Johanka z Krajku
| Johanka z Krajku | |
|---|---|
 Erb Johanky z Krajku na zámku Hrubý Rohozec | |
| Úplné jméno | Johanka Krajířka z Krajku |
| Jiná jména | Jana z Krajku |
| Narození | 1455-1460 České království |
| Úmrtí | po 1518 nebo duben 1531 České království |
| Bydliště | Mladá Boleslav Hrubý Rohozec |
| Vyznání | Jednota bratrská |
| Rod | Krajířové z Krajku |
| Manžel/ka | Jan Tovačovský z Cimburka Jan II. ze Šelmberka |
| Děti | Adam Tovačovský z Cimburka |
| Otec | Volfgang z Krajku |
| Matka | Eliška z Boskovic |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Johanka z Krajku (1455–1460 – po 1518 / duben 1531) byla česká šlechtična a podporovatelka Jednoty bratrské. Po vymření rodu Cimburků se stala dědičkou rozsáhlého michalovického panství. V závěru života své statky předala do správy bratrovi Konrádovi Krajířovi a sama vstoupila mezi české bratří.
Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]
Krajířové z Krajku byli původně korutanský rod, který do Čech přišel na konci vlády Karla IV.[1] Během krátké doby se jim dařilo získávat důležité úřady i majetek. Během husitských válek oficiálně stáli na straně katolického panstva, ale ve skutečnosti spíše využívali neklidné doby k vlastnímu obohacení – v době, kdy chyběla silná státní moc, se z nich stávali lapkové a loupeživí rytíři.[2] Státotvornější postoje nacházíme až u další generace Krajířů. Členové tohoto rodu dopomohli k dosazení Ladislava Pohrobka za českého krále.[3]
Otec Johanky, Volfgang Krajíř z Krajku, pobýval v této době na císařském dvoře.[4] Do Čech se dostal až v souvislosti s rozdělením rodového dědictví, na jihu Čech mu připadla Nová Bystřice a hrad Landštejn. Jeho dědictví potvrdil svým podpisem sám císař Fridrich III. Volfgang se po příchodu do jižních Čech oženil s Eliškou z Boskovic. Manželství bylo doprovázeno nadstandardními vztahy s Eliščiným otcem Vaňkem z Boskovic. Bylo především jeho zásluhou, že se Volfgang rychle dokázal začlenit mezi starobylé zemské rody.[5]
Nevíme, jak dlouho po svatbě Volfganga s Eliškou se Johanka narodila. Patrně byla prvním potomkem, rok jejího narození však můžeme pouze odhadovat. Stejně tak si můžeme spíše domýšlet, že vyrůstala na Nové Bystřici, kde její otec sídlil.[5] Někteří historikové[6] se domnívají, že se během svého dětství setkala s učení valdenských, kteří snad kdysi v těchto místech působili.[7] Nemáme pro to však žádné doklady. Jisté je, že její otec byl pravověrný katolík – z jeho kšaftu víme, že finančně podporoval několik kostelů a dvě z Johančiných mladších sester se staly jeptiškami.[8]
Je však možné, že díky dlouhému pobytu Volfganga u císařského dvora, byla výchova dětí více ovlivněna humanistickými myšlenkami, které do Čech z Itálie pronikaly zatím jen pomalu. S jistotou víme, že Johanka alespoň základní vzdělání získala a uměla tak číst i psát.[9]
Jan Tovačovský z Cimburka a první vdovství[editovat | editovat zdroj]
V říjnu roku 1475 byla Johanka provdána za Jana Tovačovského z Cimburka (syn Jana Tovačovského z Cimburka).[10] Tomu mohlo být v této době něco málo přes třicet let a byl již jednou ovdovělý – z předchozího sňatku s Magdalenou z Michalovic získal rozsáhlé panství, stal se mimo jiné pánem nad Mladou Boleslaví, Brandýsem nad Labem a Hrubým Rohozcem.[11] V této době již také stál v čele českých husitů, podobně jako jeho starší a známější bratr Ctibor Tovačovský byl představitelem utrakvistů moravských.[12]
Sňatkem s Janem se Johanka ocitla v nábožensky tolerantním prostředí Mladé Boleslavi. Platilo zde tzv. michalovické privilegium, které od dob husitských válek zvýhodňovalo ve městě stranu podobojí – katolíci museli z města odejít.[13] Jednota bratrská zde zatím přímo nepůsobila – sídlo měla v nedalekých Vinařicích, které vlastnil patrně Hynek z Vinařic.[14] Setkání Johanky s bratřími však proběhlo záhy – v Mladé Boleslavi se v roce 1476 objevil jistý Jan z Teplic, který se souhlasem boleslavského děkana Václava Korbéze bratří pomlouval a vykreslil jejich údajné bohatství tak barvitě, že se srocený dav chystal vydat do Vinařic, aby poklady od bratří získal. Rázný konec tomu udělal boleslavský pán Jan Tovačovský, který Jana z města vypověděl. V kostele v reakci na pomluvy došlo k rvačce, do které se zapojili i husitští kněží. To prý okomentovala Johanka slovy: „To-li jsou apoštolové Kristovi?“.[15]
Jan Tovačovský, který je dobovými prameny popisován jako udatný muž disponující jak fyzickou silou, tak diplomatickými schopnostmi,[16] zemřel již v polovině listopadu 1483.[17] Nejsou známy okolnosti jeho smrti, ale vzhledem k faktu, že nijak nevyřešil otázku svého dědictví, byla smrt patrně nečekaná a náhlá. Zanechal po sobě pouze nezletilého syna Adama. Jako poručník a správce rozsáhlých majetků byl ustanoven Jarošův bratr Ctibor. Ten po deseti letech také umírá a stále nezletilému Adamovi musí plnoletost udělit svým výnosem panovník.[18] Adam spravoval Mladou Boleslav a okolní území nejdříve s pomocí své matky Johanky, později patrně sám.[19]
| „ | Paní Boleslavská, vaše výborná sestra, větší popravy činí než jiní pánové. | “ |
| — příslušníci tzv. malé stránky Jednoty bratrské na bratrském sněmu v Chlumci, 1496[20] | ||
V této době, tedy v letech 1490–1500, se Johanka z Krajku začala více sbližovat s Jednotou bratrskou. Objevují se dokonce názory,[21] že do tohoto náboženského společenství dokonce přímo vstoupila. Současná historiografie se přiklání spíše k názoru, že ke vstupu došlo až později.[22] Jisté je, že již v této době Johanka Jednotu bratrskou výrazně podporovala – mimo jiné darovala spolu s Adamem bratřím pustý boleslavský klášter minoritů, Jednotou později nazývaný Karmel.[23]
| „ | Starodávného učitele křesťanského a velikého mučedlníka Cypriana na modlitbu Páně výklad […] komu bych raději dal než tvé milosti, urozená paní, paní milá […] o komž sem jist a vím, že se rád modlí. | “ |
| — Viktorin Kornel ze Všehrd, věnování překladu díla sv. Cypriána[23] | ||
Jan II. ze Šelmberka[editovat | editovat zdroj]
Kolem roku 1500 se Johanka znovu vdala – tentokrát za Jana II. ze Šelmberka.[24] Tento umírněný katolík byl jedním z nejvlivnějších mužů v království a zastával úřad nejvyššího kancléře.[25] Ve stejné době došlo k úmrtí Johančina syna Adama, který byl patrně delší dobu nemocný a většinu zděděného majetku stačil na svou matku převést. Neobešlo se to bez komplikací – pro moravské statky, tedy hlavně Tovačova a Kojetína, neměl tzv. list mocný a nemohl ho proto svobodně odkázat v závěti. Aby po jeho smrti nedošlo k dědickým sporům, převedl ho na Johanku pomocí fiktivního dlužního úpisu.[26]
Doba po přelomu století byla spojena s nástupem nové generace radikálních katolíků a jejich pronikáním do vlivných zemských úřadů. Následkem toho se stupňoval i tlak proti Jednotě bratrské. Jedním z výrazných ochránců českých bratří byl i Jan II. ze Šelmberka, který svou politickou moc využil například k ochraně Lukáše Pražského a za bratry se společně s Vilémem z Pernštejna sám přimlouval u krále.[27]
Vdovství[editovat | editovat zdroj]
Jan ze Šelmberka však na přelomu let 1507–1508 zemřel[28] a tím se politická situace pro Jednotu velmi zhoršila. Skupině katolických šlechticů kolem Albrechta Libštejnského z Kolovrat se podařilo v červnu 1508 prosadit schválení tzv. svatojakubského mandátu, který de iure zakazoval činnost všem náboženským skupinám mimo katolickou církev a utrakvisty, fakticky byl však namířen hlavně proti bratřím. Díky ochraně šlechticů však zákon nebyl prosazován a až na několik málo výjimek činnost Jednoty nepoznamenal.[29]
Spor s Kolovraty[editovat | editovat zdroj]
Johanka z Krajku se vydáním svatojakubského mandátu dostala do nebezpečí, že bude spojována s Jednotou bratrskou natolik, aby ji její nepřátelé mohli prohlásit za kacířku, která nemá nárok na právní ochranu. Využít tohoto nejistého právního postavení se pokusil sám Albrecht z Kolovrat, který se rozhodl obsadit Brandýs nad Labem, který patřil k mladoboleslavskému panství. Domníval se, že se Johanka nevzmůže na obranu. Paní z Krajku se oproti očekáváním rozhodla Brandýs vojensky hájit a poté co jí vyslovil podporu Vilém z Pernštejna a další čeští šlechtici, Albrecht od svého úmyslu raději ustoupil.[30]
O pár let později měla Johanka další spor, tentokrát s vdovou po Albrechtovi z Kolovrat – Kateřinou ze Smiřic. Ta neoprávněně vybírala clo od Johančiných poddaných. Když ji paní z Krajku žalovala u zemského soudu, hájila se Kateřina tím, že Johanka je kacířka a proto není povinna se vůči jejím obviněním hájit. Za Johanku se však ve sporu postavil Vladislav Jagellonský.[31]
Vstup do Jednoty bratrské[editovat | editovat zdroj]
Vstup Johanky do Jednoty bratrské je spojen s předáním majetku bratrovi Konrádovi. Tento převod byl realizován formou dlužního úpisu, podobně jako tomu bylo v dědictví Adama Tovačovského. Johanka se patrně otázkou vstupu do Jednoty zabývala dlouhodobě a svůj postup konzultovala s bratrskými staršími – ti souhlasili s tím, že se majetku nemusí vzdávat zcela, ale správu nad ním má předat Konrádovi.[32]
K samotnému vstupu došlo patrně koncem roku 1512 a existují zprávy, že se o Vánocích téhož roku účastnila bratrské Večeře Páně.[33]
Vyznání víry[editovat | editovat zdroj]
| „ | Bez víry pravé křesťanské, jakož apoštol svatý Pavel praví, žádný se Pánu Bohu líbit nemůže, a jakož kdo srdcem věří, tak také i ústy svými vyznávati má.
Protož já Johanka z Krajku tak, jakž srdcem věřím, před každým, kdožkoli čísti neb slyšeti budou, upřímně a sprostně, jakž jest při mně, tímto psaním vyznávám, že nejsem víry jiné než té, kdež sem z mladosti od svých starších vyučená vedle dvanácti článků apoštolských víry pravé křesťanské, církve sv. obecné, v kteréžto stojím a státi budu bohdá do své smrti. |
“ |
| — z Vyznání víry Johanky z Krajku[34] | ||
Unikátním dokumentem, který se z období Johančina vstupu do Jednoty bratrské zachoval, je její vyznání víry. Konfese sice nacházíme v celé historii křesťanství běžně, většinou se však jedná o společný dokument určité skupiny či hnutí. Vyznání jednotlivce není zvláště v českém kontextu zcela obvyklé.
Vznik Johančina vyznání víry souvisí nepochybně se snahou Jednoty bratrské o zrušení tzv. svatojakubského mandátu, který ji stavil mimo zákon. I když jeho faktické dodržování nebylo příliš často vynucováno, skrýval pro bratří závažné potenciální nebezpečí. Polemiky o právoplatnost své víry vedli představitelé Jednoty jak se soudobými teology a filosofy (například s Bohuslavem Hasištejnským nebo Augustinem Käsenbrotem), především se však soustředili na získání přízně šlechty a v první řadě panovníka – v té době Vladislava Jagellonského.[35]
Po obsahové stránce odpovídá Johančino vyznání jak zvyklostem doby, tak teologickým stanoviskům Jednoty bratrské. Pisatel se snaží svou víru obhájit vyšší a obecně uznávanou autoritou. Nejdříve svou pravověrnost dokládá na slovech apoštola Pavla, hlavní část vyznání pak vystavil na apoštolském vyznání víry. Jednotlivé body apostolica rozšiřuje a doplňuje. V těchto výkladech můžeme nacházet jak odkazy na bratrskou věrouku, tak i drobné odchylky vůči ní. Oproti jiným dokumentům Jednoty bratrské je vyznání smířlivější ve vyjádření mariánské úcty a v opomenutí mnoha bodů, které obě náboženské skupiny odlišovaly.
Zcela v duchu ostatních bratrských textů je důraz na to, že správná křesťanská víra by se především měla projevovat v životech těch, kteří ji hlásají — tedy kněží. Johanka zde uvádí hlavní argument, proč se k Jednotě bratrské připojila – tvrdí, že právě na bratrských kněží mohla vidět, že podle své víry skutečně žijí.[36]
Úmrtí[editovat | editovat zdroj]
Po vstupu do Jednoty a sepsání vyznání Johanka více aktivně nevystupuje a z pramenů téměř mizí. Dokumenty vznikající na boleslavském panství už podepisuje jen její bratr Konrád. Poslední listina, na které se objevuje Johančino jméno, je z roku 1516, po tomto roce jsou zachovaná pouze vidima Johančiných privilegií.[37]
Vůbec poslední zpráva o Johance je z kšaftu Mikuláše Klaudyána, významného boleslavského tiskaře, který byl sepsán v roce 1521 v Lipsku. Johance v něm odkázal „dryák Alexandrinský“, dále pak obdaroval manželku Konráda Veroniku a chudé bratry ve Vodicích u Boleslavi.[38]
V některých historických pracích o Johance se setkáváme s tvrzením, že Johanka zemřela v březnu roku 1531.[39] Tento údaj však není podepřen žádným dobovým pramenem.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Nováková, s. 12-13.
- ↑ Nováková, s. 20-30.
- ↑ Nováková, s. 31.
- ↑ Nováková, s. 31-34.
- ↑ a b Nováková, s. 34-40.
- ↑ Císařová-Kolářová, s. 273.
- ↑ Říčan, s. 17.
- ↑ Nováková, s. 235.
- ↑ Kaleta, s. 24.
- ↑ Kaleta, s. 24-25.
- ↑ Nováková, s. 75.
- ↑ Čornej — Bartlová, s. 441-447.
- ↑ Molnár, s. 8-24.
- ↑ Sedláček, s. 338.
- ↑ Kaleta, s. 46-47.
- ↑ Macek, s. 210
- ↑ Vorel, s. 103.
- ↑ Nováková, s. 77.
- ↑ Šimůnek, s. 382
- ↑ Císařová-Kolářová, s. 78.
- ↑ Císařová-Kolářová, s. 274.
- ↑ Hrejsa, s. 225.
- ↑ a b Kaleta, s. 48.
- ↑ Kaleta, s. 32.
- ↑ Čornej — Bartlová, s. 441
- ↑ Kaleta, s. 29-31
- ↑ Molnár, s. 63.
- ↑ Kaleta, s. 34
- ↑ Čornej — Bartlová, s. 556; Macek, s. 41.
- ↑ Kaleta, s. 34-35.
- ↑ Kaleta, s. 35-36.
- ↑ Šimůnek, s. 390; Kaleta, s. 37.
- ↑ Císařová-Kolářová, s. 280
- ↑ Frinta, s. 90
- ↑ Kaleta, s. 49.
- ↑ Kaleta, s. 51-53
- ↑ Kaleta, s. 39
- ↑ Molnár, s. 92.
- ↑ Císařová-Kolářová, s. 281.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BAREŠ, František. Paměti města Ml. Boleslavě. Mladá Boleslav: [s.n.], 1920.
- CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v Jednotě bratrské. Praha: Kalich, 1942.
- ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI.. Praha: Paseka, 2007.
- FRINTA, Antonín. Johanka z Krajku, Vyznánı́ vı́ry. [s.l.]: Reformační sborník II, 1928. S. 90–93.
- GINDELY, Antonín. Geschichte der Böhmischen Brüder, I. 1450-1564. Praha: Friedrich Tempsky, 1868. Dostupné online.
- HALAMA, Jindřich. Sociální učení českých bratří 1464-1618. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003.
- HREJSA, Ferdinand. Sborové Jednoty bratrské. Zprávy o sborech bratrských. Sbory bratrské v Čechách. [s.l.]: Reformační sborník 5, 1935.
- KALETA, Juda. Johanka z Krajku a Jednota bratrská [online]. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 17.1.2017 [cit. 2017-04-17]. Bakalářská práce, vedoucí práce Mgr. Dušan Foltýn. Dostupné online.
- MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha: Argo, 2001.
- MOLNÁR, Amedeo. Boleslavští Bratří. Praha: Kalich, 1952.
- MÜLLER, Josef Theodor. Dějiny Jednoty bratrské. Praha: Jednota bratrská, 1923.
- NOVÁKOVÁ, Stanislava. Krajířové z Krajku. České Budějovice: Veduta, 2010.
- ŘÍČAN, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1957.
- SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. Sv. X. Boleslavsko. Praha: Praha, 1895.
- ŠIMŮNEK, Robert. Čtyři kšafty a devatenáct věřitelů. Několik šlechtických přı́běhů z pozdně středověkého Turnovska. [s.l.]: Cestou dějin. Ed. Eva Semotanová, 2007. S. 381–407.
- VOREL, Petr. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. [s.l.]: Rybka Publishers, 1999.