Josef Schulz
| Josef Schulz | |
|---|---|
 Josef Schulz na portrétu z roku 1883 | |
| Narození | 11. dubna 1840 Praha-Malá Strana  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 15. července 1917 (ve věku 77 let) Špindlerův Mlýn  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Povolání | architekt, pedagog a restaurátor |
| Vzdělání | pražská polytechnika, Akademie výtvarných umění ve Vídni |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Schulz (11. dubna 1840 Praha-Malá Strana[1] – 15. července 1917 Špindlerův Mlýn) byl český architekt, pedagog, designér a restaurátor.
Život a studia
Pocházel z významné a bohaté rodiny pražského obchodníka Jana Schulze, původem z obce Hrdlív na zlonickém panství. Vystudoval architekturu nejprve na polytechnice v Praze (1857–1861), odkud přešel roku 1861 na Akademii výtvarných umění ve Vídni, do ateliéru architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Siccarda van Siccardsburg, kde absolvoval roku 1865. Ještě před ukončením studia nastoupil na pražské technice na léta 1864–1868 jako asistent architekta Josefa Zítka. Studia zakončil dvouletou studijní cestou po Itálii v letech 1868–1870. Po návratu do vlasti od roku 1871 působil v Praze jako úspěšný samostatný architekt a majitel realit. Byl spolumajitelem hradčanského domu čp. 154/IV na Pohořelci, ale bydlel na Starém Městě, v domě čp. 1004/I na Betlémském náměstí[2]. Dlouho se věnoval jen své práci, za hospodyni měl svou ovdovělou sestru Antonii (*1846).
Je pohřben v Praze na Vyšehradě.
Pedagog
Od roku 1874 učil v Praze v Odborné pokračovací škole pro zlatníky. Vytvořil četné návrhy šperků a galanterie, které žáci prováděli. Roku 1878 byl jmenován řádným profesorem na České technice v Praze, členem Královské České akademie nauk císaře Františka Josefa I. Některá témata ze svých přednášek publikoval jako odborné stati v českých i německých časopisech, například v Architektonickém obzoru.
Dílo
Schulzovy stavby se vyznačují konstrukční strohostí, technickou přesností, renesanční rovnováhou proporcí, ale také uměřeným a krásným plastickým dekorem. Projektoval architekturu jako Gesamtkunstwerk, nejen stavbu, ale i celou její architektonickou výzdobu a vybavení interiérů včetně nábytku, svítidel, kování atp. Zdrojem inspirace mu byla především italská a česká renesance, romantismus a historismus. Talent pro dekorativní umění projevil již jako profesor odborného kreslení Pokračovací školy pro zlatníky a příbuzná řemesla v Praze; byl autorem tamních žákovských předloh šperků a nádobí, které se dochovaly. Dále navrhoval sklo pro pražského rafinéra a obchodníka V. Hoffmanna, kované mříže a nábytek pro své stavby. V letech 1881–1883 rekonstruoval požárem zničenou Zítkovu stavbu Národního divadla v Praze. Spolu s Josefem Zítkem vyhrál soutěž na stavbu Rudolfina v Praze, která byla otevřena roku 1885. Smysl pro harmonický účinek stylu francouzské neorenesance projevil při projektu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, vystavěného v letech 1898 až 1901. Při návrhu stavby Národního muzea upřednostnil reprezentační hledisko "Chrámu umění" před funkčností (návrh 1883, stavba z let 1885–1891). Na monumentální sochařské a štukové výzdobě svých staveb rád spolupracoval se sochařem Bohuslavem Schnirchem. Spolupracoval i s kolegy architekty, jimž navrhoval výzdobu interiérů, např. s Antonínrm Barvitiem (Gröbeho vila, Lannova vila).
Byl činný také při rekonstrukci více než desítky staveb, zejména v Praze, a jako restaurátor. Navrhl například úpravu Sovových mlýnů na Kampě (1867), tzv. Zednickou hospodu na Kozím plácku (1875–1879), obnovil sgrafita Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech, Jechenthalovy domy na Smíchově (1873–1879), mimo Prahu obnovil zámky Hrubá Skála, Stránov či Vrchlabí, dále kostely ve Vliněvsi, Uherském Hradišti, Horním Maršově (1894-1901) a v Praze na Strahově. Navrhl rekonstrukce paláců v Praze na Malé Straně: Valdštejnský palác, Buquoyský palác i rodinnou hrobku Buquoyů v Nových Hradech.
Podle vlastních projektů stavěl také rodinné vily, např. v Podmoklech (dnes Děčín IV), nebo ve Dvoře Králové.
Pozůstalost
Plány jeho staveb, kresby a realizace dekorativních prvků architektury jsou uloženy jednak v Archivu Národního technického muzea v Praze, v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, konvolut prováděcích výkresů budovy Národního muzea je uložen v Národním muzeu.
Ocenění díla
- Roku 1900 bylo jeho dílo oceněno bronzovou medailí na Světové výstavě v Paříži.
- V roce 1911 mu byl udělen čestný titul doktora technických věd (Dr.h.c.) Českého vysokého učení technického v Praze [3].
Portréty
- Kresba (a litografie) Jana Vilímka, Praha 1883
- Fotografie z ateliéru Langhans, Praha
- Protějškové portréty Josefa Schulze a jeho ženy Anny, olejomalba na plátně
- Bronzová busta, Emanuel Hallmann
Odkazy
Reference
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ http://www.digi.nacr.cz/prihlasky2/
- ↑ Významné osobnosti, jímž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze. www.cvut.cz [online]. [cit. 2013-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04.
Literatura
- Karel B. MÁDL: Josef Schulz - nekrolog; Národní listy, 8.9.1917.
- Ottův slovník naučný, díl XXIII., s. 65 - 66.
- Prokop TOMAN, Nový slovník čsl. výtvarných umělců, II. díl, Praha 1950, (3.vyd.), s. 640.
- Nová encyklopedie českého výtvarbého umění, ed. Anděla Horová, díl II. N-Ž, Academia Praha 1993, s. 740 (heslo Jindřich Vybíral).
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Schulz na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Schulz
- Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Schulz Johann 1807 a jeho rodina
