Karolina Lanckorońska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Busta Karoliny Lanckorońské v hale Polské Akademie Umiejętności ('PAU', Krakov) 

Hraběnka Karolina Lanckorońska (11. srpna 1898, Buchberg,[1] Gars am Kamp, Dolní Rakousko25. srpna[2] 2002 Řím, Itálie), byla polská vědkyně.

Biogarfie[editovat | editovat zdroj]

Pomník prof. Karoliny Lanckorońské v Krakově

Studovala historii umění ve Vídni. Později několik let žila v Římě, kde studovala italské renesanční a barokní umění. V tamější pobočce Polské akademie umění (Polska Akademia Umiejętności) byla knihovnicí a několik let třídila sbírky svého otce, hraběte Karola Lanckorońského. Po úmrtí otce se vrátila do Polska a pracovala na univerzitě ve Lvově (město tehdy náleželo do Polska), kde se stala první ženou v Polsku, která získala habilitaci v oboru historie umění.

Karolina Lanckorońska se svým otcem Karolem okolo roku 1900

Ve Lvově ji zastihla 2. světová válka, východní část Polska napadl 17. září 1939 Sovětský svaz a po pěti dnech Rudá armáda obsadila Lvov. Ze začátku univerzita fungovala normálně, ale byla čím dál tím víc ukrajinizována a polští učitelé vytlačováni. Lanckorońská se zapojila do odboje a hrozilo jí zatčení a pravděpodobně (jako u řady ostatních) deportace do vnitrozemí Sovětského svazu. Začala se skrývat a v květnu 1940 utekla do Německem okupované části Polska, do Krakova.

Krakově začala pracovat v Polském červeném kříži, starala se jako ošetřovatelka o těžce nemocné propuštěné polské válečné zajatce. Navázala zde kontakty s polským odbojem, jejím velitelem byl Tadeusz Bór-Komorowski (pozdější hlavní velitel Zemské armády). Po ukončení práce v Polském červeném kříži přešla do legální organizace Hlavní rada sociální péče (Rada Główna Opiekuńcza), kde dostala na starost vytvořit systém doživování vězňů, šlo zejména o vězně politické, ale s tím by Němci nesouhlasili, proto se doživování mělo týkat všech vězňů - i nepolitických. Do této péče bylo zahrnuto celkem asi 27 tisíc vězňu v celém tzv. Generálním gouvernementu, tedy polská území, která byla pod německou okupací a nebyla přičleněna k Třetí říši (jako např. Poznaň).

Při organizování místního výboru pro doživováni ve Stanislavově (nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) byla zatčena gestapem a vězněna. Při výslechu se jí v domnění, že Lanckorońska bude brzy popravena, šéf místního gestapa Hans Krüger pochlubil, že několik dnů po obsazení Lvova Německem nechal zavraždit 25 polských profesorů lvovských vysokých škol. Protože však v její prospěch intervenovala italská královská rodina, byla Lanckorońska převezena mimo dosah Krügera do lvovského vězení a později do koncentračního tábora v Ravensbrücku (severně od Berlína). Měsíc před ukončením války byla po intervenci předsedy Mezinárodního červeného kříže Carla Burckhardta spolu se skupinou 299 Francouzek propuštěna a odvezena do Švýcarska, kde se dočkala konce války.

Do Polska se už nikdy nevrátila, protože byl v její rodné zemi nastolen komunismus. V zahraničí se věnovala podpoře polské vědy a kultury. Založila v Římě Polský historický ústav (Polski Instytut Historyczny), který v roce 1954 začal vydávat zpravodaj Antymurale (Předhradí) věnující se polským dějinám. V roce 1960 se ukázal první ze 76 svazků řady Elementa ad Fontium Editiones, obsahující v Polsku nedostupné materiály k dějinám Polska.

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info
Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 25. 3. 2006, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článkůNápověda

V roce 1994 prof. Karolina Lanckorońska darovala Polsku, po 50 letech opět nezávislému, nádherný a nesmírně cenný dar: sbírku uměleckých děl pocházející z rodinných sbírek. Předměty obohatily fondy krakovského hradu Wawel, Královského hradu ve Varšavě, Knihovny Jagelonské univerzity v Krakově, Národního muzea a Muzea Polské armády ve Varšavě. Podle polských kunsthistoriků to byl nejcennější dar v dějinách polského muzejnictví.

Své zážitky z celé války popsala v knížce Wspomnienia wojenne (Válečné vzpomínky), kterou napsala první dva roky po válce, ale byla vydána teprve v roce 2001, rok před její smrtí.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Dekoracja kościoła „Il Gesu“ na tle rozwoju baroku w Rzymie (Výzdoba kostela „Il Gesu“ na pozadí vývoje baroka v Římu), habilitační práce, 1935
  • Wspomnienia wojenne (Válečné vzpomínky), 2001, ISBN 83-240-0077-1

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SMIRNOW, Jurij. "RZECZ O KAROLINIE LANCKOROŃSKIEJ...". Culture.pl [online]. 2014-05-05. Obsáhlé, jen je zde jako datum úmrtí uváděn den - '24. srpen'. Dostupné online.  
  2. mk. Karolina Lanckorońska – obrończyni kultury polskiej. Polskieradio.pl [online]. 2013-08-11. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • (polsky) Fundacja Lanckorońskich (Rubrika: Historie - Obsáhlá biografie jejího otce, jí samé, ostatního příbuzenstva. Datace úmrtí: '25. srpen')