Karl Popper

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl Raimund Popper
Rodné jménoKarl Raimund Popper
Narození28. července 1902
Vídeň
Úmrtí17. září 1994 (92 let)
Londýn
Místo pohřbenímortuary Lainzer Friedhof
BydlištěVídeň
Alma materVídeňská univerzita (od 1918)
Vídeňská univerzita (do 1928)
Univerzita v Cambridgi
Povolánífilozof, filozof věd, spisovatel, vysokoškolský učitel a sociolog
ZaměstnavateléCanterburská univerzita (1937–1945)
Londýnská škola ekonomie (od 1946)
Londýnská univerzita (1949–1969)
Králova kolej v Londýně
OceněníSonningova cena (1973)
čestný doktor Vídeňské univerzity (1977)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd (1980)
Čestný odznak Za vědu a umění (1980)
Cena Leopolda Lucase (1981)
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníagnosticismus
ChoťJosefine Anna Henningerová (od 1930)[1]
RodičeŠimon Popper[2] a Jenny Schiffová[2]
PříbuzníAnna Lydia Day[3] a Dora Popperová[2][3] (sourozenci)
Citát
Žádná autorita vědy neexistuje. Věda je něco neobyčejného. A přesto nic nevíme.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir Karl Raimund Popper (28. července 1902 Vídeň – 17. září 1994 Londýn) byl rakousko-britský filosof. Byl významným představitelem moderního liberalismu, teorie vědy a filosofie. Jeho vědecká činnost je zastoupena i na poli logiky, fyziky, biologie, sociologie a politologie. Svůj filozofický systém sám označuje jako kritický racionalismus.

Stručný životopis

Sir Karl Popper (vlevo) s českým psychiatrem, profesorem Cyrilem Höschlem, při převzetí čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze (1994).

Karl Raimund Popper se narodil ve Vídni jako syn židovského advokáta. Jeho otec Simon Siegmund Carl Popper pocházel z Roudnice nad Labem (a jeho otec Israel Popper z Kolína), předkové jeho matky Jenny, rozené Schiff, pocházeli ze Slezska a Maďarska. Vystudoval universitu ve Vídni, kde roku 1928 získal doktorát z filosofie. Poté vyučoval na střední škole. V roce 1937 vzrůstající vliv nacismu donutil Poppera k emigraci na Nový Zéland, kde začal přednášet filosofii na Canterbury University College New Zealand. V roce 1946 se přestěhoval do Velké Británie, kde působil jako docent logiky a vědeckých metod na London School of Economics. O tři roky později byl na téže universitě jmenován profesorem. Královna Alžběta II. jej roku 1965 pasovala na rytíře. Roku 1969 opustil akademickou půdu, zůstal však aktivní až do své smrti v roce 1994. 25. května 1994 na návrh Vědecké rady 3. LF UK převzal v aule Karolina čestnou vědeckou hodnost doktora honoris causa lékařských věd na Univerzitě Karlově.

Vědecká činnost

Své filosofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako kritický racionalismus. V sociologii vystupuje Popper jako odpůrce totalitních ideologií, včetně marxismu, kde odmítá jeho předpoklad objektivní historické nutnosti a možnosti vědeckého společenského předvídání, které je na ní založeno.

Hrob Karla Poppera

Popper se intenzivně stýkal s novopozitivisty Vídeňského kruhu, jejichž teorii verifikace ostře kritizoval a odmítl. Podle logického positivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí neboli zobecňováním. Oproti tomu Popper namítá, že každý pokus o empirické neboli zkušenostní zdůvodnění indukce končí nekonečným regresem. Pravdivost vědecké teorie podle něj nelze dokazovat, ale jen empiricky testovat. Základem vědeckého poznání tedy není verifikace (potvrzení), ale falsifikace. Pouze ta teorie, kterou je možné podrobit falsifikaci, tedy vystavit ji možnosti vyvrácení, je vědecká, tím větší hodnotu má pro vědu. Netřeba hromadit důkazy, které teorii potvrzují; spíše hlídat to, co by ji mohlo vyvrátit. Konečnou, definitivní jistotu naší přesné znalosti pravdy nemůžeme mít nikdy, k pravdě se můžeme pouze přibližovat neustálým vylučováním falsifikovaných teorií, hovoříme o evoluci vědy. K evoluci, vývoji vědy dochází právě díky falzifikaci: tím, že něco popřeme, získáváme nový prostor pro otevření dalších, nových otázek.

Důsledkem jeho pojetí vědeckého poznání je obrana otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Síla vědy netkví tolik v tom, že se její tvrzení dají dokázat, nýbrž v tom, že musí být formulována tak, aby se dala vyvrátit. Právě tak síla demokracie nespočívá v tom, že by vybírala ty nejlepší k vládě, nýbrž že každou vládu lze běžnými prostředky (volbami) odvolat.

Byl, mimo jiné, aktivním členem liberálního "think tank" Mont Pelerin Society Královské společnosti (Royal Society) v Londýně a mezinárodní akademie věd (International Academy of Science).

Role ve společnosti a politice

Popper se zabýval i rozborem totality. Zveřejnění knihy Otevřená společnost a její nepřátelé právě v roce 1945 bylo významným impulsem ve zpracování následků jednoho z totalitních systémů tehdejší doby, právě poraženého, a v právě probíhajícím boji svobodného myšlení s dalším z nich. Popperovy znalosti a analýza uzavřených struktur tehdejší politiky ukazují na jejich účel: totalitní moc za každou cenu. Moc, snažící se skrýt za tu či kterou ideologii: právě končící fašismus, dále expandující komunismus. Proti nim Popper staví model "otevřené a pluralitní společnosti", z které teprve může vzejít skutečný pokrok. Zastával i nezbytnost "sociální zodpovědnosti společnosti". Tato zodpovědnost však nesmí vycházet ze snah o "co největší míru štěstí pro všechny", nýbrž z jeho vlastní formule, kterou nazývá "minimalizace utrpení", tj. snaha o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny“.[opensoc 1] Naopak veškeré snahy o řízenou "nápravu společnosti" podle něj nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím mohou skončit až u totalitárních kolektivistických snah zotročujících člověka.

Karl Popper inspiroval jednoho ze svých žáků, a dalšího z kritiků "tržního fundamentalismu", finančníka Georga Sorose. George Soros, po spektakulárních úspěších svých finančních spekulací koncem 20. století, založil Open Society Institute (OSI) a nadaci Soros Foundation (SF) / Open Society Fund (OSF), zasazující se o vznik otevřených společností jak v post-sovětských zemích východní Evropy, tak i jinde na světě.

Hlavní díla

  • Logika vědeckého bádání – Logik der Forschung (1934, německy), The Logic of Scientific Discovery (1959, anglicky)
  • Otevřená společnost a její nepřátelé – Die offene Gesellschaft und ihre Feinde (1945, německy), The Open Society and its Enemies (1946, anglicky)
  • Bída historicismu – Das Elend des Historizismus (1957, německy), The Poverty of Historicism (1961, anglicky)
  • Objektivní poznání – Objective Knowledge: An Evolutionary Approach (1972, anglicky), Objektive Erkenntnis (1973, německy)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ citováno z Otevřená společnost a její nepřátelé I., Str. 217 – 218. Poznámka č.6. Vyd. Oikumeneh

Reference

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ a b c Dostupné online.
  3. ↑ a b Dostupné online.

Literatura

  • K. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I./II. Praha 1994, opravené vydání 2011/2015
  • K. Popper, Logika vědeckého bádání. Praha 1997
  • K. Popper, Bída historicismu. Praha 1994, opravené vydání 2000
  • K. Popper, Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Praha 1995
  • K. Popper, Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha 1998
  • K. Popper – K. Lorenz, Budoucnost je otevřená (rozhovor). Praha 1997
  • M. Znoj (vyd.), Šance otevřené společnosti – k poctě K. R. Poppera. Praha 2002

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Popper&oldid=16375682“