Karl Giskra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl Giskra
Ministr vnitra Předlitavska
Ve funkci:
30. prosince 1867 – 12. dubna 1870
PředchůdceEduard Taaffe
NástupceEduard Taaffe
Poslanec Frankfurtského parlamentu
Ve funkci:
1848 – 1849
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1879
Poslanec Moravského zem. sněmu
Ve funkci:
1861 – 1871
Starosta Brna
Ve funkci:
červenec 1866 – prosinec 1867
PředchůdceAlfred Skene
NástupceRudolf Ott
Narození29. ledna 1820
Moravská Třebová
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. června 1879 (ve věku 59 let)
Baden
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma materVídeňská univerzita
Profesepolitik, pedagog a vysokoškolský učitel
Oceněníčestný občan Vídně
Řád železné koruny
CommonsCarl Giskra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Giskra (29. ledna 1820 Moravská Třebová[1] – 1. června 1879 Baden) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský politik sudetoněmeckého původu z Moravy, v letech 1867–1870 ministr vnitra Předlitavska, v letech 1866–1867 starosta Brna a jeden z hlavních politiků německorakouských liberálů.

Biografie

Vystudoval gymnázium v Brně a v roce 1837 Vídeňskou univerzitu. Roku 1840 získal titul doktora filozofie, roku 1843 i doktora práv. Do roku 1848 působil na Vídeňské univerzitě. V roce 1848 se zapojil do revoluce a byl zvolen za poslance celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Byl tehdy stoupencem radikálních německých liberálů, kteří požadovali ustavení německého státu jako spolkového státu zahrnujícího i západní části Rakouského císařství. V říjnu 1848 hlasoval ve Frankfurtu pro část ústavy navrhovaného německé říše, v níž se odmítalo spojení říše s oblastmi mimo původní teritorium Německého spolku, čímž fakticky podpořil rozbití Rakouského císařství na západní oblasti (alpské a české země) anektované k Německu a zbylá území. Po potlačení revoluce působil jako advokát ve Vídni, od roku 1860 jako samostatný advokát v Brně.[2][3]

Do politiky se zapojil opětovně počátkem 60. let 19. století. Od roku 1861 zasedal na Moravském zemském sněmu a od roku 1861 byl i poslancem Říšské rady, kde zastupoval kurii měst (obvod Brno). Do Říšské rady zasedl i v následujícím funkčním období od roku 1867 (zpočátku coby zástupce Moravy, od roku 1868 Dolních Rakous za kurii měst, za Vídeň). Od ustavující schůze v roce 1867 působil jako předseda Poslanecké sněmovny Říšské rady, nejprve jako jmenovaný funkcionář, od prosince 1867 volený. Předsednický post nicméně zastával jen několik týdnů, protože se následně stal členem vlády a zůstal jen řadovým poslancem.[4] Jako vlivný politik se podílel na implementaci rakousko-uherského vyrovnání i přijetí takzvané Prosincové ústavy. Profiloval se jako německý liberál odmítající historická privilegia ale i české státní právo.[2] V rozpravě na Říšské radě v roce 1861 prohlásil, že české státní právo a Česká koruna je „mystický vynález nového věku“.[5]

V červenci 1866 byl zvolen brněnským starostou.[6] Téhož roku ho pruský kancléř Otto von Bismarck pověřil coby tehdejšího starostu Brna zprostředkovatelskou misí do Vídně.[2] Starostou byl do prosince 1867.[6]

Po rakousko-uherském vyrovnání se objevil 30. prosince 1867 jako člen vlády Karla von Auersperga na pozici ministra vnitra Předlitavska. Portfolio si udržel i v následné vládě Leopolda Hasnera, do 12. dubna 1870.[7] Ve vládě patřil mezi centralisticky orientovanou rakouskoněmeckou většinu (odpůrci větších pravomocí historických zemí a českých státoprávních aspirací) a podobně jako Ignaz von Plener patřil do sociálně i názorově soudržné skupiny německých politiků-intelektuálů měšťanského původu.[2][8]

V roce 1870 rezignoval na poslanecký mandát v Říšské radě. Důvodem bylo odložení jím podaného návrhu na volební zákon, který předpokládal přímé volby do Říšské rady (dosud byla složena z poslanců delegovaných zemskými sněmy) a zvýšení počtu poslanců při zachování kuriového systému. Nebyl zastáncem rovného volebního práva a ještě v roce 1868 se vyjádřil, že sociální otázka v habsburské monarchii neexistuje.[9] Podle jiného zdroje ale ve funkčním období 1870–1871 a 1871–1873 poslancem Říšské rady zůstal.[4]

Po odchodu z kabinetu působil na pozici ve vedení První rakouské spořitelny.[2] Počátkem 70. let byl volně zapleten do skandálu okolo zpronevěry peněz na stavbě železnice ze Lvova do Černovic. V důsledku aféry měl dočasně oficiálně zakázán přístup ke dvoru. V roce 1878 patřil spolu s dalšími bývalými předáky německých liberálů mezi odpůrce rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny.[10] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 se stal opětovně poslancem (zvolen na Moravě za kurii měst, obvod Brno). Rezignoval dopisem z 20. února 1879.[4] Téhož roku zemřel.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Giskra, Karl (1820-1879), Minister, Bürgermeister und Advokat, s. 446. (německy) 
  3. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 62, 69. 
  4. ↑ a b c Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 171. 
  6. ↑ a b JORDÁNKOVÁ, Hana. Dr. jur. et phil. Karl Giskra [online]. Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2017-06-06 [cit. 2017-12-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 586. 
  8. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 229, 241. 
  9. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 242, 264-265. 
  10. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 242, 264-265, 320. 

Externí odkazy

Představitelé Brna
Starostové
Franz Rauscher (1784–1804) • Johann Czikann (1804–1821) • Johann Ritschel (1828–1847) • Anton Haberler (1851–1855) • Rudolf Ott (1855–1861) • Christian d'Elvert (1861–1864) • Alfred Skene (1864–1866) • Karl Giskra (1866–1867) • Rudolf Ott (1868–1870) • Christian d'Elvert (1870–1876) • Karl van der Strass (1876–1880) • Gustav Winterholler (1880–1894) • August Wieser (1894–1916) • Ferdinand Schnitzler (1916–1918) • Petr Kerndlmayer (1918–1920; vládní komisař) • Karel Vaněk (1920) • Bedřich Macků (1920–1925) • Karel Tomeš (1925–1935) • Rudolf Spazier (1935–1939) • Oskar Judex (1939–1945; též vládní komisař)
Předsedové NV
Vladimír Matula (1945–1946) • Josef Podsedník (1946–1948) • Vladimír Matula (1948–1949) • Bohumil Ubr (1949–1952) • Vladimír Matula (1952–1954) • Josef Kalášek (1954–1963) • Oldřich Vaverka (1963–1971; od 1969 primátor)
Primátoři
Oldřich Vaverka (1963–1971; do 1969 předseda NV) • Vladimír Štroner (1971–1976) • František Chabičovský (1976–1980) • Rudolf Suchánek (1980–1983) • Alois Skoupý (1983–1989) • Josef Pernica (1989–1990) • Jiří Trmač (1990) • Pavel Podsedník (1990) • Václav Mencl (1990–1992) • Jiří Horák (1992–1994) • Dagmar Lastovecká (1994–1998) • Petr Duchoň (1998–2004) • Richard Svoboda (2004–2006) • Roman Onderka (2006–2014) • Petr Vokřál (2014–2018) • Markéta Vaňková (2018–dosud)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Giskra&oldid=15701612“