Juliana z Nikomédie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatá Juliana z Nikomédie
Sv. Juliana svazuje ďábla
Sv. Juliana svazuje ďábla
panna a mučednice
Narození285?
Nikomédie
Úmrtí304?
Nikomédie
Příčina úmrtípoprava stětím
Svátek16. února (římskokatolická církev); 21. prosince (pravoslavné církve)
ObdobíŘímská říše
Místo pohřbeníPuteoli (Pozzuoli), Cumae, od roku 1207 Neapol
Uctívána církvemiřímskokatolická církev, pravoslavné církve
Atributyu nohou spoutaný ďábel na řetězu, dále palma, meč, způsoby jejího mučení (např. bývá nahá zavěšena za vlasy)
Patronkoutěhotných žen a nemocných, kteří trpí horečkou a infekcemi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Svatá Juliana (kvaš)

Svatá Juliana[pozn. 1] (řec. ᾿Ιουλιανή) z Nikomédie, někdy též zvaná Juliana z Cumae, je panna a mučednice, která byla umučena pro víru v Krista na počátku IV. století. Úcta k ní se ve středověku rozšířila po celé Evropě, značné obliby dosáhla světice zejména v Nizozemí.

Legenda

Za panování císaře Maximiana žila v Nikomédii šlechetná panna, jež se jmenovala Juliana. Narodila se kolem roku 285[2] a vynikala rodem, bohatstvím i krásou. Její rodiče byli pohané a vedli dceru k modloslužebnictví, ona však tajně přijala křesťanství. Ve věku devíti let ji otec zasnoubil s urozeným a zámožným Římanem, který se jmenoval Eleusius; byl to správce a soudce města Nikomedie. Když Juliana dosáhla věku osmnácti let, chystali rodiče svatbu s Eleusiem. Tu však Juliana vyznala, že je křesťankou a že vstoupí do manželství s Eleusiem jen tehdy, když se i on odřekne model a stane se křesťanem.[3]

Toto neočekávané vyznání zarmoutilo jak ženicha, který se ovšem nechtěl připojit k tehdy pronásledovaným křesťanům, tak i otce, jemuž se zhroutily sny o šťastné budoucnosti jeho dcery. Otec (jmenoval se Afrikanus) přemlouval Julianu všemožně, aby se zřekla křesťanství a neničila si život. Ona ale odpírala, a proto Afrikanus přikročil i k tělesným trestům. Když nakonec zjistil, že dceru nepřesvědčí, odevzdal ji Eleusiovi, jejímu snoubenci, aby s ní naložil, jak uzná za vhodné.[4]

Eleusius se též nejprve snažil oblomit ji sladkými slovy a různými sliby, Juliana však stála na svém. Řekla mu, že se za něho mileráda provdá, ale jen tehdy, když i on přijme křesťanskou víru. Eleusius, který měl strach z hněvu císařova, se velice rozzuřil a nařídil svou nevěstu vysvléknout, nahou pověsit za vlasy na strom, zmrskat a polévat roztaveným olovem. Pak ji dal uvrhnout do žaláře.[5]

V žaláři k ní přistoupil anděl a naváděl jí, aby se nedala dále mučit, ale raději se poddala Eleusiovi. Svatá Juliana dle té řeči poznala, že pod andělskou podobou se skrývá ďábel, který se ji snaží pokoušet a odvrátit od Krista. Okamžitě se na ďábla vrhla, třásla s ním a on se musel přiznat a odložit tvářnost andělskou. Světice ho zbila a nakonec ho svázala řetězem. Když si ji Eleusius opět předvolal, vedla ďábla na řetěze a cestou ho svrhla do hluboké propasti.[6]

Svatá Juliana (Oberhausmuseum, Pasov)
Detail hlavy ďábla (Svatá Juliana; Oberhausmuseum, Pasov)

Eleusius se domníval, že žalář zmučenou pannu zlomil, ale ona opět vyznala svou věrnost Ježíši Kristu. Proto byla vpletena do kola, které bylo pobito ostrými ostny, pak vržena do ohně a do roztaveného žhavého olova. Díky zázračné pomoci Boží jí ani toto mučení neublížilo. Byla tedy nakonec dne 16. února 304 sťata mečem.[7][8]

Kult a zbožná tradice

Křesťané chtěli tělo svaté Juliany převézt z Nikomedie do Říma. Mořská bouře je však přinutila přistát na pobřeží Kampánie v jižní Itálii a ostatky světice byly uloženy v Puteoli (Pozzuoli). Později (v 6. století)[9] se dostaly do města Cumae a v roce 1207 byly slavnostně přeneseny do Neapole.[10] Částečky ostatků sv. Juliany chovají některá města ve Španělsku a zejména Brusel, hlavní město Belgie.[11]

Úcta k svaté panně a mučednici Julianě se ve středověku rozšířila po celé Evropě. Byla vzývána jako ochránkyně před pokušením od zlého ducha,[12] jako patronka těhotných žen, osob trpících horečkou a infekčními chorobami. Staroanglický básník Cynewulf složil v druhé polovině 8. století skladbu Juliana (dochovalo se 731 veršů), která je založena na legendě o životě světice. Cynewulf vyzdvihl neposkvrněný charakter sv. Juliany, její odolnost proti nástrahám ďáblovým i bestiálnímu mučení. Eleusius dle Cynewulfa za trest utonul i se svou družinou v hrozné mořské bouři.[13]

Legenda o sv. Julianě byla přeložena také do češtiny a z období baroka známe i její veršované zpracování, epickou píseň, kterou Jan Josef Božan zahrnul do kancionálu Slavíček rájský na stromě života, slávu Tvorci svému prozpěvující (vytištěn v roce 1719).[14]

Svátek sv. Juliany se slaví 16. února v římskokatolické církvi a 21. prosince ve východních, pravoslavných církvích. Pokud tyto církve užívají ještě juliánského kalendáře, pak 21.12. dle juliánského kalendáře připadá na 3. 1. dle gregoriánského kalendáře.[15]

Svatá Juliana je zobrazována s ďáblem, který jí leží u nohou a ona ho drží na řetěze, popř. je zobrazen i její boj s ďáblem. Dále jsou znázorňovány různé způsoby jejího mučení, např. jak byla zavěšena za vlasy nebo je vyobrazena v kotli nad ohněm. K jejím atributům náleží též meč, palma a jiné odznaky mučedníků.[16]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V českých zemích se toto jméno užívá ve dvou podobách: Juliana i Juliána.[1]

Reference

  1. ↑ KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude jmenovat? Praha: Academia, 1978. 329 s. [Viz str. 233 a 320.]
  2. ↑ SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 70.]
  3. ↑ KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 174.]
  4. ↑ KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 349.]
  5. ↑ KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 350.]
  6. ↑ KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Viz str. 117–118.]
  7. ↑ KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 350–351.]
  8. ↑ AUER, Vilém a EHRMANN, František, ed. Obrázkový život svatých pro školu a dům: s obrazem, životopisem světcovým, poučením a motlitbou na každý den v roce. [Brno]: F. Ehrmann, [1899]. 746 s. [Viz str. 95.]
  9. ↑ SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 70.]
  10. ↑ EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 280.]
  11. ↑ KULDA, Beneš Metod. Církevní rok: kniha naučná pro každý stav i věk, obsahující na každý den několik životopisů světcův a světic Páně a všecky slavnosti, neděle, svátky i výroční památky církevní dle kalendáře Českého. Díl druhý, Měsíc únor a březen. V Praze: B.M. Kulda, 1880. 555 s. [Viz str. 175.]
  12. ↑ AUER, Vilém a EHRMANN, František, ed. Obrázkový život svatých pro školu a dům: s obrazem, životopisem světcovým, poučením a motlitbou na každý den v roce. [Brno]: F. Ehrmann, [1899]. 746 s. [Viz str. 95.]
  13. ↑ STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury. 1. svazek. Vydání 1. Praha: Academia, 1987, 414 s. [Viz str. 24.]
  14. ↑ KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Epická píseň „Na den svatý panny a mučedlnice Boží Juliany" je na str. 117–119; komentář je na str. 275–276.]
  15. ↑ Pravoslávny kalendár na rok 1971. Bratislava: Cirkevné nakladateľstvo, 1970. 124 s. [Viz str. 33.]
  16. ↑ SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 70.]

Literatura

  • KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. V Praze: Evropský literární klub, 1941. 351 s. [Epická píseň „Na den svatý panny a mučedlnice Boží Juliany" je na str. 117–119; komentář je na str. 275–276.]
  • KARLÍK, Hugo Jan. Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch. W Praze: Dědictwj Swatojanské, 1847. 892 s. [Viz str. 348–352.]

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Juliana_z_Nikomédie&oldid=16013880“