Prstence Jupiteru
Planeta Jupiter má systém planetárních prstenců, které jsou známé jako Jupiterovy prstence. Jupiterovy prstence dlouho čekaly na své objevení, jelikož jsou slabé a špatně viditelné. Objeveny byly až v roce 1979, kdy kolem planety prolétla sonda Voyager 1[1] a Voyager 2. Později byly podrobně zkoumány v 90. letech 20. století orbitálním modulem sondy Galileo.[2] Jednalo se o třetí objevený prstencový systém ve sluneční soustavě. Prstence jsou zkoumány i pomocí pozemských observatoří, a to především v infračervené oblasti,[3][4] na což se využívají největší teleskopy na Zemi,[5] či Hubbleův vesmírný dalekohled umístěný na oběžné dráze kolem Země.[6]
Jupiterův systém prstenců je velmi slabý, nezřetelný při pozemských pozorováních a je tvořen převážně prachem.[1][7] Systém je tvořen 4 hlavními částmi: tenkým vnitřním torusem, který je známější pod názvem halo ring, poměrně jasným ale velmi tenkým hlavním prstencem a dvěma slabými širokými prstenci na okraji zvanými gossamer ring. Tyto dva okrajové prstence byly pojmenovány po dvou Jupiterových měsících Amalthea a Thebe, ze kterých pochází většina materiálu těchto prstenců.[8] Hlavní prstenec a halo prstenec jsou tvořeny materiálem, který pravděpodobně pochází z dalších měsíců soustavy. Jedná se asi o prach, který byl vyvržen z povrchu Metise a Adrastei a dalších zatím nepozorovaných těles v oblasti. Materiál byl do jejich okolí vyvržen nejspíše vlivem srážek s okolními tělesy s velkou relativní rychlosti.[2] Snímky s vysokým rozlišením získané sondou New Horizons v únoru roku 2007 přinesly podrobnosti o bohaté struktuře těchto prstenců.
Při pozorování ve viditelném a blízce infračerveného světla jsou prstence načervenalé, vyjma halo prstence, který vykazuje namodralou až šedou barvu.[3] Rozměry prachových částic v prstencích jsou různé, ale účinný průřez je největší pro nesymetrické částice o velikosti přibližně 15 μm vyjma halo prstence.[9] Halo je oproti tomu nejspíše tvořené částicemi menšími než 1 mikrometr. Odhadovaná hmotnost veškerého materiálu v prstencích se pohybuje okolo 1016 kg včetně odhadu hmotnosti těles, které nejsou zatím pozorována, což odpovídá přibližně hmotnosti měsíce Adrastea.[10] Stáří prstenců není známo, ale je teoreticky možné, že existují již od vzniku Jupiteru.[10]
Struktura[editovat | editovat zdroj]
Základní charakteristika čtyř známých Jupiterových prstenců.[7][2][8][9]
| Jméno | Dosah (km) | Šířka (km) | Tloušťka (km) | Optická hloubka | Obsah prachové složky | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Halo prstenec | 92 000–122 500 | 30 500 | 12 500 | ~1×10−6 | 100% | |
| Hlavní prstenec | 122 500–129 000 | 6 500 | 30–300 | 5,9×10−6 | ~25% | Ohraničený měsícem Adrastea |
| Prstenec Amalthea gossamer | 129 000–182 000 | 53 000 | 2 000 | ~1×10−7 | 100% | Spojený s měsícem Amalthea |
| Prstenec Thebe gossamer | 129 000–226 000 | 97 000 | 8 400 | ~3×10−8 | 100% | Spojený s měsícem Thebe. |
Hlavní prstenec[editovat | editovat zdroj]
Úzký a poměrně tenký hlavní prstenec je nejjasnější ze všech částí Jupiterova prstencového systému. Jeho vnější okraj je situován do vzdálenosti 1,806 RJ odpovídající přibližně 129 000 km; RJ je rovníkový poloměr Jupiteru, který je 71 398 km. Hlavní prstenec je zvenší ohraničen oběžnou dráhou malého měsíce Adrastea.[7][2] Vnitřní okraj naproti tomu není ohraničen žádným větším tělesem a zasahuje do vzdálenosti přibližně 122 500 km (1,72 RJ).[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rings of Jupiter na anglické Wikipedii.
- ↑ a b The Jupiter system through the eyes of Voyager 1 [online]. Science, 1979 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e The Structure of Jupiter's Ring System as Revealed by the Galileo Imaging Experiment [online]. Icarus, 04/1999 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Near Infrared Photometry of the Jovian Ring and Adrastea [online]. Icarus, 10/1999 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NICHOLSON, Philip D.; MATTHEWS, Keith. Near-infrared observations of the Jovian ring and small satellites. Icarus. 1991-10-01, roč. 93, čís. 2, s. 331–346. Dostupné online [cit. 2023-11-28]. ISSN 0019-1035. DOI 10.1016/0019-1035(91)90216-G.
- ↑ Keck Infrared Observations of Jupiter's Ring System near Earth's 1997 Ring Plane Crossing [online]. Icarus, 04/1999 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ de Pater, I., Hamilton, D. P., Showalter, M. R., Throop, H. B., & Burns, J. A. (2017). The rings of Jupiter. arXiv preprint arXiv:1707.00806.
- ↑ a b c Jupiter's ring system - New results on structure and particle properties [online]. Icarus, 03/1987 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b ESPOSITO, Larry W. Planetary rings [online]. 2002 [cit. 2008-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-16. (anglicky)
- ↑ a b The jovian rings: new results derived from Cassini, Galileo, Voyager, and Earth-based observations [online]. Icarus, 11/2004 [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b BURNS, Joseph A. [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Prstence Jupiteru na Wikimedia Commons
