Johan Banér
| Johan Banér | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 23. června 1596 Djursholm |
| Úmrtí | 10. května 1641 (ve věku 44 let) Halberstadt |
| Příčina úmrtí | jaterní cirhóza |
| Místo pohřbení | Kostel Riddarholm |
| Povolání | politik a vojevůdce |
| Choť | Kateřina Alžběta z Pfuelu (od 1623) Alžběta Juliana z Erbachu Johana Markéta Bádenská |
| Děti | Gustaf Adam Banér Kristýna Barbora Banérová Anna Banérová |
| Rodiče | Gustaf Banér a Kristina Stureová |
| Příbuzní | Sigrid Banérová, Karl Gustafson Banér, Peder Banér, Svante Banér, Axel Gustafsson Banér, Marta Banérová a Anna Banérová (sourozenci) Johan Adam Banér (vnuk) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Johan Gustafsson Banér, též Banier, Banner, Banerus nebo Bannier, někdy ve starší literatuře i Jan (23. června 1596 Djurshlom – 10. května 1641 Halberstadt) byl švédský vojevůdce ve třicetileté válce, vrchní velitel vojska proti Svaté říši římské.
Život
Banér pocházel ze starobylé švédské šlechtické rodiny, povýšené v roce jeho narození do rytířského stavu. Roku 1615 vstoupil do švédské armády. Roku 1621 byl u Rigy těžce zraněn. Následně byl povýšen na plukovníka. Roku 1623 se poprvé oženil a roku 1640 podruhé ovdověl; oženil se ještě potřetí. Roku 1626 byl jmenován v Rize velitelem. Roku 1629 se účastnil jednání s Polskem a roku 1630 se stal generálem pěchoty, krátce poté táhl s králem Gustavem Adolfem do Německa.
V bitvě u Breitenfeldu (1631) poprvé velel švédské jízdě, jako velitel pravého křídla švédské sestavy úspěšně odrazil útok císařské jízdy, vyznamenal se při dobývání Aušpurku a Mnichova, v bitvách u Donauwörthu a na řece Lechu (15. dubna 1632). V bitvě u Alte Veste v létě 1632 byl raněn do ruky. Při ústupu Švédů k Lützenu byl pověřen velením švédských oddílů v týlu a donutil císařského velitele Aldringena k ústupu z Bavorska.
Společně se saskou armádou pak vtáhl do Čech, ale celé tažení zastavila porážka Bernarda Výmarského v bitvě u Nördlingenu 6. září 1634. Po uzavření pražského míru (1635) zůstal se švédskou armádou ve velmi nejistých pozicích, ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku (4. října 1636) obnovila švédskou kampaň v Německu. V roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. V roce 1639 porazil nepřítele u Saské Kamenice a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se mu (poprvé za celou válku) postavila na odpor. Pro nedostatek pěchoty a těžkého dělostřelectva zanechal obléhání, usídlil se v severovýchodních Čechách a místo osvobozování zahájil jejich systematické plenění. Na jaře 1640-1641 opustil dokonale vyjedené Čechy a vrátil se do Německa.
V květnu 1640 se u Erfurtu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti císařské armádě. Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, jímž pětačtyřicetiletý Banér v té době byl. Po celé léto manévrovaly nakonec obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Banérovi jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III., který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích. Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje v bitvě u Přísečnice, se přes české pohraniční hory dostal i s poměrně zachovalou armádou do Saska.[1] Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli.
Dne 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater. Jeho nástupcem v čele armády byl ustanoven Lennart Torstenson. Jeho syn, přezdívaný Skvělý Banér, svého otce dlouho nepřežil. Zemřel ve funkci generálního guvernéra Ingrie roku 1677.
Reference
- ↑ CRKAL, Jiří. Tvrz a zámek v Přísečnici. In: KULJAVCEVA HLAVOVÁ, Jana; KOTYZA, Oldřich; SÝKORA, Milan. Hrady českého severozápadu. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2012. ISBN 978-80-86531-10-6. S. 18.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Johan Banér na Wikimedia Commons 
Banér ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
