Karolina Lanckorońska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ikona zvuku Poslechnout si článek · info
Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 25. 3. 2006, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článkůNápověda
Karolina Lanckorońska se svým otcem okolo roku 1900

Hraběnka Karolina Lanckorońska (11. srpna 1898 Gars am Kamp, Dolní Rakousko25. srpna 2002 Řím, Itálie), polská vědkyně.

Studovala historii umění ve Vídni. Později několik let žila v Římě, kde studovala italské renesanční a barokní umění. V tamější pobočce Polské akademie umění (Polska Akademia Umiejętności) byla knihovnicí a několik let třídila sbírky svého otce Karola Lanckorońského. Po úmrtí otce se vrátila do Polska a pracovala na univerzitě ve Lvově (město tehdy náleželo do Polska), kde se stala první ženou v Polsku, která získala habilitaci v oboru historie umění.

Ve Lvově ji zastihla 2. světová válka, východní část Polska napadl 17. září 1939 Sovětský svaz a po pěti dnech Rudá armáda obsadila Lvov. Ze začátku univerzita fungovala normálně, ale byla čím dál tím víc ukrajinizována a polští učitelé vytlačováni. Lanckorońská se zapojila do odboje a hrozilo jí zatčení a pravděpodobně (jako u řady ostatních) deportace do vnitrozemí Sovětského svazu. Začala se skrývat a v květnu 1940 utekla do Německem okupované části Polska, do Krakova.

Krakově začala pracovat v Polském červeném kříži, starala se jako ošetřovatelka o těžce nemocné propuštěné polské válečné zajatce. Navázala zde kontakty s polským odbojem, jejím velitelem byl Tadeusz Bór-Komorowski (pozdější hlavní velitel Zemské armády). Po ukončení práce v Polském červeném kříži přešla do legální organizace Hlavní rada sociální péče (Rada Główna Opiekuńcza), kde dostala na starost vytvořit systém doživování vězňů, šlo zejména o vězně politické, ale s tím by Němci nesouhlasili, proto se doživování mělo týkat všech vězňů - i nepolitických. Do této péče bylo zahrnuto celkem asi 27 tisíc vězňu v celém tzv. Generálním gouvernementu, tedy polská území, která byla pod německou okupací a nebyla přičleněna k Třetí říši (jako např. Poznaň).

Při organizování místního výboru pro doživováni ve Stanislavově (nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) byla zatčena gestapem a vězněna. Při výslechu se jí v domnění, že Lanckorońska bude brzy popravena, šéf místního gestapa Hans Krüger pochlubil, že několik dnů po obsazení Lvova Německem nechal zavraždit 25 polských profesorů lvovských vysokých škol. Protože však v její prospěch intervenovala italská královská rodina, byla Lanckorońska převezena mimo dosah Krügera do lvovského vězení a později do koncentračního tábora v Ravensbrücku (severně od Berlína). Měsíc před ukončením války byla po intervenci předsedy Mezinárodního červeného kříže Carla Burckhardta spolu se skupinou 299 Francouzek propuštěna a odvezena do Švýcarska, kde se dočkala konce války.

Do Polska se už nikdy nevrátila, protože byl v její rodné zemi nastolen komunismus. V zahraničí se věnovala podpoře polské vědy a kultury. Založila v Římě Polský historický ústav (Polski Instytut Historyczny), který v roce 1954 začal vydávat zpravodaj Antymurale (Předhradí) věnující se polským dějinám. V roce 1960 se ukázal první ze 76 svazků řady Elementa ad Fontium Editiones, obsahující v Polsku nedostupné materiály k dějinám Polska.

V roce 1994 prof. Karolina Lanckorońska darovala Polsku, po 50 letech opět nezávislému, nádherný a nesmírně cenný dar: sbírku uměleckých děl pocházející z rodinných sbírek. Předměty obohatily fondy krakovského hradu Wawel, Královského hradu ve Varšavě, Knihovny Jagelonské univerzity v Krakově, Národního muzea a Muzea Polské armády ve Varšavě. Podle polských kunsthistoriků to byl nejcennější dar v dějinách polského muzejnictví.

Své zážitky z celé války popsala v knížce Wspomnienia wojenne (Válečné vzpomínky), kterou napsala první dva roky po válce, ale byla vydána teprve v roce 2001, rok před její smrtí.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Dekoracja kościoła „Il Gesu“ na tle rozwoju baroku w Rzymie (Výzdoba kostela „Il Gesu“ na pozadí vývoje baroka v Římu), habilitační práce, 1935
  • Wspomnienia wojenne (Válečné vzpomínky), 2001, ISBN 83-240-0077-1