Karakulská ovce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karakulské jehně

Karakulská ovce je nejznámější zástupce kožešinových plemen ovcí, pocházející ze Střední Asie, především z dnešního Uzbekistánu, Turkmenistánu a Afghánistánu. Světoznámou se stala kvůli mimořádně kvalitní kožešině svých jehňat, známé pod názvem persián.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Karakulská ovce patří mezi středně velká plemena ovcí, dosahuje hmotnosti 40-60 kg, výšky v kohoutku asi 65 cm a délky těla 80 cm. Má klabonosou hlavu, dlouhé, převislé uši, berani jsou zpravidla rohatí, bahnice bezrohé. Nápadný je její široký ocas, v němž si ukládá zásoby tuku, patří tedy mezi tlustoocasá plemena ovcí. Dospělé ovce mají hrubou vlnu šedé či hnědé barvy, jehňata se však rodí černá a mají zvláštní strukturu srsti, stáčející se do malých ruliček (podobně jako u pudla).

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Karakulská ovce byla vyšlechtěna ve středověku na území dnešního Uzbekistánu, kde je dodnes chována v největším množství. Název karakul znamená uzbecky "černé jezero" a ovce jej dostala podle místa nedaleko Bucháry, kde se pásla stáda, patřící buchárskému emírovi. Ve středověku se kožešiny dovážely do Evropy po Hedvábné stezce, vývoz živých ovcí však byl až do 19. století přísně zakázán. Počátkem 20. století se živé ovce dostaly poprvé do Evropy, kde se však kvůli rozdílnému klimatu jejich chov nedařil. Němci je ale přivezli do dnešní Namibie (tehdy německá kolonie Jihozápadní Afrika), kde se velmi dobře adaptovaly. V Namíbii se tyto ovce chovají dodnes. Ve 30. a především v 50. letech se experimentovalo s jejich chovem i v tehdejším Československu, chov však byl velmi náročný a jeho výsledky nevalné, proto chov brzy zanikl.

Užitek[editovat | editovat zdroj]

Karakulská ovce se chová především pro kožešinu mladých jehňat, známou v Evropě jako persián či astrachán. Vzhledem k tomu, že se získává z jednodenních jehňat, v poslední době se z etických důvodů v Evropě příliš nepoužívá. Na Blízkém a Středním východě (Írán, Afghánistán, Uzbekistán) je však populárním materiálem pro výrobu čepic. Dříve se z ní zhotovovaly i čapky španělských toreadorů. Ještě cennější je kožešina z nenarozených jehňat, která má sametově hebkou srst a namodralý lesk, dříve se v Evropě prodávala pod názvem breitschwanz, v současnosti se však z etických důvodů již nepoužívá. Masná i mléčná užitkovost je skrovná, maso má však vynikající chuť, podobnou mufloní zvěřině. Hrubá vlna dospělých ovcí se používá pro výrobu perských koberců.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Červená, Alena, Anděra, Miloš, Kholová, Helena a kol: Svět zvířat XII: Domácí zvířata. Praha: Albatros, 2011.
  • Hanzák, Jan: Světm zvířat 2. Praha: Albatros, 1977.
  • Sambrous, Hans, Heinrich: Atlas plemen hospodářských zvířat. Praha: Brázda, 2006.