Kamil Vladislav Muttich

Kamil Vladislav Muttich
Narození	10. února 1873 ; Praha ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. listopadu 1924 (ve věku 51 let) ; Nymburk ; Československo
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř, ilustrátor a dramatik
Významná díla	Němé značky Krkonoš
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamil Vladislav Muttich, křtěný Vladislav Jan, používal pseudonym Camil Orfano – Muttich (10. února 1873 Praha^[1] – 6. listopadu 1924 Nymburk^[2]), byl český akademický malíř a ilustrátor.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze na Starém Městě jako syn kantýnského Jana Františka Mutticha z Černého Kostelce a jeho manželky Veroniky, rozené Macháčové. V letech 1892–1894 studoval figurální malbu na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Maxmiliána Pirnera. Studijní cesta jej zavedla do Itálie, kde se projevil jeho zájem o romantická orientální témata. Věnoval se návrhům plakátů, obálkám a ilustracím časopisů i knih, nejdříve v secesním stylu a technice chromolitografie. V roce 1899 ilustroval časopis Podřipská Střela^[3].

Na počátku první světové války pobýval jako válečný invalida ve vojenské nemocnici ve Vysokém na Jizerou. V letech 1915–1916 byl ředitelem tamějšího divadelního spolku, stal se hercem, maskérem i malířem divadelních dekorací. Na počátku 20. let 20. století žil v Mladé Boleslavi, kde byl zakladatelem lyžařského spolku Himalaja. Je autorem krkonošského hřebenového značení, takzvaných němých značek. Ty slouží od roku 1923 do dnešních dnů. Pro Ski klub Vysoké nad Jizerou^[4] navrhl vlajku a odznak. Maloval podobizny, krajiny a orientální motivy. Kromě toho ilustroval časopisy, maloval plakáty, reklamy, pohlednice a divadelní dekorace. Pracoval pro větší litografické závody nejenom v Čechách, ale i v Německu. Byl kmenovým ilustrátorem časopisu Zlatá Praha. Ilustroval mimo jiné Babičku od Boženy Němcové (rok 1897), nebo Barončinu závět od Elišky Krásnohorské (rok 1925).