Jméno růže

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o italském románu. O filmu se Seanem Connerym pojednává článek Jméno růže (film).
O počítačové hře pro Sinclair ZX Spectrum pojednává článek Jméno růže (hra).

Kniha Jméno růže (it. Il nome della rosa, 1980, česky 1985) je prvním a pravděpodobně nejslavnějším románem italského filosofa, medievalisty, sémiotika a romanopisce Umberta Eca. Roku 1986 byla zfilmována v režii Jeana-Jacquese Annauda se Seanem Connerym v hlavní roli františkánského mnicha Viléma z Baskervillu.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o ukázkové dílo postmodernismu, k jehož hlavním principům patří, že dílo je interpretovatelné různými způsoby podle pohledu každého jednotlivého čtenáře. Konkrétně Jméno růže [1] může čtenář chápat jako historický román, detektivku, filosofické dílo, částečně dílo hororové nebo teologické, neboť kniha obsahuje více rovin, které se prolínají.

Kniha se snaží vzbudit dojem autentičnosti středověku, k čemuž slouží i samotná literární kompozice románu. Dělením děje na jednotlivé dny připomíná Boccacciův Dekameron. Jednotlivé dny pak dělí podle Řehole svatého Benedikta a přesně stanoveného rytmu mnišských zvyklostí. Dění románu se pak odvíjí podle aristotelského vzoru jednoty místa, času a děje – během jednoho listopadového týdne roku 1327. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl. Postava Viléma z Baskervillu hájí názory Marsilia z Padovy, z jehož spisu Defensor pacis často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě Bible a z autorů je to Roger Bacon, William Ockham, Tomáš Akvinský (Summa theologiae), Isidor Sevillský, Alan z Lille, Publius Vergilius Maro a mnozí další. Zmínit musíme také spisy Visio Brendani a pasáž pojednání o alegorii kamenů, která je doslova převzata ze spisu De lapidibus. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z Bernarda z Morlasu, skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se nominalismus obdivuhodně propojuje s moderní sémiotikou (verš: „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit“ je tak například parafrází věty Ludwiga Wittgensteina (1889 – 1951).

V knize se také objevují zřejmé odkazy na současnost – ať už je to téma nebezpečného totalitarismu jedné pravdy, tak i nenápadné ztotožnění některých středověkých společenských skupin s těmi dnešními politickými.[zdroj?] Dějiny se stávají pro Eca materiálem pro jeho sémiotické hry a občas v nich spatříme symboly současnosti. 19. února 2011 byla uvedena divadelní adaptace Jména růže v Městském divadle Brno.

Příběh[editovat | editovat zdroj]

V opatství, ve kterém se děj odehrává, se myšlenky všech mnichů upírají především k hornímu patru hlavní budovy, ve kterém je umístěn velký a velmi matoucí labyrint chodeb, ukrývající před zvědavci největší knihovnu celého tehdejšího křesťanského světa.

Františkán Vilém z Baskervillu přijel do opatství v doprovodu svého žáka, Adsona z Melku, aby zde připravil půdu pro jednání františkánů (minoritů, zastánců chudoby církve) s delegací avignonského papeže Jana XXII. Vilém byl po příjezdu opatem informován o záhadné smrti iluminátora Adelma z Otranta a byl, jakožto bývalý inkvizitor, požádán o její objasnění. Adelmova smrt však nebyla jediná, která se měla ve zdech opatství odehrát: hned následujícího rána byl v kádi vepřové krve ze zabíjačky objeven mrtvý mnich Venantius. Vilémovi bylo jasné, že ani toto úmrtí nebylo poslední, zdálo se mu dokonce, že vrah napodobuje schéma dané biblickou Apokalypsou (což se však později nepotvrdilo).

Vilém se krom pátrání po okolnostech zločinů zabýval také filosofickými debatami s druhým nejstarším obyvatelem opatství, slepým Jorgem z Burghosu. Jelikož všichni zavraždění měli s knihovnou něco společného, začalo se zdát, že s ní zločiny úzce souvisí. Proto se Vilém noc co noc snažil rozluštit záhadu uspořádání knihovny, do které byl všem mnichům přísně zakázán vstup. Toto uspořádání znal jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.

Další obětí vražd se stal právě Berengar, který byl nalezen mrtvý ve vaně. Vilém zjistil, že v knihovně se nalézá zazděná místnost s tajným vchodem, která obsahuje zakázané knihy. A právě jednu z těchto knih, mimochodem tajemný druhý díl Aristotelovy Poetiky, která byla pokládána za ztracenou, nebo nikdy nesepsanou, někdo z knihovny odnesl, a podezřelí (oni tři nebožáci), kterým se dostala do rukou, jsou mrtví. Kniha však zmizela neznámo kam. V opatství začalo jednání obou delegací. Vůdcem papežského společenstva při jednáních je inkvizitor Bernardo Gui, historická postava, autor Practica inquisitionis vydaného 1323-24. Bernardo Gui je myšlenkovým oponentem Viléma z Baskervillu. Během jednání delegací je zatčen místní celerarius (správce) a obviněn z vražd poté, co ho našli nad tělem dalšího zavražděného, kterým byl Severin, mnich herbarista. Vilémovi kniha znovu unikla zásluhou mnicha Bengta. Následně zemřel i knihovník Malachiáš, kterému ji Bengt odevzdal. Zkoumáním minulosti opatství se Vilém propracoval až k jeho skutečnému vládci, Jorgemu z Burghosu. Knihu, která ospravedlňovala lidský smích (v 1. polovině 14. století se dostával ke slovu filosofický směr založený právě na vědění Aristotela: scholastika), Jorge napustil jedem. Považoval smích za věc ďábla, protože Kristus se údajně nesmál. Nakonec Jorge knihovnu sám zapálil, opatství vyhořelo a Vilém s Adsonem toto místo opustili.

Rozluštění

Berengar „puzen láskou k chlapcům“ dá Adelmovi onu tajnou knihu výměnou za pohlavní styk. Adelmus se vyzpovídá Jorgemu, který se tím pádem dozví, co se stalo (že jím tak nenáviděná a obávaná kniha opustila knihovnu), a Adelma k smrti vyděsí; ten jde a spáchá sebevraždu. Knihu získá Venancius, který ale nezná její tajemství, otráví se a zemře. Berengar, který to zjistí jako první, se ve strachu, že se přijde na souvislost mezi Venanciovou smrtí a knihou, kterou on tajně odnesl z knihovny, Venancia odtáhne do kádě s krví. V noci se pokusí knihu vrátit, ale je přistižen Vilémem a uteče. Knihu uloží k herbaristovi. A protože je rozrušen, jde do koupele, kde se ale v záchvatu utopí. Jorge se dozví, kde se kniha nachází, a poštve Malachiáše, aby zabil herbaristu Severina. Ten to udělá, ale knihu se mu nepodaří vzít, odnese ji až Bengt. Aby knihu získal, nabídl mu Malachiáš místo pomocného knihovníka, Bengt přijímá a knihu mu dává. Teď už však Malachiáš neodolal a také do ní nahlédl, což se mu stalo osudným. Vilém na audienci opatovi prozradí, co ví. Opat jde v noci do budovy, kde na něj podle dohody čeká Jorge. Ten mu však zablokuje přístupovou cestu a opat se udusí v tajné chodbě. Vilém odhaluje tajemství „Konce Afriky“ (tajná místnost nese název „Finis Africae“), dostává se až k Jorgemu, kde se vše vysvětluje. Poté, co Jorge v obraně své víry zapálí knihovnu, Vilém i Adson utíkají a už jen z dáli sledují, jak budovy jedna po druhé lehají popelem.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.
A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě, abychom se nestali otroky svých představ.
— Vilém z Baskervillu k žáku Adsonu z Melku

Interpretace[editovat | editovat zdroj]

Proti názoru, že jde o detektivku, se staví fakt, že sice dojde k vyřešení záhadných vražd, ale ukáže se, že k němu vedla souhra náhody a chybné dedukce Viléma z Baskervillu. Kniha současně řeší středověké filosofické otázky, které činí celou knihu někdy obtížně pochopitelnou pro nepřipraveného čtenáře. Z hlediska historického prozrazuje kniha autorovu specializaci a odráží podrobnou znalost reálií a jazyka své doby (viz např. užití „nesprávné“ latinské vazby coram monachos, která však v době románu byla častá, aj.)

Možný klíč k interpretaci díla nastínil Umberto Eco také ve své práci Poznámky ke "Jménu růže".

Sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Umberto Eco, „Poznámky ke "Jménu růže"“. Světová literatura, 1986, č. 2, strana 227 - 241.
  • Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 269 - 289.

Přehled českých vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Jméno růže, Odeon, Praha 1985, přeložil Zdeněk Frýbort; doslov Jaroslav Kudrna
  • Jméno růže, Odeon, Praha 1988, přeložil Zdeněk Frýbort; doslov Jaroslav Kudrna
  • Jméno růže, Šimon & Šimon, Praha 1993, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1994, přeložil Zdeněk Frýbort; Ilustr. Vladimír Tesař
  • Jméno růže, Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1995, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 1999, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 2005, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 2007, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 2008, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 2009, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Český klub, Praha 2011, přeložil Zdeněk Frýbort
  • Jméno růže, Argo, Praha 2014, přeložil Zdeněk Frýbort

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

V prvních dvou českých vydáních, která vyšla před rokem 1989, je na samém začátku autorova úvodu "Starý rukopis, přirozeně" zaretušována zmínka o okupaci Prahy v srpnu 1968.[zdroj?]

Dramatizace[editovat | editovat zdroj]

  • Jméno růže, Český rozhlas, 2002, přeložil Zdeněk Frýbort, dramatizace Michal Lázňovský, dramaturg Hynek Pekárek, režie Ivan Chrz (oceněno Prix Bohemia Radio 2006 v kategorii rozhlasová inscenace pro dospělé posluchače)[2]
  • Jméno růže, Městské divadlo Brno, premiéra: 19. 2. 2011, adaptace Claus J. Frankl, přeložili Václav Cejpek a Monika Kučerová, dramaturg Ladislav Stýblo, režie Petr Kracik[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ISBN:80-85637-98-7, Rok vydání:2007 http://www.kniznikatalog.cz/jmeno-ruze
  2. http://www.rozhlas.cz/srt/99osobnosti/_zprava/530274
  3. http://www.mdb.cz/inscenace/255-jmeno-ruze/