Josef I. Habsburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef I.
Císař Svaté říše římské, král český a uherský etc.
Portrét
Josef I. na dobovém portrétu.
Doba vlády17051711
KorunovaceUherským králem (1687) Římskoněměckým králem (1690)
Křest27. července 1678
Narození26. července 1678
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí17. dubna 1711 (ve věku 32 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
PohřbenCísařská hrobka ve Vídni
PředchůdceLeopold I.
NástupceKarel VI.
PotomciMarie Josefa
Leopold Josef
Marie Amálie
RodHabsburkové
MottoAmore et timore/
Láskou a bázní
OtecLeopold I.
MatkaEleonora Magdalena Falcko-Neuburská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef I. (26. července 1678 Vídeň17. dubna 1711 Vídeň) byl římský císař, český a uherský král, moravský markrabě atd., předposlední člen dynastie Habsburků v mužské linii.

Osobnost Josefa I.

Šlo o syna císaře Leopolda I. ze třetího manželství s Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem.

Josef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal sedm jazyků a disponoval i jistým hudebním nadáním, když sám komponoval skladby. Jeho vzdělávání se ujali Franz Ferdinand von Rummel, pozdější biskup ve Vídni, a kníže Karel Theodor ze Salmu. Jeho manželkou byla od 24. února 1699 (svatba ve Vídni) o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil na třech.

Válečné konflikty

Otec ho již v dětských letech nechal korunovat uherským (v roce 1687) a římskoněmeckým králem (roku 1690). Českým králem naopak korunován nebyl. Jazykově všestranně vybavený muž při tom uměl česky jistě lépe než jeho otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde se poklonil Palladiu země české.

V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž podporoval nároky svého mladšího bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával další úspěchy oblíbenec Josefa Evžen Savojský.

Vláda

V roce 1705 zdědil po svém otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákóczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojenost širokých mas obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce.

Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách dobře vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo.

18. ledna 1707 vydal reskript,[1] jímž doporučuje českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga, a nařizuje jim, aby pro něho zřídili stálé profesorské místo pro "výuku umění inženýrského". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze.

V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí.

V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná: španělská válka se zdála být vyhranou a problém Uher vyřešen. Vše ovšem zhatila nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který později navázal především Josefův jmenovec, toho jména Druhý.

Zemřel ve Vídni. Pochován byl v Císařské hrobce (sarkofág č. 35 v Karlově hrobce) ve Vídni. Na rakvi je latinský nápis, jehož český překlad zní: Světu propůjčen 1678, království uherskému 1687, římské říši 1690, Amalii Wilhelmině 1699, římskému císařství, Čechám, provinciím atd. 1705, nebesům navrácen v roce 1711, 17. dubna. Vždy a všude vítězný. Jeho srdce bylo uloženo v urně č. 12 v Hrobce srdcí (Herzgruft) v augustiniánském kostele a vnitřnosti v urně č. 42 ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.

Potomci

Vývod z předků

 
 
 
 
 
Karel II. Štýrský
 
 
Ferdinand II. Štýrský
 
 
 
 
 
 
Maria Anna Bavorská
 
 
Ferdinand III. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Vilém V. Bavorský
 
 
Marie Anna Bavorská
 
 
 
 
 
 
Renáta Lotrinská
 
 
Leopold I.
 
 
 
 
 
 
Filip II.
 
 
Filip III. Španělský
 
 
 
 
 
 
Anna Habsburská
 
 
Marie Anna Španělská
 
 
 
 
 
 
Karel II. Štýrský
 
 
Markéta Habsburská
 
 
 
 
 
 
Marie Anna Bavorská
 
Josef I.
 
 
 
 
 
Filip Ludvík Falcko-Neuburský
 
 
Wolfgang Vilém Neuburský
 
 
 
 
 
 
Anna Klevská
 
 
Filip Vilém Falcký
 
 
 
 
 
 
Vilém V. Bavorský
 
 
Magdalena Bavorská
 
 
 
 
 
 
Renata Lotrinská
 
 
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
 
 
 
 
 
 
Ludvík V. Hesensko-Darmstadtský
 
 
Jiří II. Hesensko-Darmstadtský
 
 
 
 
 
 
Magdalena Braniborská
 
 
Alžběta Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
 
 
 
 
 
Jan Jiří I. Saský
 
 
Žofie Eleonora Saská
 
 
 
 
 
 
Magdalena Sibylla Pruská
 

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Předchůdce:
Leopold I.
Znak z doby nástupu Český král
17051711
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel VI. (II.)
Předchůdce:
Leopold I.
Znak z doby nástupu Uherský král
17051711
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel VI. (III.)
Předchůdce:
Leopold I.
Znak z doby nástupu Rakouský arcivévoda
17051711
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel VI.

Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef I. Habsburský