Joseph Martin Kraus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Joseph Martin Kraus
Joseph Martin Kraus jako student v Erfurtu
Joseph Martin Kraus jako student v Erfurtu
Narození 20. června 1756
Miltenberg, Německo
Úmrtí 15. prosince 1792 (ve věku 36 let)
Stockholm
Národnost německá
Povolání hudební skladatel a dirigent
Některá data se získávají z datové položky.

Joseph Martin Kraus (20. června 1756, Miltenberg, Německo - 15. prosince 1792, Stockholm, Švédsko) byl německý hudební skladatel z období klasicismu působící ve Švédsku. Bývá nazýván švédským Mozartem[1], neboť jeho životní příběh byl velmi podobný Mozartovu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Miltenbergu, ve střední části Bavorska zvané Dolní Franky. Byl synem Josepha Bernharda Krause, úředníka na arcibiskupství v Mohuči, a Anny Dorothey rozené Schmidtové. Otcova rodina původně pocházela z okolí Augsburgu, kde měla malou restauraci ve Weilbachu, zatímco matka byla dcerou stavitele Johanna Martina Schmidta z Miltenbergu. Měl 13 sourozenců, sedm z nich však v dětství zemřelo.

Po krátkém pobytu v Osterburkenu se rodina v roce 1761 usadila v Buchenu v Bádensku-Württembersku. Otec tam získal úřednické místo. V Buchenu započal Joseph své formální hudební vzdělání. Jeho prvními učiteli byli Georg Pfister (1730–1807) a Bernhard Franz Wendler (1702–1782), kteří mu dali první lekce hry na klavír a na housle. Joseph projevil záhy mimořádné nadání. Ve dvanácti letech vstoupil na Jezuitské gymnázium v Mannheimu, kde studoval kromě hudby také německou a latinskou literaturu. Tam získal důkladné hudební vzdělání u [[Alexander Keck]|Alexandera Kecka] (1724–1804) a Antona Kleina (1748–1810) a to zejména v technice houslové hry.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Miltenbergu

Na přání svých rodičů se v roce 1773 zapsal na práva na univerzitě v Mohuči. Nebyl však spokojen s poměry na této škole a publikoval dokonce na ně satiru. Po roce proto přešel na univerzitu v Erfurtu, kde mohl pokračovat i v dalším vzdělávání hudebním. Erfurt bylo město s bohatou hudební tradicí a v té době tam vzkvétala jak katolická, tak evangelická hudba. Velice brzy Kraus stále více zanedbával studium práv a soustředil se plně na hudbu a literaturu.

Na čas musel přerušit studia, neboť proti jeho otci byl veden na základě pomluvy soudní spor. Vrátil se do Bochumu a během jednoho roku napsal tragedii Tolon, drama o třech dějstvích a několik hudebních děl pro městský kostel sv. Oswalda. Mezi jinými to bylo Te Deum laudamus D-dur a moteto Fracto Demum Sacramento D-dur.

Po roční přestávce pokračoval ve studiu práv Göttingenu. Ačkoliv věhlasná literární skupina Göttinger Hainbund již v té době neexistovala, sdílel ideje této skupiny a zejména se obdivoval básníku Friedrichu Klopstockovi. V této době napsal Kraus i sbírku devatenácti básní nazvanou Versuch von Schäfersgedichte, která však byla ztracena. Kromě toho jej hluboce zaujalo preromantické hnutí Sturm und Drang, které značně ovlivnilo jeho další tvorbu.

V roce 1775, ve věku devatenácti let, Kraus napsal jednu z prvních větších skladeb – Requiem. Nevíme zda mladý Kraus zvolil tento žánr církevní hudby z osobních důvodů nebo zda jeho volba byla ovlivněna romantickými myšlenkami hnutí Sturm und Drang. I když se v díle projevuje jistá nezkušenost skladatele, je to dílo plné dramatické síly a originálních a odvážných nápadů. Requiem bylo následované dvěma oratorií: Der Tod Jesu a Die Geburt Jesu a esejem Etwas von und über Musik fürs Jahr 1777 (Něco o hudbě v roce 1777). Oratorium Der Tod Jesu se liší od oratorií mnoha dalších skladatelů v tom, že Kraus je kromě hudby i autorem textu. Jako libretista ztvárnil řadu scén, které se vztahují k celému spektru lidských emocí, od smutku a strachu až k radosti. Dílo plně odpovídá na rétorickou otázku kterou skladatel položil ve svém eseji: "Soll die Musik v den Kirchen nicht am meisten fürs Herz sein?" (Neměla by chrámová hudba být převážně záležitostí srdce?)

Během pobytu v Göttingenu se spřátelil se švédským studentem Carlem Stridsbergem, který ho přemluvil, aby jej doprovodil do Stockholmu a požádal o místo na dvoře švédského krále Gustava III.

Na švédském dvoře[editovat | editovat zdroj]

Silueta Joseph Martin Kraus z doby studií v Göttingenu

Kraus přišel do Stockholmu v roce 1778, ve věku necelých 22 let. Jeho začátky nebyly lehké a často zvažoval návrat domů. Informace o zájmu krále Gustava o umění se rychle rozšířila po celé Evropě a přitahovala hudebníky z mnoha zemí. To připravilo Krausovi tři hořká léta, která strávil v extrémní chudobě, dokud si ho král nepovšiml. Krausova opera Azire byla sice Švédskou hudební akademií odmítnuta, ale Akademie se rozhodla dát mu ještě druhou šanci. Sám král načrtl operní libreto k opeře Proserpina, které poté zpracoval básník Johan Henric Kellgren. Krausova hudba na toto libreto měla před králem a jeho dvorem úspěšnou premiéru 6. června 1781 a na jejím základě byl skladatel jmenován vicekapelníkem Královské švédské opery a ředitelem Královské akademie hudby.

Velká cesta[editovat | editovat zdroj]

Král vyslal Krause na velkou studijní cestu po Evropě, aby v zahraničí získal všechny dostupné informace o divadle. Cesta trvala pět let a navštívil při ní mimo jiné Christopha Willibalda Glucka, Johanna Albrechtsbergera, Padre Martiniho a Josepha Haydna. Pro Haydna zkomponoval Symfonii D-dur (VB 143), která byla poprvé publikována pod Haydnovým jménem. Na této cestě také napsal Symfonii e-moll (VB 141), která byla zase poprvé publikována v Paříži pod jménem Giuseppe Cambiniho, velmi populárního skladatele té doby. Vedle toho se stal členem stejné zednářské lóže jako Wolfgang Amadeus Mozart. V té době také zkomponoval svůj slavný Flétnový kvintet D-dur ve kterém překonal veškeré tehdejší konvence. Vnější i vnitřní forma tohoto díla překonávala vše co bylo v té době komponováno. Překvapující byla i délka první věty, která dosáhla 306 taktů.

Z Vídně vedla jeho cesta do Itálie, Francie a Anglie. V Anglii byl v roce 1785 svědkem Händelových oslav stého výročí Westminsterského opatství. Zatímco v Paříži jej zastihly potíže s politickou klikou ve Stockholmu, která se snažila zabránit jeho návratu. Nicméně se tyto obtíže podařilo překonat a Kraus se po svém návratu stal vedoucí osobností hudebního života Gustavovy éry.

Zpět ve Švédsku[editovat | editovat zdroj]

Po svém návratu v roce 1787, byl jmenován ředitelem vzdělávacího programu na Královské hudební Akademii a následující rok se mu podařilo vystřídat Francesca Uttiniho ve funkci koncertního mistra a nakonec i dosáhnout pověsti novátorského dirigenta, pokrokového pedagoga a všestranně talentovaného skladatele. Stal se také členem literárního kruhu, který se shromáždil kolem architekta Erika Palmstedta (který byl mj. pověřen králem Gustavem III. postavit první švédský královský operní dům), skupiny, která vládla intelektuálnímu a kulturnímu životu ve švédském hlavním městě.

Hrob Josepha Martina Krause

V roce 1789 svolal Gustav III. parlament, aby mu schválil pokračování války s Ruskem. Šlechta se další válce bránila, zatímco krále podporovali měšťané a rolníci. Aby dosáhl tohoto cíle požadoval po Parlamentu schválení zákona, který by mu dal větší pravomoci nad správou země. Král si u Krause objednal hudbu pro slavnostní zahájení schůze. Tzv. Riksdagsmusiken se hrála v chrámu sv. Mikuláše (St. Nicolai) dne 9. března 1789. Hudba se skládá z pochodu v němž bylo použito téma z pochodu kněží z Mozartovy opery Idomeneo a symfonie (Sinfonia per la Chiesa). Mimochodem, požadovaný zákon byl parlamentem schválen.

V lednu 1792 zkomponoval předehru, pochod a mezihry pro provedení Voltairova dramatu Olympie. Za své nejlepší jevištní dílo považoval operu Aeneas i Cartago, která však za jeho života nebyla provedena. 16. března 1792 navštívil král Gustav maškarní ples na kterém byl na něj spáchán atentát. Kraus napsal pohřební kantátu a smuteční symfonii Symphonie Funebre, které byly hrány na pohřebním obřadu 13. dubna. Smrt Gustava III. způsobila zásadní zvrat v kulturních institucích, které podporoval. Krátce po té se prudce zhoršil i zdravotní stav skladatele a jen o několik měsíců později zemřel na tuberkulózu.

Byl slavnostně pohřben nedaleko Stockholmu, na poloostrově Tivoli. Jeho hrob nese nápis: Här det jordiska af Kraus, det himmelska lefver i hans toner (Zde leží pozemský Kraus, nebeský žije ve své hudbě).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Existují dva souhrnné katalogy jeho díla. Prvním je dílem Karla Schreibera: Verzeichnis der Musikalischen Werke von Jos. Kraus, kde jsou jednotlivé skladby označeny písmenem A a druhý vytvořil Bertil H. van Boer (Die Werke von Joseph Martin Kraus: Systematisch-thematisches Werkverzeichnis), kde jsou skladby označena symbolem BV. Druhý z nich je dostupný ZDE. Bertil van Boer rovněž redigoval moderní edici pro firmu Naxos Records, která zahrnuje nahrávky všech Krausových symfonií a dále napsal programové poznámky k této nahrávce, jakož i heslo pro New Grove Dictionary of Music and Musicians.

Chrámovou hudbu dělí Bertil van Boer do dvou období. První, zahrnující léta 1768–1777, je věnováno katolické liturgii. Ve druhém období (1778–1790) komponuje Kraus skladby pro účely evangelické církve, ačkoliv sám zůstává stále katolíkem. Kromě krátkých hymnů a chorálů nebylo však ve Švédsku mnoho příležitostí pro chrámovou hudbu. Na stránkách novin Stockholms Posten byla vedena debata o tom jakou roli by měla hrát hudba v kostele, které se Kraus zúčastnil třemi články.

Krausova hudba je charakterizována náhlými dramatickými kontrasty v instrumentaci, charakteru, a dokonce i v harmonii. Jeho kontrapunktické schopnosti byly prvotřídní, ale jeho motivické zpracování se nezdá být tak pokročilé jako u Mozarta nebo Haydna. Ve srovnání se svými současníky, je však zřejmý jeho lyrický dar.

Řada Krausových symfonií byla ztracena nebo byla připisována jiným skladatelům. Těch, kde je autorství nesporné zůstává cca dvanáct. Většina z těchto symfonií je třívětá, bez menuetu. Jsou psány většinou pro smyčce a dva lesní rohy. V několika dalších jsou předepsány ještě dvě flétny a dva hoboje, zatímco poslední ze symfonií je obsazena navíc dvěma fagoty a dvěma dalšími lesními rohy. Muzikolog Bertil van Boer píše, že Symfonie cis-moll je jednou z pouze dvou symfonií, které byly v této tónině zkomponovány v průběhu celého 18. století. Nicméně ji sám Kraus později přepracoval do přijatelnější tóniny c-mol. V Boerově seznamu je uvedena pod číslem 142.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Music by the 'Swedish Mozart' [online]. npr.org, 19 April 2006, [cit. 2011-10-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Second Edition.(ed. John Tyrrell, 29 dílů, London 2001.
  • Karl Friedrich Schreiber: Biographie über den Odenwälder Komponisten Joseph Martin Kraus. Buchen 1928, (Neuauflage Buchen 2006), ISBN 978-3-923699-26-1
  • Bertil H. van Boer: Die Werke von Joseph Martin Kraus. Systematisch-thematisches Werkverzeichnis, Stockholm: Kungl. Musikaliska akademien 1988.
  • Bertil van Boer: Dramatic Cohesion in the Music of Joseph Martin Kraus, Lewiston 1989 (Reihe: Studies in History and Interpretation of Music Number, Bd. 15) (ISBN 0-88946-440-5).
  • Bertil van Boer (Hrsg.): Gustav III and the Swedish Stage. Opera, Theatre, and Other Foibles, Lewiston 1993 (Reihe: Studies in History and Interpretation of Music Number, Bd. 40 (ISBN 0-7734-9314-X).
  • Bertil van Boer: The Operas of Joseph Martin Kraus, in: Gustavian Opera – Swedish Opera, Dance and Theatre 1771-1809, Stockholm 1991 (ISBN 91-85428-64-7).
  • Bertil van Boer: Gustavian Opera: An Overview, in: Gustavian Opera – Swedish Opera, Dance and Theatre 1771-1809, Stockholm 1991 (ISBN 91-85428-64-7).
  • Bertil van Boer: The Case of the Circumstantial Meeting: Wolfgang Amadeus Mozart and Joseph Martin Kraus in Vienna, in: Eighteenth-Century Music, Cambridge 2004.
  • Walter M. Brod: Der Komponist Joseph Martin Kraus (1756-1792) als Student in Erfurt, 1795. In: Einst und Jetzt Band 30 (1985), S. 149 ff.
  • Gerhard Kölsch: Das „Bildnis eines Musikers“ von Johann Georg Schütz – ein unbekanntes Porträt des Komponisten Joseph Martin Kraus? in: Musik in Baden-Württemberg, Bd. 14, 2007, S. 215-231.
  • Irmgard Leux-Henschen: Joseph Martin Kraus in seinen Briefen. Stockholm 1978.
  • Friedrich W. Riedel (ed): Joseph Martin Kraus in seiner Zeit. Referate des 2. Internationalen Kraus-Symposions in Buchen 1980. München u. Salzburg 1982, ISBN 3-87397-504-1.
  • Friedrich W. Riedel (ed): Joseph Martin Kraus und Italien. Beiträge zur Rezeption italienischer Kultur, Kunst und Musik im späten 18. Jahrhundert. München u. Salzburg 1987, ISBN 3-87397-507-6.
  • Friedrich W. Riedel, Joseph Martin Kraus. Ein schwedischer Hofkapellmeister aus Miltenberg, in: 750 Jahre Stadt Miltenberg 1237 - 1987. Beiträge zur Geschichte, Wirtschaft und Kultur einer fränkischen Stadt. Miltenberg 1987.
  • Friedrich W. Riedel (ed): Geistliches Leben und geistliche Musik im fränkischen Raum am Ende des Alten Reiches. Untersuchungen zur Kirchenmusik von Joseph Martin Kraus und ihrem geistlich-musikalischen Umfeld. München u. Salzburg 1990, ISBN 3-87397-509-2.
  • Friedrich W. Riedel: Das Himmlische lebt in seinen Tönen. Joseph Martin Kraus, ein Meister der Klassik. Mannheim 1992, ISBN 3-920671-04-X.
  • Helmut Brosch: Joseph Martin Kraus-Gedenkstätte. Ein Führer durch die musikgeschichtlichen Sammlungen des Bezirksmuseums Buchen. Buchen 2003, ISBN 3-923699-23-9.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Martin Kraus na anglické Wikipedii.