Komunistická strana Československa

Tento článek pojednává o totalitní KSČ. Další významy jsou uvedeny v článku Komunistická strana Československa (rozcestník).

Komunistická strana Československa
Zkratka:	KSČ
Datum založení:	1921
Datum rozpuštění:	1992
Ideologie:	komunismus, marxismus-leninismus, stalinismus
Mezinárodní org.:	Komunistická internacionála
Mládežnická organizace:	Československý svaz mládeže Socialistický svaz mládeže
Stranické noviny:	Rudé právo
Barva(y):	rudá

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím ideovým i právním nástupcem je v Česku Komunistická strana Čech a Moravy.

Vznik, 20. a 30. léta

Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu na Vinohradech(?). Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.

KSČ vznikla přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků (je zajímavé, že tento „pravicový“ komunista pokračoval v práci pro KSČ i v době, když se KSČ začala pod novým vedením Klementa Gottwalda měnit ve stranu stalinistické orientace). V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).

Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů, přesto strana získala v následných říjnových parlamentních volbách 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici co do počtu mandátů si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.

Za II. světové války a po válce

Leták KSČ proti fašismu

Za II. republiky (1938–1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany – bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946, přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů, na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % drtivou porážku od Demokratické strany, která zvítězila 62 %, v celostátním měřítku pak komunisté získali 38 % hlasů.). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč, doba teroru – 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989.

Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl 2 miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií a KSS. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést mezi členy prověrku. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení partaje, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, tj. neúčastnili se schůzí, neplatili příspěvky, zkrátka lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky.

Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla sloučena s KSČ (bez jakékoliv změny názvu KSČ, čili pohlcena), což je považováno za protiprávní. Všem jejím členům byla bez jejich souhlasu zaslána poštou komunistická legitimace. Odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny.

V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly tisíce lidí nespravedlivě vězněny.^[zdroj?] Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ příliš neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce – občany Československa. Toto pronásledování bylo kontinuální až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Krátká doba tání

Související informace naleznete v článcích Pražské jaro 1968 a Invaze do Československa.

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk paktu Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace vojsky Varšavské smlouvy a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.

Oběti

Oběti komunismu 1948 - 1989: - 205 486 odsouzeno, - 248 popraveno, - 4 500 zemřelo ve věznicích, - 327 zahynulo na hranicích, - 170 938 občanů emigrovalo, (viz pomník obětem komunismu Praha 5)

Čistky, tzv. normalizace

Související informace naleznete v článku Normalizace.

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958 - 1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů.

Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně neochotně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Tato druhá uvedená se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.

Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let kolísá mezi 10 % a 22 %.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.

Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány,^[zdroj?] neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla činnost a stanovy strany prozkoumat, zda porušují zákony Česka.

Organizace KSČ

Leták KSČ z roku 1929

• Ústřední výbor – nejvyšší stranický orgán
• První tajemník – fakticky předseda strany

Poznámka: Lídři KSČ se postupně nazývali:

• (předseda) 1945–1953 a opět od roku 1989
• (první tajemník) 1953–1971
• (generální tajemník) 1921–1945 a 1971–1989

1. různé osoby (1921–1925)
2. Bohumil Jílek (1925–1929)
3. Klement Gottwald (1929–1953)
4. Antonín Novotný (1953–1968)
5. Alexander Dubček (1968–1969)
6. Gustáv Husák (1969–1987)
7. Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989)
8. Karel Urbánek (25. listopadu – 20. prosince 1989)
9. Ladislav Adamec, předseda (21. prosince 1989 – 1. září 1990)
10. Jiří Svoboda (režisér), předseda (1990-1993)
11. Miroslav Grebeníček, předseda (1993-2005)
12. Vojtěch Filip, předseda strany KSČM (od roku 2005)

Sjezdy KSČ

• Ustavující sjezd KSČ - 14. až 16. května 1921
• Slučovací sjezd KSČ - 30. října až 2. listopadu 1921
• 1. sjezd KSČ – 2. až 5. února 1923
• 2. sjezd KSČ – 1924
• 3. sjezd KSČ – 1925
• 4. sjezd KSČ – 1927
• 5. sjezd KSČ – 1929
• 6. sjezd KSČ – 1931
• 7. sjezd KSČ – 1936
• 8. sjezd KSČ – 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna)
• 9. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1949
• 10. sjezd KSČ – 11. až 15. června 1954
• 11. sjezd KSČ – 18. až 21. června 1958
• 12. sjezd KSČ – 4. až 8. prosince 1962
• 13. sjezd KSČ – 31. května až 4. června 1966
• 14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) – 22. srpna 1968
• 14. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1971
• 15. sjezd KSČ – 12. až 16. dubna 1976
• 16. sjezd KSČ – 6. až 10. dubna 1981
• 17. sjezd KSČ – 24. až 28. března 1986
• 18. mimořádný sjezd KSČ – 20. až 21. prosince 1989
• 18. sjezd KSČS – 3. až 4. listopadu 1990

Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech

Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jednotné kandidátce Národní Fronty.

Rok	Celkem hlasů	%	mandátů
1925	934 223	13,2	41
1929	753 220	10,2	30
1935	849 495	10,32	30
1946	2 205 658	40,17	93
1990	976 996	13,48	15

Přidružené mládežnické organizace

• Československý svaz mládeže (ČSM) – (1948–1968)
• Socialistický svaz mládeže (SSM) – (1970–1989)

Ozbrojené složky

• Lidové milice – komunistická paramilitární organizace

Odkazy

Literatura

• NECHVÁTAL, Martin. 15.5.1921 založení KSČ : ve službách Kominterny. Praha : Havran, 2002. 125 s. ISBN 80-86515-13-3. (čeština) 
• RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa : od počátků do převzetí moci. Praha : Academia, 2002. 284 s. ISBN 80-200-0957-4. (čeština) 

Související články

• Komunismus
• Stalinismus
• Únorový převrat
• Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
• Komunistická strana Čech a Moravy
• Komunistický svaz mládeže
• Komunistická strana Československa (1995)
• Komunistická strana Československa - Československá strana práce
• Rudé právo
• Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu

Externí odkazy

• Historie KSČ na totalita.cz
• Průběh únorové krize – na serveru libri.cz
• Rozprava v parlamentu 1946
• Československo za stalinismu (1948–1953)