Křídlatka japonská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Křídlatka japonská

Kvetoucí křídlatka japonská (Reynoutria japonica)
Kvetoucí křídlatka japonská (Reynoutria japonica)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď: rdesnovité (Polygonaceae)
Rod: křídlatka (Reynoutria)
Binomické jméno
Reynoutria japonica
Houtt.
Synonyma
  • Křídlatka hrotolistá [1][2]

Křídlatka japonská (Reynoutria japonica), také opletka japonská, je nejznámější druh rodu křídlatka. Je to statná, vytrvalá, rychle se rozrůstající invazivní rostlina dosahující výšky okolo 2 metrů a vytvářející téměř neprostupné porosty.

Pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Vědecké pojmenování křídlatky japonské (Reynoutria japonica) se následkem stále důkladnějších studii příbuzenských vztahů mezi jednotlivými taxony postupně mění. Po zrušení rodu křídlatka (Reynoutria) byla začleněna do rodu opletka (Fallopia) a bylo ji přiděleno vědecké jméno opletka japonská (Fallopia japonica). Je otázkou času kdy toto pojmenování převezme i česká odborná veřejnost, která dosud vesměs užívá binomické jméno Reynoutria japonica.[3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Její domovinou je severovýchod Asie (Japonsko, Čína Tajwan a Korejský poloostrov), kde obývá vlhčí údolí a horské svahy, vzácněji roste i na okrajích horských políček ve vyšších nadmořských výškách až do 2600 m n. m., většinou na chudé půdě. Evropa s ní byla poprvé seznámena v roce 1825 holandským vědcem von Sieboldem, ve větším množství byla dovezena roku 1848 a následně se začala pěstovat a prodávat do mnoha zemí jako dekorační rostlina zahrad a parků. Křídlatka japonská se začala nekontrolovatelně šířit téměř po celé Evropě, nejvíce roste v její severní a střední části. Je pravděpodobné, že veškeré rostliny v Evropě pocházejí z jediného klonu dovezeného roku 1848. Dostala se také do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland.

Na území dnešní České republiky byla ve volné přírodě poprvé zaznamenána v roce 1892. Vyskytuje se hojně po celém území ČR, nejvíce v blízkosti vodních toků a lidských sídel, většinou na vlhkých substrátech s kyselou reakcí. Pouze v jižních a jihozápadních Čechách se vyskytuje v menším množství.[4][5][6]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Je to vytrvalá rostlina s výrazně článkovitými dutými, dužnatými, křehkými stonky vyrůstajícími v březnu nebo dubnu z bohatě rozvětvených, silných a dlouhých podzemních oddenků. Oddenky mají tkáň žlutou až oranžovou s tmavším středem, rašící očka jsou červená. Stonky dorůstají do výše obvykle 1,5 až 2 metrů, jsou přímé a v horní části rozvětvené. Na řezu jsou oblé, bývají lysé nebo jemně bradavčité. V mládí jsou zelené s červenavým nádechem a později zůstávají tmavě kropenaté, v dospělosti mají u báze tloušťku až 4 cm.

Lysé listy s poměrně krátkými načervenalými řapíky dlouhými 1,5 až 3 cm vyrůstají na stoncích střídavě. Celokrajná listová čepel dlouhá 10 až 17 cm a široká 8 až 12 cm má tvar široce trojúhelníkovitý nebo až široce vejčitý. Čepel je v místě srůstu s řapíkem uťatá nebo tupě klínovitá, na opačném konci je u spodních listů zakončena tupou trojúhelníkovou špičkou a u horních listů je zúžená do dlouhé ostré špičky. Holé, tuhé až kožovité listy s vyniklou žilnatinou jsou oboustranně zelené až světle zelené, mladé listy mají okraje stočené.

Je to rostlina dvoudomá, mnohokvěté lichoklasy dlouhé 5 až 10 cm vyrůstající z paždí listů jsou sestaveny do lat které jsou delší než řapík listu. V obrysu je trojúhelníkové květenství volné, některé jeho postranní větvičky jsou převislé a sahají pod stonek květenství. Pravidelné pětičetné květy mají nerozlišená okvětí s bělavými, vzácněji nažloutlými nebo narůžovělými okvětními lístky, samičí květy mají lísky neopadavé. Samčí květy mají 8  funkčních tyčinek a samičí 3  funkční čnělky. Kvetou od července do září, opylování zajišťuje létající hmyz.

Plody jsou lesklé trojhranné nažky dlouhé 3 až 4 mm zbarvené černohnědě až černě, mají křidélka po neopadavém okvětí.[7][8]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Ve středoevropských podmínkách se rozmnožuje převážně vegetativně pomoci odlomených oddenků, které bývají zanášeny při povodních s odplavenou zeminou na zcela nová místa. I drobné kousky oddenku většinou vyklíčí a během několika let takto nově získaný prostor zcela zarostou. Semena u nás pro krátkou dobu vegetace málokdy dozrávají.[6]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Škodlivost[editovat | editovat zdroj]

Přestože v místech svého původu tomu tak není, na územích sekundárního výskytu je křídlatka japonská považována za jednu z nejúpornějších invazivních rostlin. Za příhodných podmínek se na svém stanovišti pomoci hluboce kořenících oddenků rychle rozšiřuje a zcela vytlačuje původní rostlinstvo a mění nepříznivě i podmínky pro život většiny tam žijících živočichů. Její kořeny a listový opad produkují látky s alelopatickým účinkem, tj. znemožňují růst jiných rostlin. Na mnoha místech České republiky, stejně jako v některých jiných zemích, se přistoupilo k její mechanické a chemické likvidaci, která se musí pro velikou životaschopnost oddenků několikráte opakovat. Tento druh byl dokonce zahrnut do seznamu "100 nejhorších invazních druhů světa".[9][10]

Přínos[editovat | editovat zdroj]

Uvažuje se o využití křídlatek jako obnovitelného zdroje energie.[11][12] Její praktické využívání je dosud v etapě experimentů.

Oddenků se využívá v tradiční asijské medicíně pro léčení nehojících se ran a proti rakovině žaludku a tlustého střeva.[2][13]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Křížením křídlatky japonské s křídlatkou sachalinskou vznikl hybridní druh křídlatka česká (Reynoutria × bohemica), která je obzvláště rozpínavá a proti mechanické i chemické likvidaci nejodolnější. Rozmnožuje se výhradně vegetativně a na stanovištích, kde se vyskytují také její rodiče, je vytlačuje.[14]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 18.10.2004, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b PETŘÍKOVÁ, Vlasta. Rostliny pro energetické účely [online]. Česká energetická agentura, Praha, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  3. ITIS: Reynoutria japonica [online]. National Plant Data Center, NRCS, USDA. Baton Rouge, LA, USA, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b GRIN Taxonomy for Plants:Reynoutria japonica [online]. United States Department of Agriculture, USA, rev. 01.04.2011, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HOUSKA, Jindřich. BOTANY.cz: Křídlatka japonská [online]. BOTANY.cz, rev. 11.07.2007, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b HRONEŠ, Michal. Natura Bohemica: Křídlatka japonská [online]. Natura Bohemica, Olomouc, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  7. CVACHOVÁ, Alžběta; CHROMÝ, Pavol; GOJDIČOVÁ, Ema et all. Príručka na určovanie vybraných inváznych druhov rastlín [online]. Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky, Bánská Bystrica, SK, rev. 2002, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  8. VONDRÁŠKOVÁ, Šárka. Agronavigátor: Britský výzkum likvidace křídlatky japonské [online]. Ústav zemědělské ekonomiky a informací, Praha, rev. 22.09.2004, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  9. MÁRTONOVÁ, Marie. Obnova rostlinných společenstev po odstranění invazního rodu Reynoutria [online]. Katedra botaniky, PřF Univerzity Karlovy v Praze, rev. 01.09.2010, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  10. PYŠEK, Petr; SÁDLO, Jiří; MANDÁK, Bohumil. Preslia, 74/2 – 2002, Catalogue of alien plants of the Czech Republic [online]. Czech Botanical Society, Praha 2, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. PETŘÍKOVÁ, Vlasta. Rostliny pro energetické účely [online]. Česká energetická agentura, Praha, [cit. 2011-09-10]. Dostupné online. (česky) 
  12. SLADKÝ, Václav. Křídlatka - perspektivní energetická plodina [online]. CZ BIOM, Praha 3, [cit. 2011-09-10]. Dostupné online. (česky) 
  13. HUTLA, Petr et al. Energetické rostliny [online]. Výzkumná ústav zemědělské techniky, Praha, rev. 11.2005, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 
  14. Květena ČR: Křídlatka česká [online]. Petr Kocián, [cit. 2011-09-08]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Botanický ústav AV ČR: Biologické invaze: Křídlatky