Josef Mánes

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Mánes
Josef Mánes na fotografii pocházející zřejmě z roku 1860, Praha.
Josef Mánes na fotografii pocházející zřejmě z roku 1860, Praha.
Narození12. května 1820
Praha-Staré Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. prosince 1871 (ve věku 51 let)
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř a ilustrátor
RodičeAntonín Mánes
PříbuzníQuido Mánes[1] a Amalie Mánesová (sourozenci)
Václav Mánes (strýc)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
strýc Václav Mánes
otec Antonín Mánes
bratr Quido Mánes
sestra Amalie Mánesová

Josef Mánes (12. květen 1820 Praha-Staré Město[2] – 9. prosince 1871 Praha-Nové Město[3]) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Výtvarně činný otec i strýc k malířství vychovali a vyučili jeho i jeho sourozence Quida a Amálii. Josefův osobní život byl zaslíben ženám. Byl šťastný v období studií, konjunktury svých prací, bohémské nezávislosti a obrozeneckých ideálů. Stal se nešťastným v soužití v rodném domě (U obecního dvora 798/5)[4] se sourozenci, při nedostatku zakázek po roce 1848: člověk nepraktický a plachý byl sestrou nucen zříci se své tehdejší lásky, služky Františky Šťovíčkové[5]. Těžké a plíživé duševní chorobě podlehl 9. prosince 1871. Je považován za zakládající osobnost českého malířství a designu a největšího mistra české malby a krajinářství v období romantismu a realismu.

Život

Mládí

Jeho otcem byl proslulý malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii, s nímž trojice výtvarně nadaných sourozenců - Josef, Quido a Amálie - podnikala studijní cesty do přírody, například na Říp nebo do Podkrkonoší. Jeho strýc Václav Mánes na téže škole učil figurální malbu, a také dvakrát zaujímal místo prozatímního ředitele. Josef od svých patnácti let studoval na pražské umělecké Akademii u profesora Františka Tkadlíka, nespokojen s akademickým charakterem výuky podle sádrových modelů odešel roku 1844 studovat na Akademii do Mnichova, kde pobýval tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění z domova. Později podnikl i několik studijních cest, mj. do Drážďan, Polska, či Slezska. Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze - tehdy, ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. O tři roky později, v roce 1850, s ním Františka čekala dítě, jehož přijetí ale musel, pod silným nátlakem rodiny, odmítnout. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amálie, která oba své bratry existenčně zajišťovala. Ta také Františku vyhnala z domu. Františka Šťovíčková porodila v roce 1850 dceru Josefinu, kterou poté sama vychovávala.[5]

Na Moravě

V roce 1854 Josef odjel na Moravu do Čech pod Kosířem, malé vsi nedaleko Prostějova, na zámek - na pozvání svého přítele, hraběte Bedřicha Silva-Tarouccy, který chování Mánesů ke služebné Františce odsoudil[zdroj?] a poskytl Josefovi přístřeší. Během následujících dvaceti let zde vytvořil jednak sérii rodinných portrétů Silva Tarrouců, dále žánrové novorokokové obrázky, a konečně některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle). V Čechách pod Kosířem se také velmi zlepšil jeho duševní stav, rozvíjel i své přírodovědné zájmy, velmi jej upoutala botanika. Vyhledával zde lidové krojované postavy, opět se zamilovával do Hanaček i Cikánek, zajímal se o moravské kroje. Jeho přítel hrabě Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, jehož majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti. Hrabě Hugo jej požádal, aby zobrazil jeho milou Verunku. Namaloval Verunu Čudovou ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu a jako jejich mužský protějšek namaloval portrét mladíka z obce Březolupy Jana Postavu v lidovém kroji. Vznikl i menší obrázek Verunky Čudové v městském oblečení. Říká se, že namaloval hraběti milenku i jako madonu a Venuši,[zdroj?] ale žádný z obrazů nebyl objeven nebo nijak zdokumentován, na Moravě vznikl také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře. Společensky se projevoval zejména, jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj, četné sokolské a jiné spolkové prapory. Posledním umělecky bohatým obdobím byla šedesátá léta 19. století, kdy se mu prostřednictvím rodinných kontaktů podařilo získat mimořádnou zakázku na vytvoření 12 medailonů na Staroměstském orloji. Kalendářní deska orloje byla odhalena 18. srpna 1866. V té době se jeho zdraví ovšem opět začalo horšit.

Onemocnění

Od roku 1866 se u něj projevovaly příznaky duševní choroby, která sice postupovala velmi pomalu, ale neléčena měla pro Mánesa devastující důsledky. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené, a v jeho myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží. Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna ml., mu, ze znepokojení nad jeho stavem, poskytl peníze na vytouženou studijní cestu do Říma. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma ovšem na něj působily přesně naopak, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela a nalezla jej ve skupině smějících se lidí, zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi. Když se k němu sklonila, aby mu pomohla vstát, pošeptal ji, že Řím nemá své žluté růže. Vyděšená sestra jej odvezla domů, kde se jeho stav nijak nelepšil. Traduje se , že po nocích obcházel staroměstský orloj s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení ve věku jedenapadesáti let. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.

Dílo

Mánesova tvorba vychází z romantismu, byla inspirována studiem portrétní malby mnichovské, rodným prostředím Starého Města pražského a životem venkovského lidu na Hané, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. K nejznámějším pracím patří cyklus portrétů pražských obyvatel, žánrové novorokokové scény z pobytu u šlechtických mecenášů na zámku rodiny Silva-Tarrouca v Čechách pod Kosířem na Hané, krajinomalby.

Pro výzdobu Žofína k oslavám stého výročí narození Friedricha Schillera roku 1859 vytvořil Mánes rozměrná tonda s alegoriemi: Poesie a Historie (nezvěstné), Lyrická Poesie (průměr 161,5 cm, sbírka Národní galerie), v nichž poprvé použil neutrální zlaté pozadí.[6] Stejné pozadí později užil i pro kalendářní desku z roku 1865 na Staroměstském orloji (kopie, originál je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy), která zobrazuje alegorii 12 měsíců v roce v námětech zemědělských prací. Mánes navrhl také hrot žerdi praporu tělocvičné jednoty Sokol a řadu praporů (Prapor Jednoty Říp v Roudnici nad Labem, 1863-4, Národní galerie v Praze).[7] V době vrcholícího národního obrození navrhl reliéfy pro vchodová vrata kostela v Karlíně, které modelovali Ludvík Šimek a Karel Dvořák.[8]

Mánes se po celé tvůrčí období zabýval portréty. Jeho podobizny přátel i osobností z pražského kulturního a společenského prostředí vynikají psychologickou hloubkou, citem a barevnou kultivovaností. Zejména ženské portréty svým silným citovým zaujetím překonávají význam pouhé zakázkové práce.[9] Takový je např. portrét Luisy Bělské, který vyjadřuje malířův obdiv a cit ke krásné ženě.[10] Nejznámějším Mánesovým dílem je Josefina (1855) - smyslný portrét dívky s odhalenými ňadry, který až do Mánesovy smrti nikdy neopustil jeho ateliér. Kolem obrazu, v novinách označovaného jako "česká Gioconda", se spekulovalo o jeho ženské předloze, ale podle typologie tváře, která se v Mánesově díle opakuje, jde spíše o idealizovaný ženský portrét. Pro jemné gesto ruky a bílou pleť mohla být inspirací Hellichova podobizna Boženy Němcové.[11]

Dva Mánesovy ženské akty, vytvořené jako alegorie Jitro a Večer roku 1857, byly patrně objednány pro nevěstinec na pražském Josefově a jsou proto signovány falešným monogramem L.G.[12]

Josef Mánes, Švadlenka - Kosárkova nevěsta

V ilustracích Mánes vytvořil přesvědčivý obraz dávných Slovanů, když inspiraci k jejich oděvům čerpal ze středověkých památek a kombinoval románské a stylizované a archaizované prvky lidových krojů. Jeho ilustrace, zdobící Bellemannovo vydání Rukopisu královedvorského, vyšly až po umělcově smrti.[13]

Olejomalby

  • Orlí hnízdo
  • Poutník
  • Hrobník - tři díla ovlivněná jeho studiem v Mnichově
  • Krkonošská krajina - studie z cesty podniknuté s otcem Antonínem
  • Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu, též Lukáš Leydenký žebrá na Pražském mostě (1843), Národní galerie v Praze
  • Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327 (1845-1846), Národní galerie v Praze
  • Políbení , 1851) - Národní galerie v Praze
  • Příjezd hosta (1853-1855), Národní galerie v Praze
  • Při měsíčku (Dostaveníčko) (1853-1855)
  • Josefina (1855), Národní galerie v Praze
  • Červené paraplíčko (V létě) (1855)
  • Luisa Bělská (1857), portrét manželky významného pražského stavitele, Národní galerie v Praze
  • Švadlenka (1858-1859), portrét Františky Pokorné, snoubenky malíře Adolfa Kosárka ve chvíli, kdy si šije svatební šaty a dozvěděla se o ženichově smrtelné nemoci.
  • Anna Vaclavíková (1862), portrét bohaté měšťanky, protějšek portrétu jejího manžela, Národní galerie v Praze
  • Labská krajina (1863), pohled z návrší u Kelských Vinic nad soutokem Vltavy s Labem
  • Řípský kraj (1863)

Studie, kresby a grafika

Uměleckořemeslné práce a návrhy k nim

  • Návrh praporu spolku Říp
  • Návrh praporu a žerdi spolku Rastislav v Blansku
  • Návrh sokolského praporu a kroje
  • Vějíř pro manželku Vojtěcha Lanny,ml. Národní muzeum, Praha

Pozůstalost

Památky na Josefa Mánesa

  • Pomník s postavou stojícího malíře se štětcem a paletou, bronz, autor Bohumil Kafka, Praha 1, Alšovo nábřeží
  • Bronzová socha z roku 1946 od Karla Otáhala stojící na nádvoří bývalého Lichtenštejnského semináře v Kroměříži
  • Studie k témuž pomníku, Národní galerie v Praze
  • Busta, Jakub Obrovský
  • Pamětní deska na domě v Praze 1, Řásnovka
  • Nástěnná malba: Obecní dům, salónek - v kruhu českých obrozenců
  • Pamětní medaile ke 100. výročí úmrtí (1971)
  • Bankovka s podobiznou Josefa Mánesa

Pojmenováno po Josefu Mánesovi


Reference

  1. ↑ Union List of Artist Names. 14. listopadu 2017. Dostupné online. [cit. 2021-05-21]
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Haštala na Starém Městě pražském
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  4. ↑ Rodný dům Josefa Mánesa a pamětní deska
  5. ↑ a b BŘEZINOVÁ, Helena. Josef Mánes a hysterie v obrazech. Praha, 2013. Bakalářská práce. UK, Fakulta humanitních studií. . s. 20. Dostupné online.
  6. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 219
  7. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 220-221
  8. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 223
  9. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 205
  10. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 211
  11. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 208
  12. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 212
  13. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 224-227

Literatura

  • Šárka Leubnerová (ed.), Umění 19. století od klasicismu k romantismu, Salmovský palác, Národní galerie v Praze 2016, ISBN 978-80-7035-598-5
  • JIRÁNEK, Miloš. Josef Manes. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1909. Dostupné online. Ilustrovaný životopis. 
  • Pečírka Jaromír, Josef Mánes, živý pramen národní tradice, Praha 1939
  • MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. 1. vyd. Svazek 9. Praha: Odeon, 1970. 69 s. (Malá galerie). 
  • Macková Olga, Kesnerová Gabriela, (úvod Jiří Kotalík), Josef Mánes 1820-1871, Katalog výstavy NG Praha 1971
  • Reitharová Eva, Josef Mánes, rané dílo. Katalog díla z let 1830-1848, Umění 19, 1971, s. 441-494, Umění 20, 1972, s. 29-73
  • Volavková Hana, Josef Mánes, malíř vzorků a ornamentů, Praha 1981
  • KESNEROVÁ, Gabriela. Krajina v díle Josefa Mánesa: Klášter sv. Anežky České, 1991. 1. vyd. Praha: Národní galerie v Praze, 1991. 173 s. 
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Anděla Horová (ed.), I. díl, Academia Praha 1995.
  • ŽÁKAVEC, František. Dílo Josefa Mánesa: Svazek II. Lid československý. Praha: Jan Štenc, 1923. 335 s. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Mánes&oldid=16502498“