámová loď

Vitráž

Hrob sv. Jana Nepomuckého

Katedrála na nočním snímku Hradu

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje
Portál Praha

[editovat] Literatura

  • KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské legendy. Praha: 2000 (reedice).
  • PODLAHA, Antonín, HILBERT, Kamil. Soupis památek historických a uměleckých. Hradčany I – Metropolitní chrám svatého Víta. Praha 1906.
  • PALACKÝ, František. Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Praha: L. Mazáč, 1941, s. 268.
  • RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886.
  • SVÁTEK, Josef. Pražské pověsti a legendy. 2. vyd. Praha: Paseka, Praha 1997 (1. vydání 1883).
  • ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.

[editovat] Reference

  1. ↑ a b Sv. Vít, Václav a Vojtěch - katedrála, Pražská informační služba
  2. ↑ a b c d e Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri Praha 2002, ISBN 80-7277-098-5, str. 255-258
  3. ↑ VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ ze dne 19.října 1954 o chráněné oblasti Pražského hradu [online]. Praha : Hlavní město Praha, [cit. 2009-03-07]. Dostupné online.
  4. ↑ Vyjádření renomovaného historika Dušana Třeštíka pro Lidovky

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_svat%C3%A9ho_V%C3%ADta,_V%C3%A1clava_a_Vojt%C4%9Bcha“