Josef Drahoňovský
Josef Drahoňovský (27. března 1877 Volavec pod Kozákovem – 20. července 1938 Praha) byl český sochař a glyptik, profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Obsah |
Život [editovat]
Mládí [editovat]
Narodil se ve Volavci 27. 3. 1877, dědině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji plném legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních kopců. Na malého chlapce tyto báje a příroda Českého ráje velmi působily a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji.
Měl štěstí, že na volavecké dvoutřídce působil František Roštejský, vzdělaný člověk, dobrý malíř, který chlapce nenásilně vedl k systematické kreslířské práci. Z doby spolupráce učitele a žáka se zachoval „pátý sešit ke kreslení“, který obsahuje tak znamenité práce, že ředitel odborné školy v Turnově Josefa Malina, nechtěl uvěřit v autorství tak malého chlapce. Přesvědčil se však a stala se v té době téměř neuvěřitelná věc - škola porušila c. k. předpisy a přijala ke studiu třináctiletého chlapce, který měl ještě chodit do národní školy. Ve státní odborné škole pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově působili kolem roku 1890, kdy byl přijat, známí pedagogové a umělci. Z nich nejvíce dali talentovanému žákovi Josef Malina, prof. Čapek a zejména Karel Zapp.
Profesor Zapp, vynikající umělec, ale uzavřený, přísný učitel, si jej velmi oblíbil. Pod jeho vedením dělal velké pokroky. Zapp ho mohl brzy pozvat k umělecké spolupráci a zadával mu stále náročnější úkoly. Čtyři roky s ním pracoval a získával téměř všechny znalosti spojené s řezáním do drahokamů a vyspěl i jako sochař a malíř. Zapp v něm právem spatřoval svého pokračovatele, díky tomu se dozvěděl mnoho věcí, které jinak jeho učitel z konkurenčních důvodů tajil.
V roce 1891 se v Praze konala veliká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakýsi c.k. potentát, který udělal velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího žáka, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé uviděl Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něho zapůsobilo.
Studium [editovat]
V sedmnácti letech byl už skutečným mistrem glyptiky. Svědčí o tom soubor sedmdesáti prací, jejichž voskové otisky ověřila správa turnovské školy, když ji v roce po složení zkoušek s výborným prospěchem opouštěl. Všichni mu doporučovali, aby pokračoval ve studiu na vídeňské akademii, ale na to neměl Drahoňovský prostředky a c.k. se pro nadaného Čecha nepodařilo sehnat. Přihlásil se proto do Dörflingerovy dílny ve Vídni jako rytec. Pracovalo se deset i dvanáct hodin denně. Zpočátku jeho mzda činila deset zlatých týdně, ale brzy majitel dílny uznal, jeho talent a píli a o 8 zlatých mu přidal. Předsevzal si, že si vydělá na další studia. Po půldruhém roce naspořil 170 zlatých, naučil se německy a důvěrně poznal vídeňské umělecké památky a díla. V roce 1896 navštívil ve Volavci matku, kde zjistil, že přírodní živly způsobily na obydlí i políčkách mnoho škod. Na jejich nápravu padla značná část těžce vydělaného kapitálu a sen o vídeňských studiích se rozplynul. Nakonec se díky řediteli Malinovi podařilo pro něj získat stipendium ke studiu na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze.
Škola měla tehdy v sochařském oddělení znamenité umělce. Stačí jen jmenovat: Celda Klouček, Stanislav Sucharda, Jan Kastner, J. V. Myslbek. Pustil se do studia s velkým zanícením. Stipendium však dostal jen na jeden rok, potom si musel přivydělávat. Byl znovu vděčný Zappovi za jeho zakázky. Musel v té době projevit velkou vůli, sebezapření a odvahu, protože až do roku 1900 podporoval matku. Své učitele hned upoutal výrazným talentem i nesmírnou pílí a oblíbili si ho jako spolupracovníka. Nezištně mu předávali všechny potřebné zkušenosti a Drahoňovský se jim odměňoval stále výraznějšími pracemi.
Počátek našeho století byl šťastnou dobou pro využití moderní užité plastiky. Hodně se stavělo a tehdejší ozdobné fasády poskytovaly mnoho příležitostí sochařům. Dokonce celé články fasád – portály, okna, atiky komponovali sochaři. Mezi žáky, které Celda Klouček při těchto pracích zaměstnával, byl také Drahoňovský. Ten získával dvojnásob - zkušenosti, znalosti ze sochařské práce a slušný výdělek. Pečeť jeho práce nesou mnohé domy v Pařížské třídě, v ulici 28. října a jinde. V té době potřebovala svatovítská kamenická huť sochaře, který by vymýšlel a dodával modely k plasticky zdobeným klenákům, fiálam, konzolám, svorníkům. Klouček doporučil právě jeho, a tak se mladý umělec dostal k práci pro chrám sv. Víta.
Po absolutoriu na uměleckoprůmyslové škole v Praze si zařídil vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky svým příznivcům z řad učitelů si nemohl na nedostatek zakázek stěžovat. Pracoval na novostavbě Obchodní a živnostenské komory v Praze, na Umělecko-průmyslovém muzeu v Plzni, zdobil školu na Smetance u Riegrových sadů, a mnoho dalších budov v Praze a Plzni.
Vrcholná léta [editovat]
V roce 1911 se stal učitelem na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze. To už měl za sebou pozoruhodné sochařské dílo nazvané Poutník, pracoval na Rozhovoru a výtvarným vrcholem období byla Růže tetínská, zralé sochařské dílo, které předznamenalo jeho další tvorbu, z níž jsou nejvýznamnější Vrba, Poklad, Dívčí portrét. Kromě toho dál pracuje na výzdobě budov. Významná je sochařská práce na domě vpravo od mostu Palackého, fasáda Treybalova domu v Plzni, pomáhal Suchardovi na fasádě tehdejšího Wilsonova nádraží v Praze.
Dílo Růže tetínská mělo zajímavý osud. Bylo výsledkem pětiletého usilovného tvůrčího hledání autorova, který je mnohokrát přepracoval, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského továrníka Marschnera ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnasisty. Řádovým správcům ústavu se zdálo poetické sousoší dívky a mladíka příliš nebezpečné pro mravnost studentů a dílo roku 1920 rozbili tak, že se zachovala jen torza hlav.
Z mnoha dalších sochařských prací jmenujme alespoň konzolu pro Prašnou bránu s Figurou žoldnéře, přepracovaný Rozhovor, výzdobu reálky v České Třebové, dvou škol v Ústí nad Orlicí, plastiku Čtvero ročních počasí pro Živnostenskou banku v Plzni a samostatné plastiky Vinobraní, Píseň domova, pomník J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí a mnohá další sochařská díla.
Vidíme, že jeho průprava ke glyptice byla velmi zevrubná, cílevědomá a dlouhá. Sám k tomu jednou řekl: "Kamenorytectví je vlastně sochařství v miniatuře. Znalost modelování, kresby, znalost zákonů dokonalého reliéfu, harmonie odstupňovaných ploch, světel, to vše tvoří základní hodnoty dobré rytiny do kamene i do skla." Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s velkou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překračuje hranice a Drahoňovský se stává v Evropě uznávaným umělcem. "Není druhého umění, jež by bylo k umělci náročnější než glyptika. Vyžaduje absolutní jistotu, neselhávající řemeslnou virtuozitu, která je podmínkou práce, jež nepřipouští žádné korektury. Povaha práce a vzácný, těžko opracovatelný materiál vyžadují velkou trpělivost a mnoho času," doplnil později své zápisky.
Práci glyptika si musíme přiblížit několika informacemi, abychom pochopili, o jak náročné umění opravdu jde. Jeho další poznámka vypovídá o tom, že jen při maximálním soustředění a tvůrčím, ničím nerušeném vypětí může vzniknout hodnotné dílo. "Vzpomínáme si, že jsem jednou před lety šel do školy, do své dílny. Byl svátek. Hlavní vrata byla zavřená - žádná návštěva. Sedl jsem si po desáté hodině k rycímu stolu a začal jsem novou věc. Stržen proudem zajímavého námětu, pracoval jsem nepřetržitě bez vědomí času, až jsem zpozoroval soumrak. Bylo již k večeru, k šesté hodině. Nevím, zda jsem za tu dobu od práce vstal, abych si odpočinul."
Jeho díla se dostávala do předních světových sbírek a galerií a bývala často předmětem vzácných i státních darů. Tak kupříkladu v roce 1924 dostala královská jugoslávská rodina darem od vlády ČSR jeho velkou křišťálovou intaglii s krojovanými postavami českých žen. V roce 1927 dokončil soubor rytých váz a intaglií, které se dostaly do sbírek Umělecko-průmyslového muzea v Hradci Králové. Velká váza "Vinobraní" byla určena pro zakladatele francouzského družstevnictví Charlese Gida. Jeho gemy byly umístěny ve výstavních prostorách slavného Cabinet des médailles v Paříži.
Kromě glyptiky se věnoval i plastikám a vytvářel pozoruhodné práce. Z intaglií vyniká portrét Josefa Mánesa a dlouhá řada honosných, bohatě řezaných váz. Poprvé od dob Rudolfa II. zase někdo řeže vázy v horském křišťálu, které představují velmi cenná, finančně náročná díla, dále poháry pro různé slavnostní i sportovní příležitosti. Z jeho děl uvádíme: "Píseň hor" pro zámeček ak. mal. Aloise Kalvody v jižních Čechách, pro město Turnov sochu Miroslava Tyrše a pomník padlým, "Rozhovor" pro rodinnou hrobku na Vyšehradě a pro rovenské náměstí. Bustu "Libuňského jemnostpána" - rovněž na Vyšehradě. V Roztokách u Prahy pak v nadživotní velikosti "Mistra Jana Husa" (u ČSL kaple), "Hoch s delfínem", "Pastýř" atd. V mramoru pak vytvořil: Toaletu, Vinobraní, Čtení z bible, Spící matku s děckem, Dvě dívky, Po koupeli, Zuzana, Podzim - není možné vypsat všechna jeho díla - viz monografii prof. Jindřicha Čadíka z roku 1933 (bylo vydáno pouze 500 ks). V posledních letech pracoval rovněž na vázách z vrstveného skla.
Vytvořil rozsáhlé dílo, které je jediným z pevných pilířů našeho výtvarného umění. Jeho výrazné pojetí, s nímž ztvárňoval kámen, kov, sklo, drahokam, bylo stále ve středu pozornosti odborné veřejnosti i tisku. Už v roce 1908 o jeho talentu psaly Rudé Květy a později nacházíme články o jeho úspěších ve Zlaté Praze, Českém květu, v Topičově sborníku, ve Volných směrech a v mnoha zahraničních časopisech a sbornících. Jeho jméno a popis díla najdeme v encyklopediích mnoha zemí, v Ottově naučném slovníku nové doby, v Lidovém slovníku naučném a v mnoha publikacích. V seznamu organizací, které vlastní Drahoňovského díla, jsou kromě jiných někdejší evropští králové, papežové, Musei Vaticani, Museum Pierponta Morgana v New Yorku, Museum de la manufacture de Sévres, muzea v Moskvě a soukromníci v mnoha zemích světa. V seznamu domácích majitelů najdeme jména Rudolf Deyl, Viktor Dyk, dr. V. V. Štech, Jan Vrba, Adolf Wenig, téměř všechna někdejší ministerstva, muzea a mnohé další instituce.
Odkazy [editovat]
Literatura [editovat]
- ČADÍK, Jindřich. Dílo Josefa Drahoňovského. Praha : Vladimír Žikeš, 1933.
- ČADÍK, Jindřich. Josef Drahoňovský : Sochař a glyptik. Praha : Vladimír Žikeš, 1937.
- COGAN, Miroslav. Josef Drahoňovský a jeho žáci : česká glyptická škola. Turnov : Muzeum Českého ráje, 2007.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. s. 255.
Externí odkazy [editovat]
- Glyptika.cz – stránky věnované J. Drahoňovskému
- Josef Drahoňovský v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
