Josif Vissarionovič Stalin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Josef Vissarionovič Stalin)
Skočit na: Navigace, Hledání
Josif Vissarionovič Stalin
Stalin v roce 1936
Stalin v roce 1936
Ve funkci:
3. dubna 1922 – 16. října 1952
Předchůdce funkce vytvořena
Nástupce Nikita Sergejevič Chruščov

Ve funkci:
6. května 1941 – 5. března 1953
Předchůdce Vjačeslav Michajlovič Molotov
Nástupce Georgij Maximilianovič Malenkov

Ve funkci:
19. července 1941 – 25. února 1946
Předchůdce Vladimír Lenin
Nástupce Nikolaj Alexandrovič Bulganin

Ve funkci:
30. června 1941 – 4. září 1945

Ve funkci:
1917 – 1923

Narození 18. prosince 1878
Ruské impérium Gori, Ruské impérium
Úmrtí 5. března 1953 (ve věku 74 let)
Sovětský svaz Moskva, Sovětský svaz
Národnost Gruzínec
Politický subjekt Komunistická strana Sovětského svazu
Choť Jekatěrina Svanidzeová, Naděžda Allilujeva
Vztahy Jakov Džugašvili (syn), Vasilij Stalin (syn), Světlana Allilujevová (dcera)
Rodiče Vissarion Džugašvili a Ketevan Geladze
Děti Jakov Džugašvili, Vasilij Stalin a Světlana Allilujevová
Vzdělání

Tbiliský teologický seminář

Podpis Josif Vissarionovič Stalin, podpis
Commons Иосиф Виссарионович Сталин
¹do roku 1946 předseda rady lidových komisařů, poté předseda rady ministrů SSSR

Josif Vissarionovič Džugašvili (gruzínsky: იოსებ ჯუღაშვილი ([Ioseb Besarionis dze Džugašvili]), rusky: zvuk Иосиф Виссарионович Джугашвили, správným přepisem do češtiny Iosif Vissarionovič Džugašvili; 18. prosince 1878 v Gori, Gruzie – 5. března 1953 v Moskvě), známý též jako Stalin (Сталин – česky Muž z oceli), nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu v letech 19221952.

Jde o jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 3,5 miliónů), někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během druhé světové války.

Mládí (1878–1900)[editovat | editovat zdroj]

Podle matriky a úředních listin z raného období svého života se narodil v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes jsou patrny vidět rozkoly v datu Stalinova narození.[1] Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Revolucionář (1900–1917)[editovat | editovat zdroj]

Stalin v roce 1894
Mladý Stalin (1902)
Z kartotéky carské policie v Petrohradě, 1911[2]

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. Jeho kumpáni v té době byli Simon Ter-Petrosjan zvaný Kamo, a Alexandr Culukidze. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl. Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinově okolí v letech 19051908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Jeho bývalý přítel a menševik Josif Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto: „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“ Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem.

13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky… I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Pokud ale tato podvojná spolupráce existovala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen a Ochranka s ním tentokrát neměla slitování. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.[3] Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Občanská válka (1917–1920)[editovat | editovat zdroj]

Stalin, Lenin a Kalinin v březnu 1919

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost rudých. Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytli velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství.

Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s osmnáctiletou Naděždou Allilujevovou.

Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému. Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzeržinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž. V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů.

Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté, kdy mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou. Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Piłsudski střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.

Boj o nástupnictví (1920–1927)[editovat | editovat zdroj]

Kaganovič, Stalin, Postyšev a Vorošilov v přátelském objetí v lednu 1934
Trofim Lysenko řeční. Naslouchají mu Kosior, Mikojan, Andrejev a Stalin
Soubor:Bukharin Stalin.jpg
Stalin, karikatura Nikolaje Bucharina, jeho starého přítele, kterého nechal v roce 1938 zastřelit

V roce 1921 byl Stalin znovuzvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresivní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:

Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…
S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.

Hlavní aktéři boje o nástupnictví[editovat | editovat zdroj]

Po Leninově smrti byli tito muži nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví.[4]

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Grigorije Zinověva a Lva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnic a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

Diktátor upevňuje moc (1927–1938)[editovat | editovat zdroj]

před
po
Na horní fotografii Stalin s Ježovem. Po Ježovově odstranění byla jeho postava z fotografie vymazána (dole).
Sergej Kirov a Josef Stalin na dovolené v Soči roku 1934

Poté, kdy zlikvidoval oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření impéria a revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze vyvézt revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily.

V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka Naděžda Allilujevová. (Stalinova první manželka byla Jekatěrina Svanidzeová.) Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil.

Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř, do gulagů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3–27 milióny lidí).

Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“) atd.[zdroj?]

Stalin s dcerou Světlanou

Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byli všichni ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci různých etnik, příslušníci nebolševických stran. V polovině třicátých let se přidala tzv. Velká čistka, známá pod označením Moskevské procesy. Za záminku posloužila zřejmě Stalinem objednaná vražda S.M.Kirova (při posledních volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria. Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména POUM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Expanze (1939–1941)[editovat | editovat zdroj]

Plánované a skutečné územní změny ve střední a východní Evropě 1939–1940
Stalin při podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23.8.1939 v Moskvě
Příkaz k vraždě podepsaný Stalinem, Klimentem Vorošilovem, Molotovem, Anastázem Mikojanem a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčcích. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 19391941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.

„Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. zimní válka). Vzápětí byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.

Stalin a Molotov u podpisu sovětsko-japonské smlouvy o neutralitě, 1941

Krátce po ukončení zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem, nicméně Německo to akceptovalo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa. Když se pak v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 19401941 se odhaduje na minimálně 100 000).

Většina historiků[kdo?] se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána.[zdroj?] Většinové stanovisko[zdroj?] je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 19421944).[zdroj?] Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu.[zdroj?] Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit ještě několik dnů po začátku útoku a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu (Rudá armáda měla výslovně zakázána opětovat palbu nebo sestřelit německá letadla, která pronikla na Sověty okupované území Polska[zdroj?]).

Velká vlastenecká válka (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Stalin, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill na verandě sovětské ambasády v Teheránu během konference
Propagandistický druhoválečný portrét "Maršála Stalina"

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok.[zdroj?] Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět.[5][zdroj?] Následky jeho neschopnosti se připravit na nepřátelský útok, čistek v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze, a posléze diletantské zásahy do řízení operací měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad.[zdroj?] Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo způli zničeno, a ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90 % navzdory početní i technické převaze nad německými tanky.

I přes to dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Besarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR, pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti, pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.

Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.

*Stalinův mýtus. V mnohých sovětských poválečných filmech, a také v memoárové sovětské poválečné literatuře je uvedena tato scéna: Rudoarmějci, zcela vyčerpaní po bojích nastoupili apaticky k dalšímu rozkazu. Byl jim přečten rozkaz k dalším bojům, politruk udělal významnou pauzu a řekl: Rozkaz podepsal: J.V. Stalin. Z vojáků zázrakem spadla únava a hrdě se napřímili. Rozkaz, podepsaný J. V. Stalinem, to byl rozkaz vlasti.....

Atentát (1944)[editovat | editovat zdroj]

Ještě za války, roku 1944 měl být na Stalina spáchán atentát. Atentátníkem měl být bývalý sovětský nadporučík a nyní špion pro Třetí Říši Pjotr Tavrin-Šilo. Měl zaútočit granátometem na Stalinův opancéřovaný vůz při výjezdu z Kremlu, případně po něm hodit magnetickou minu.

Tavrin-Šilo byl vysazen na území SSSR dne 1. září 1944. Několik dní pobyl v Karmanovu, odkud 5. září odjel motocyklem. Za městem ho zastavil milicionář s otázkou, odkud jede. Tavrin-Šilo mu uvedl Ržev, což neměl dělat z toho důvodu, že toto město bylo vzdáleno asi 200 km a Tavrin-Šilo měl téměř suché pneumatiky, přestože celý den pršelo.

Nakonec byl odveden na úřadovnu NKVD, kde se přiznal nejen ke spolupráci s nacisty, ale i ke své minulosti (Tavrin-Šilo byl před válkou třikrát ve vězení). Roku 1952 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Poválečné období (1945–1953)[editovat | editovat zdroj]

Churchill, Roosevelt a Stalin na jaltské konferenci v únoru 1945

V poválečném období dosáhla Stalinova despocie absurdních podob. Kult jeho osobnosti vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949) i jeho pohřbu (9. březen 1953).

Po válce se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat. Vůdce ztrácel síly k tomu, aby se mohl věnovat každodennímu řízení země. Již v říjnu 1945 během své první poválečné dovolené prodělal srdeční infarkt. V Moskvě se rozhořel boj o nástupnictví. Dosavadní muž číslo dvě Vjačeslav Michajlovič Molotov byl odsunut a předstižen Andrejem A. Ždanovem či Georgijem M. Malenkovem.

Poslední léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. Země byla vržena do nové mobilizace hospodářství. Sovětský svaz vyšel z konfliktu nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu (výroba strojů pro další výrobu a zbrojní průmysl), rolníci žili na pokraji bídy, spotřební průmysl byl minimalizován.

Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace, válečných útrap a odvodů práceschopných mužů do armády i poválečný úprk rolníků do měst za lepším živobytím. Kolchozní výroba byla hluboko pod úrovní, kterou měla zemědělská produkce za carského Ruska.

Sovětský průmysl na rozdíl od zemědělství dosahoval vyšší produkce. Těžký a těžební průmysl se rozvíjel i během války (vojenská výroba). Další povzbuzení přineslo drancování podniků osvobozené Evropy. Díky reparacím bylo do SSSR odvlečena značná část průmyslového zařízení, které Sovětům alespoň trochu kompenzovalo utrpěné ztráty.

Poválečnou éru vyplnily i masivní propagační kampaně a politické aféry. Teror opět propukl naplno. Sovětská propaganda zahájila tažení proti poklonkování před západem (boj proti kosmopolitismu s jasně antisemitským pozadím) a na podporu sovětského vlastenectví (přerůstající v ruský šovinismus). Politické a represivní kampaně zasáhly armádní elitu, stranický aparát (leningradská aféra, mingrelské spiknutí, spiknutí bílých plášťů). Velkou čistku odvrátila pouze Stalinova smrt 5. března 1953.

Zahraniční politika (1945–1953)[editovat | editovat zdroj]

Mao na oslavách Stalinových sedmdesátin v Moskvě, prosinec 1949
Stalin a Mao Ce-tung na čínské poštovní známce

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, jejichž ekonomická převaha byla značná. Pouze ve střední a východní Evropě se zdařila sovětizace. Stalin vytvořil Informační byro (1947), které mělo podřídit tamní komunistické strany sovětském vlivu. Ale i zde se vyskytly nečekané komplikace v souvislosti s nepoddajnou Jugoslávií J. B. Tita. Komunistické režimy však vznikly i v Číně Mao Ce-tunga a Severní Koreji Kim Ir-sena. Sovětský vliv ve světě však rostl i díky vlivné pozici v OSN, které se stalo řečnickou arénou studené války.

Studená válka se rozhořela naplno během berlínské krize v roce 1948. Trumanova doktrína zadržování komunismu vedla k aktivizaci antikomunistických sil ve světě. Komunisté byli poraženi v řecké občanské válce. Sověti byli nuceni ustoupit v otázkách nároků vůči Turecku i Íránu. Nově vzniklý Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani korejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Stalinův hrob u kremelské zdi

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není). Krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro čtvrt miliónu lidí. Pravděpodobně 1. března byl ale raněn mrtvicí. Přesný čas není znám, protože Stalin byl zavřen ve svém pokoji a jeho strážci se ho dlouho neodvažovali vyrušit.

Když o tom byli informováni ostatní členové politbyra, uložili Stalina na lůžko. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

K výše napsanému zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom. Nezbývá tedy, než brát jeho tvrzení o tom, že „Stalinovi je lépe a není důvod bezprostředně volat lékaře“, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto verzi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…

Stalinovi nástupci[editovat | editovat zdroj]

Hlavní nástupci, kteří si rozdělili moc v Kremlu:[6]

Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Lavrentij Pavlovič Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Pár hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů. Mělo posvětit dohodu, která vznikla uvnitř „věrchušky“ (elita, politická špička). Hlavní slovo na jednání měli Berija s Malenkovem. Výsledné rozdělení funkcí popřelo výsledky XIX. sjezdu KSSS a poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení svých nejbližších. Rehabilitováno bylo postavení Molotova, Mikojana a Vorošilova. Většina nováčků ve vedení strany své postavení ztratila (Brežněv a další).

V prvních dnech po smrti J. V. Stalina nastoupilo tzv. kolektivní vedení KSSS, které si mezi sebou rozdělilo klíčové posty. Během prvních týdnů se zdálo, že se vytvořil triumvirát složený z Malenkova, Beriji a Molotova, kteří také přednesli během pohřbu diktátora projev na Rudém náměstí.

Brzy se však semknula většina členů předsednictva ÚV KSSS proti všemocnému a iniciativnímu ministru vnitra L. P. Berijovi, který byl zatčen, uvězněn a popraven. Od září 1953 měli hlavní postavení v zemi šéf vlády G. M. Malenkov a šéf stranického aparátu N. S. Chruščov.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Stalinův pomník v Praze na Letné (1955–1962), posměšně nazývaný "fronta na maso".

Image vojevůdce[editovat | editovat zdroj]

Stalin vehementně usiloval o gloriolu velkého vojevůdce. Po nepříliš úspěšných pokusech za občanské a rusko-polské války a nešťastných zásazích do řízení operací v prvních fázích druhé světové války svou skutečnou válečnickou činnost, narozdíl od Hitlera, radikálně omezil, ovšem vynahradil si to sbíráním hodností. Na maršála Sovětského svazu se sám povýšil v roce 1943 (a nechal se oslovovat jako maršál Josif Vissarionovič Stalin, maršál Stalin), po válce vytvořil hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám (generalissimus Josif Vissarionovič Stalin, generalissimus Stalin).

Paradoxně, i přes teror a hrůzu, jež v Rusku a potažmo celém Sovětském svazu napáchal, byl zvolen 3. největším Rusem (za vojevůdcem a státníkem Alexandrem Něvským a reformátorem Pjotrem Stolypinem).

V roce 2007 ruská organizace Memorial vypracovala jmenný seznam 2,6 milionů obětí stalinského teroru. Seznam bude postupně doplňován o zbývající jména. Tento seznam má být distribuován do škol.[7]

Posmrtné odsouzení

V roce 2010 jej ukrajinský soud spolu s Vjačeslavem Molotovem, Lazarem Kaganovičem, Pavlem Postyševem a třemi předáky ukrajinských komunistů shledal vinným organizováním genocidy ukrajinského obyvatelstva (viz též hladomor na Ukrajině).[8]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
    Beneš: „Ano!“
    Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
    (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [1])
Smrt jednoho je tragédie. Smrt milionů je statistika.
Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.
Vděčnost je nemoc, kterou trpí psi.
— [9]
Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy.
— [9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://state.rin.ru/cgi-bin/persona_e.pl?id=4140&id_subcat=6&r=8
  2. Simon Sebag Montefiore. Young Stalin. 2007. ISBN 978-0-297-85068-7
  3. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 23-27.  
  4. http://www.exampleessays.com/viewpaper/70533.html
  5. Simon Sebag Montefiore. Stalin: The Court of the Red Tsar, . Knopf, 2004 (ISBN 1-4000-4230-5)
  6. http://iconicphotos.wordpress.com/2010/01/14/stalin-is-dead/
  7. Rights group names 2.6m Stalin victims [online]. ABC News, [cit. 2008-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=657920
  9. a b http://www.brainyquote.com/quotes/authors/j/joseph_stalin.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

generální tajemník KSSS
Předchůdce:
funkce neexistovala
jako předseda rady lidových komisařů Vladimir Iljič Lenin
3. duben 1922 - 16. říjen 1952
Josif Vissarionovič Stalin
Nástupce:
Nikita Sergejevič Chruščov
funkce transformována do první tajemník KSSS