Jiří Kristián z Lobkowicz
Jiří Kristián kníže Lobkowicz, uváděn též jako Jiří Kristián kníže Lobkovic, německy Georg Christian von Lobkowitz (14. května 1835 Vídeň – 21. prosince 1908 Praha), byl český šlechtic z rodu Lobkoviců a konzervativní politik, jeden z nejvýznamnějších představitelů zemské samosprávy Království českého (v období let 1871–1872 a 1883–1907 nejvyšší maršálek Království českého) a člen poslanecké i panské sněmovny Říšské rady; stoupenec českého státoprávního programu.
Život
Rodina, mládí a studium
Narodil se roku 1835 ve Vídni do hořínsko-mělnické větvě Lobkoviců, jeho rodiči byli August Longin Lobkowicz (1797–1842) a Anna Bertha ze Schwarzenberku (1807–1883, sestra pozdějšího kardinála a pražského arcibiskupa Bedřicha ze Schwarzenberku). Vyrůstal na zámku v Hoříně, naučil se češtinu, němčinu a francouzštinu a v letech 1855–1858 cestoval po Itálii, Francii a Velké Británii.[4]
V letech 1852–1856 vystudoval právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě a následně pracoval ve státních službách. V roce 1859 nastoupil jako okresní aktuár.[5] Na protest vůči vládní centralizační politice státní službu roku 1862 opustil a po zbytek života se angažoval jen ve samosprávných úřadech Českého království. Roku 1865 se stal starostou okresního zastupitelstva na Mělníku a do této funkce byl pak zvolen ještě dvakrát, roku 1872 jej však císař František Josef I. v této funkci nepotvrdil, a tak se Jiří Kristián Lobkowicz soustředil na písecký okres, kde záhy získal stejnou funkci.[6]
Vstup do politiky
Roku 1865 se Jiří Kristián oženil s Annou Lichtenštejnovou a byl poprvé zvolen do Českého zemského sněmu a roku 1871 se navíc na krátkou dobu stal poprvé i nejvyšším maršálkem Království českého (zemský maršálek – předseda zemského sněmu). Roku 1883 jej císař do této funkce jmenoval znova a tentokrát v ní Jiří Kristián setrval až do roku 1907.[7] Na zemském sněmu zasedal v období let 1865–1872 a 1883–1907.[8]
| „ | Byl jsem ode vždy přesvědčen, že v naší drahé vlasti mají oba národy stejná práva, že každý má právo seděti na své zděděné hroudě a chrániti svou národnost a střehnouti její zájmy. Neboť považuji za jednu z největších úloh svého života, působiti k tomu, aby mezi oběma národy, obývajícími tuto krásnou zemi, panoval mír a pokoj a aby nebyly sobě nepřáteli, nýbrž aby byly činny v ušlechtilém závodění pro blaho naší společné vlasti. | “ |
| — Jiří Kristián Lobkovic, 14. května 1905[9] | ||
Politicky se řadil do Strany konzervativního velkostatku úzce spolupracující s Národní (staročeskou) stranou. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály utvořená hned počátkem 60. let s obnovou ústavní vlády měla pro obě strany své výhody; šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva. Byl podobně jako Karel III. Schwarzenberg, Egbert Belcredi nebo Jindřich Jaroslav Clam-Martinic představitelem historické šlechty, orientované federalisticky, odmítající unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvající na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české.[10] S nelibostí ovšem sledoval vzestup etnického nacionalismu, jemuž se snažil čelit například důsledným užíváním obou zemských jazyků, češtiny i němčiny, a snažil se dosáhnout česko-německého usmíření. V postupně liberalizující se společnosti ovšem jeho ideje nacházely stále menší ohlas. Přesto byl svými současníky považován za nejúspěšnějšího nejvyššího zemského maršálka.[11]
V roce 1866 na jednání zemského sněmu společně s českými liberálními politiky jako František Ladislav Rieger ostře odmítal ústavní rámec daný únorovou ústavou a kritizoval rakousko-uherské vyrovnání, které v roce 1867 přineslo dualistické řešení státoprávních problémů monarchie, aniž by ale vyšlo vstříc českým autonomistickým aspiracím.[12]
Aliance mezi českými liberály a historickou šlechtou ožila v roce 1870, kdy nový předseda vlády Alfred Potocki inicioval rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků. Jednal tehdy osobně ve Vídni s Potockým. Konkrétní výsledky ale Potockého kabinet pro řešení české otázky nepřinesl. Výraznější posun ve vztazích mezí Vídní a českou politickou reprezentací přinesla až následná vláda Karla von Hohenwarta v roce 1871. Právě tehdy v září 1871 bylo ohlášeno jako vstřícné gesto, že panovník jmenoval Lobkowicze zemským maršálkem. V této době vrcholil pokus o česko-rakouské vyrovnání (takzvané fundamentální články), který ale pro odpor části vídeňských politiků nebyl nakonec uveden do praxe. Následnou frustraci české veřejnosti ještě prohloubil fakt, že díky manipulacím a nátlaku přinesly zemské volby v Čechách 1872 (chabrusové volby) provládní (provídeňskou většinu) na zemském sněmu a vláda zároveň prosadila zavedení přímé volby do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), čímž oslabila roli zemských samospráv. Jiří Kristián Lobkowicz v únoru 1873 na protest proti těmto změnám předložil císaři petici s 270 000 podpisy, odmítající ústavní změny.[13]
V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 kandidoval za Národní (staročeskou) stranu, protože šlechtická Strana konzervativního velkostatku se voleb zcela odmítla na protest účastnit a staročeši nominací několika aristokratických osobností na své kandidátní listině dávali najevo soudržnost českého opozičního postoje.[14] Získal mandát v Říšské radě za městskou kurii, obvod Mladá Boleslav, Turnov atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence (bojkot ústavních institucí) ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[15] Spojenectví se staročechy považoval za zcela nezbytné a trval na jeho zachování i v období po smrti Františka Palackého roku 1876, kdy se v mocenském boji o nástupnictví v čele staročeské strany objevily i protikatolické a protišlechtické akcenty u Jana Stanislava Skrejšovského. V korespondenci s ostatními aristokratickými předáky varoval, že „kdyby se toto spojení mělo změnit v otevřené nepřátelství, byli bychom my politicky zcela vyřízeni, a to nejen v Čechách, ale vůbec.“[16]
Poslancem Říšské rady a maršálkem zemského sněmu
| otec | August Longin Lobkowicz 1797–1842 |
|---|---|
| matka | Anna Berta ze Schwarzenbergu 1807–1883 |
| manželka | Anna Lichtenštejnová 1846–1924 |
| syn | Bedřich Lobkowicz 1881–1923 |
| syn | Jan Adolf Lobkowicz 1885–1952 |
| děd | Antonín Isidor Lobkowicz 1773–1819 |
| babička | Marie Sidonie Kinská z Vchynic a Tetova 1779–1837 |
| děd | Alois II. z Liechtensteinu 1796–1858 |
| babička | Františka Kinská z Vchynic a Tetova 1813–1881 |
| strýc | Josef Maria August Lobkowicz 1799–1832 |
| strýc | František Jiří Lobkowicz 1800–1858 |
| strýc | Ferdinand Lobkowicz 1801–1831 |
| strýc | Bedřich Schwarzenberg 1809–1885 |
| vnuk | Otakar Lobkowicz 1922–1925 |
| praděd | August Josef Antonín Lobkowicz 1729–1803 |
| prababička | Ludmila Josefa Czerninová z Chudenic 1738–1790 |
| praděd | Josef Kinský z Vchynic a Tetova 1751–1798 |
| prababička | Marie Rosa Aloisie z Harrachu 1758–1814 |
V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Lobkowicz se v září 1879 účastnil jako jeden z pěti českých emisarů klíčové porady s vládními delegáty ve Vídni, kde byly dohodnuty parametry tohoto obratu v české politice. Již předtím v dubnu 1879 pobýval ve Vídni na oslavě stříbrné svatby císaře Františka Josefa, kde se české šlechtické špičky neformálně usmířily s vídeňským dvorem.[17] Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Lobkowicz zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Písek, Strakonice atd. Nyní mandát převzal.[15]
Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[18] Lobkowicz se stal místopředsedou klubu, ale po krátké době ho vystřídal Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. V listopadu 1879 se účastnil v tříčlenné delegaci audience u panovníka, kterému byl předán spis s oficiálními českými požadavky, kterými byl podmíněn český provládní postoj. Obsahovaly zejména jazykové a školské otázky, které byly zčásti naplněny následujícího roku, kdy byla vydána takzvaná Stremayrova jazyková nařízení. Během prvních let nového uspořádání, kdy se vláda Eduarda Taaffeho opírala o českou podporu, docházelo v českém aristokratickém táboře k jistým názorovým posunům, které historik Otto Urban označuje jako počešťování české šlechty (myšleno v jazykovém smyslu). Předáci historické šlechty se od zemského vlastenectví dostávali i na pozice etnického češství. Silně to bylo patrné u Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice, ale i Jiří Kristián Lobkowicz byl ve Vídni hodnocen podobně, a když měl být v roce 1883 opětovně instalován na pozici zemského maršálka, nebyla jeho nominace panovnickým dvorem přijímána jednoznačně, protože se o něm soudilo, že příliš podléhá Clam-Martinicovu vlivu.[19]
V Poslanecké sněmovně Říšské rady setrval Lobkowicz do roku 1883. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 22. ledna 1884.[15] Od roku 1883 byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). V Panské sněmovně zasedal až do roku 1907.[8] Nadále byl aktivní v politickém životě. V roce 1890 patřil mezi vyjednavače v pokusu o česko-německé vyrovnání v Čechách (takzvané punktace).[20] To ale čelilo rostoucí kritice mladočechů, která vedla k výraznému oslabení staročeských pozic. Lobkowicz se stal rovněž terčem mladočeské agitace, když v roce 1893 jako zemský maršálek otevřel projednávání návrhu na zřízení krajského soudu v Trutnově (jeden z bodů punktačních dohod, který posiloval správní samostatnost převážně etnicky německého severovýchodu Čech). Mladočeši na projednávání reagovali protesty a výtržnostmi přímo v zasedacím sále. Následně byla implementace punktačních dohod zcela zastavena. Na rozdíl od staročechů, které odpor proti punktacím z velké části vymazal z politické scény, si Strana konzervativního velkostatku udržela stabilní pozice díky kuriovému systému na zemském sněmu. Lobkowicz tak až do počátku 20. století hrál v zemské a konzervativní politice významnou roli.[21]
Od roku 1883 zastával také funkci tajného rady a za své služby byl roku 1903 odměněn řádem Zlatého rouna, 1890 velkokřížem Leopoldova řádu a 1905 velkokřížem řádu sv. Štěpána.[7]
Jiří Kristián Lobkowicz zemřel na konci roku 1908 v Praze a byl pohřben v rodinné hrobce v Hoříně.[22]
Odkazy
Reference
- ↑ Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
- ↑ Kandidoval za ně ve volbách roku 1873.
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ HLAVAČKA, Milan. Zlatý věk české samosprávy : Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-297-X. S. 155n.
- ↑ Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 5. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Lobkowitz, Georg Christian Fürst (1835-1908), Politiker, s. 259. (německy)
- ↑ Hlavačka (2006), s. 156.
- ↑ a b Hlavačka (2006), s. 157.
- ↑ a b Česká společnost 1848–1918. 680
- ↑ ADÁMEK, Karel. Z dějin okresních zastupitelstev v království Českém. Praha: [s.n.], 1908. S. 53. cit. dle Hlavačka (2006), s. 154.
- ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. Dále jen: Česká společnost 1848-1918.
- ↑ Hlavačka (2006), s. 159–163.
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 214
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 242-243, 251, 260-262
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 296
- ↑ a b c Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období.
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 316
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 326
- ↑ Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 329, 334, 378
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 392
- ↑ Česká společnost 1848–1918. 416-417, 478
- ↑ Hlavačka (2006), s. 154n.
Související články
- Absolventi Univerzity Karlovy
- Rakouští úředníci
- Čeští okresní starostové
- Čeští maršálkové
- Poslanci českého zemského sněmu
- Poslanci rakouské Říšské rady
- Členové Panské sněmovny
- Členové Strany konzervativního velkostatku
- Staročeši
- Lobkowiczové
- Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna
- Držitelé čestných doktorátů ČVUT
- Politici Rakouského císařství české národnosti
- Rakousko-uherští politici české národnosti
- Čeští tajní radové
- Císařští komoří
- Narození 14. května
- Narození 1835
- Narození ve Vídni
- Úmrtí 21. prosince
- Úmrtí 1908
- Úmrtí v Praze
- Pohřbení v Lobkovické hrobce v Hoříně