Kardiostimulátor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kardiostimulátor s elektrodou
RTG hrudníku s kardiostimulátorem in situ

Kardiostimulátor (anglicky: pacemaker) je přístroj, který se používá k léčbě poruch srdečního rytmu majících charakter bradykardií (srdeční akce je příliš pomalá). V takovýchto případech totiž dochází k nedokonalému čerpání krve vzhledem k potřebám organismu se všemi jeho důsledky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1899 J. A. William publikoval článek v British Medical Journal (Britský lékařský časopis) o experimentální aplikaci elektrických impulsů na lidské srdce v asystole. Aplikace elektrických impulsů způsobila ventrikulární kontrakce. Srdeční rytmus o frekvenci 60-70 úderů za minutu, mohl být evokován elektrickými impulsy přivedenými na srdeční sval v pravidelných intervalech. [1]

Externí kardiostimulátor byl navržen a zkonstruován Kanadským elektro inženýrem Johnem Hoppsem v roce 1950. Přístroj byl sestaven na základě podnětů kardio chirurga Wilfreda Gordona Bigelowa z Toronto General Hospital (Torontská všeobecná nemocnice). Tento přístroj značných rozměrů využíval elektronek k výrobě tempovacího signálu. Aplikace byla pro pacienta bolestivá a nepříjemná. Za běhu byl přístroj připojen do elektrické rozvodné sítě a pacient byl tak vystaven nebezpečí úrazu elektrickým proudem.

Vynález křemíkových tranzistorů a jejich komerční dostupnost v roce 1956 vedla, tak jako v mnoha různých oborech, k velmi rychlému rozvoji technologie kardiostimulátorů.

První klinicná implantace plně implantabilní kardiostimulátoru proběhla roku 1958 v Karolinska Institut ve Švédské Solně. Byl navržen Runem Elmqvistem a chirurgický zákrok provedl Ake Senning. Elektrody byly zavedeny do srdečního svalu po chirurgickém otevření hrudní dutiny. Zařízení selhalo po třech hodinách. Následně implantovaný kardiostimulátor vydržel dva dny. Arne Larson, který byl tímto pacientem, během svého života vystřídal 26 různých druhů kardiostimulátorů. Zemřel v roce 2001 ve věku 86 let a přežil jak vynálezce prvního implantabilního kardiostimulátoru tak i lékaře, který zákrok provedl. [2]

První implantabilní kardiostimulátory byly nespolehlivé a měly krátkou životnost způsobenou napájecími zdroji. Z velké části se používaly Rtuťové baterie. Na konci šedesátých let přišlo několik výrobců s kardiostimulátory napájenými radioizotopovými termoelektrickými generátory. Tato technologie byla však roku 1971 zastíněna vynálezem lithium-iodide baterie Wilsonem Greatbatchem. Lithium-iodide baterie se staly standardem pro další generace kardiostimuláturů.

Dalším důvodem nespolehlivosti dřívějších kardiostimulátorů bylo srážení vodních par, prostupujících z tělesných tekutin obalem z epoxidové pryskyřice, na elektrických obvodech zařízení. Tento problém byl vyřešen hermetickým uzavřením kardiostimulátoru do kovového obalu. Použití titania jako obalového kovu se stalo standardem v polovině sedmdesátých let.

Princip[editovat | editovat zdroj]

Kardiostimulátor je malá kovová krabička, z níž vycházejí jedna až tři elektrody. Stimulátor vytváří elektrické výboje, které jsou následně prostřednictvím elektrod přenášeny na srdeční svalovinu, kde iniciují srdeční kontrakci. Frekvenci takovýchto signálů lze upravit podle potřeby pacienta.

Základní rozdělení podle funkcí[editovat | editovat zdroj]

Na titanovém pouzdře je laserem proveden popis od výrobce obsahující informace o kardiostimulátoru. Součástí tohoto popisu je speciální sekvence pěti znaků v NASPE/NPEG kódu, která definuje jeho typ.

  1. Znak identifikuje místo stimulace srdeční svaloviny
    • A (Atrium) stimulace síní
    • V (Ventricle) stimulace komor
    • D (Dual) stimulace komor i síní
    • O (None) nedochází ke stimulaci
  2. Znak určuje místo snímání EKG
    • A (Atrium) snímání v síních
    • V (Ventricle) snímání v komorách
    • D (Dual) snímání komor i síní
    • O (None) nedochází ke snímání
  3. Znak určuje způsob stimulace srdeční svaloviny
    • I (Inhibited) generování stimulačního impulsu pouze v případě, že nedojde ke spontánní aktivitě do předem definovaného časového intervalu, označován také jako on demand
    • T (Triggered) stimulační impuls spouštěn okamžitě s každou R vlnou, stimulační impuls zapadá do QRS komplexu, při snížení frekvence spontánní činnosti pod zvolenou minimální hodnotu je generován stimulační impuls
    • D (Dual) umožňuje využívat oba způsoby
    • O (None) žádná stimulace
  4. Znak určuje možnosti programování
    • P (Programmable) podporuje programování
    • M (Multi-programmable) podporuje opakované programování
    • C (Communicating) podporuje komunikaci
    • R (Rate modulation) frekvenčně adaptabilní
  5. Znak definuje antiarytmickou funkci
    • P antitachykardiální stimulace
    • S (Shock) léčba šokem
    • D (Dual) podporuje oba způsoby

Implantace[editovat | editovat zdroj]

Elektrody se do srdce zavádějí pod rentgenovou kontrolou z krátkého řezu pod klíční kosti cestou v. subclavia. Po zavedení elektrod je kardiostimulátor implantován do podkoží do infraklavikulární oblasti (do místa původního řezu). Vzniklá rána se sešívá vstřebatelným materiálem. Vzhledem k tomu, že krabička stimulátoru není zavedena hluboko, je vidět jako vyklenutí kůže a pacient si ji může lehce nahmatat.

Kontroly a výměna[editovat | editovat zdroj]

Pacienti se zavedeným kardiostimulátorem docházejí na pravidelné kontroly do arytmologické ambulance, kde dochází ke kontrole funkce kardiostimulátoru a po určité době je doporučena výměna baterie. K tomu dochází po několika letech. Jedná se o podobný postup, jakým je implantace kardiostimulátoru. Stará krabička se odstraní a nahradí novou. Výkon se opět provádí v lokální anestezii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku je použit text článku Kardiostimulátor ve WikiSkriptech českých a slovenských lékařských fakult zapojených v MEFANETu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Artificial cardiac pacemaker na anglické Wikipedii.

  1. McWilliam JA(1899).  "Electrical stimulation of the heart in man". Br Med J 1 (1468): 348–50. doi:10.1136/bmj.1.1468.348. . Partial quote in "Electrical Stimulation of the Heart in Man - 1899", Heart Rhythm Society, Accessed May 11, 2007.
  2. Success Stories : Larsson, Arne : St. Jude Medical

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Jiří a kolektiv. Infekční lékařství. 1. vyd. Praha : Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]