Karl-Gerät

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl-Gerät
Karl6.jpg
Místo původu Třetí říše Nacistické Německo
Historie služby
Ve službě 1941–1945
Války 2. světová válka
Historie výroby
Navrženo 1937–1940
Výrobce Rheinmetall
Výroba 1940–1942
Varianty Gerät 040,Gerät 041
Základní údaje
Hmotnost 124 t
Délka 11,15 m
Délka  4,2 m (při výstřelu)

Karl-Gerät bylo samohybné dělo (moždíř) používané německou armádou za druhé světové války. Jeho nejtěžší náboj měl ráži 60 cm a vážil 2 170 kg. Dostřel nejlehčího náboje (1 250 kg) byl něco přes 10 km. Každý hmoždíř byl doprovázen jeřábem, těžkým podvalníkem a několika upravenými tanky pro přepravu munice.

Jedná se o 600mm moždíř lafetovaný na pásovém podvozku (Selbstfahrlafette). Hmotnost sestavy činila 139/154 t. Moždíř měl zadní nabíjení s využitím horizontálního klínového závěru. Kvůli kompenzaci zpětného rázu bez použití rydel střelba vyžadovala minimální elevaci 50°. Hmotnost náboje (projektilu) činila 2 t, úsťová rychlost 240 m/s, účinný dostřel cca 4 km.

Vzhledem k rychlosti pojezdu 6–7 km/h a značnému opotřebení pásů a pojezdových kol podvozku (měrné zatížení 1,5 kg/cm²) se pro transport využívalo kolejového přepravníku tvořeného párem pětinápravových podvozků spojených výložníkem, na který se za pomoci výkonné hydrauliky a několika jeřábů zavěsil celý kanón i s podvozkem.

V ojedinělých případech bylo pro přepravu využíváno kolových podvalníků Culemeyer. Pro rozložení byl zapotřebí 35t jeřáb, který nebyl součástí výzbroje baterie. Dílčí části tvořil podvozek, hlaveň se závěrným ústrojím, lafeta a náměrný mechanismus a nabíjecí soustrojí přepravované společně s oběma brzdovratnými mechanizmy. Celková hmotnost soupravy tahač + valník + podvozek většinou překračovala maximální nosnost mostů, takže před každým mostem musel podvozek děla sjet z podvalu, přejet most po vlastní ose (i tak se mnohdy pohyboval na hranici maximálního zatížení) a za mostem zase najet na valník. k tomu sloužil speciálně zkonstruovaný skládací nájezd přepravovaný na samostatném nákladním voze. Díky všem těmto problémům – i přes relativně vysokou konstrukční rychlost tahače SdKfz 8 – se doba přepravy počítala na dny a někdy i týdny.

Pro transport munice se využívalo modifikace podvozku PzKpfw IV s označením SdKfz. 161, který byl schopen přepravit naráz 4 náboje a pro snadnější manipulaci s municí byl vybaven 6t jeřábem, nebo podvalníků Culemeyer, které uvezly až 10 nábojů.

Těchto moždířů bylo do léta 1941 vyrobeno celkem 6 ks (některé prameny uvádějí 7) a první čtyři (Adam, Eva, Thor a Odin) byly přiděleny k 833. schwere Artillerie-Abteilung dislokované v Bergenu pod velením pplk. Schmidta. 1. baterii (Adam a Eva) velel kpt. Messmann, 2. baterii (Thor a Odin) velel pplk. Rudt.

Dělostřeleckou baterii tvořila dvě děla, osm 12 t polopásových vozů SdKfz 8, osm podvalníků Culemeyer, dva transportéry munice SdKfz. 161, osm náklaďáků a několik osobních aut a motocyklů a cca 160 mužů.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]