Jindřich Přemyslovec
| Jindřich Přemyslovec | |
|---|---|
| Narození | 12. století |
| Úmrtí | 1169 |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
| Choť | Margaret (?)[1] |
| Děti | Jindřich Břetislav[2] |
| Rodiče | Vladislav I. Český[2] a Richenza z Bergu[2] |
| Příbuzní | Svatava Česká, Vladislav II. Český a Děpolt I. (sourozenci) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jindřich († 1. srpna po 1169) byl synem českého knížete Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Po celý život podporoval svého staršího bratra Vladislava[3] a zúčastnil se společně s ním křížové výpravy do Svaté země. Ve Svaté zemi se stal členem řádu johanitů, společně s manželkou Markétou byl jedním z mnoha dobrodinců nově založeného premonstrátského kláštera v Doksanech.[4]
Mladší knížecí syn[editovat | editovat zdroj]
Poté, co Soběslav I. po smrti knížete Vladislava I. obdržel lénem české knížectví, žil zřejmě Jindřich společně s bratry v blízkosti strýcova pražského dvora.[5] Po Soběslavově smrti v roce 1140 se stal knížetem Jindřichův starší bratr Vladislav II. Ten se ovšem musel brzy vypořádat se vzpourou nespokojené šlechty a moravských údělníků. Věrnost novému knížeti zachovali jeho bratři Jindřich a Děpolt společně s biskupem Jindřichem Zdíkem a některými šlechtickými předáky.[6] Koncem dubna 1142[7] došlo u Vysoké na Čáslavsku k vojenskému střetu mezi knížetem a vojskem vzbouřených nespokojenců v čele s Konrádem Znojemským.
| „ | Vévoda Vladislav a jeho bratři učinili, co mohli mezi tak nevěrnými lidmi učinit, jako lvi se statečně vrhli na vojska Konrádova... | “ |
| — Vincencius | ||
V bitvě kníže utrpěl drtivou porážku a přišel o mnoho bojovníků. Po prohrané bitvě se Vladislavovi podařilo probít se společně s bratry[9] zpět do Prahy a společně s Jindřichem Zdíkem odjel žádat o pomoc do říše. Děpolt po dobu bratrovy nepřítomnosti společně s kněžnou Gertrudou bránil Pražský hrad a Jindřich byl vyslán sbírat vojáky do Budyšína.[8] Vladislav byl v říši úspěšný a vracel se zpět společně s římským králem Konrádem a jeho vojáky, což zapříčinilo Konrádův ústup na Moravu.[9]
Svatá země[editovat | editovat zdroj]
Po pádu Edessy byla na počátku roku 1146 vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Agitace se ujal opat Bernard z Clairvaux, kterému se podařilo pro kruciátu získat také německého krále Konráda.[10] Společně s Konrádem se kruciáty hodlal zúčastnit také český kníže Vladislav s bratrem Jindřichem, bratrancem Spytihněvem[pozn. 1] a Vladislavem Vyhnancem.
| „ | ..vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž s rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům... | “ |
| — Vincencius[11] | ||
Na výpravu se vydali zřejmě koncem května ze shromaždiště v Řezně, kde se sešli s válečníky ze zemí německých a Lotrinska.[12] Prošli bez větších potíží územím uherského krále Gejzy a po Konrádově přísaze, že nepozvedne zbraň proti byzantské říši, bylo vojsko vpuštěno na území císaře Manuela. Až k Soluni cesta probíhala bez rozmíšek s místními obyvateli. Poté křižáci začali rabovat byzantská města a konflikt vyeskaloval u hradeb Konstantinopole, kdy Konrád, zřejmě pohoršený doprovodem byzantskými policejními oddíly, odmítl přepravu přes Helespont a byl ubytován v předměstském paláci. Palác a přilehlé okolí bylo záhy křižáky zcela vydrancováno a císař se pokoušel přesvědčit Konráda k utužení vojenské morálky jeho výpravy. Konrád kontroval pohrůžkou vpádu do Konstantinopole a situaci musela urovnat císařovna Irena.[pozn. 2] Po příchodu francouzských křižáků začaly spory mezi německou a francouzskou částí výpravy[14] a i Konrád s Ludvíkem VII. nepřekypovali ochotou ke spolupráci. Konrád s vojskem v polovině října vyrazil oproti císařově radě napříč Malou Asií a 25. října se u Dorylea setkal se seldžuckým vojskem, jež nepřipravené a unavené křižáky zcela rozdrtilo. Zdá se, že přežila snad desetina, která se probila k Nikáji a tam se spojila s Francouzi. Část Konrádových křižáků se odhodlala k návratu domů[15] a mezi nimi byl i český kníže Vladislav se svými vojáky.
Není zcela jisté, zda Češi na počátku výpravy odcházeli z Řezna společně s Konrádem a táhli s jeho hlavním vojskem. Zdá se, že důležitých bojů se nezúčastnili a nepanuje ani jistota, že se zúčastnili bitvy u Dorylea.[pozn. 3] Podle byzantských pramenů se český houf po Doryleu setkal se zbídačenými křižáky Konráda III. v Nikáji[17] a poté se rozhodl pro návrat domů. Knížete Vladislava údajně při cestě domů přijal v Konstantinopoli císař Manuel. Vladislav mu přislíbil, stejně jako ostatní křižáčtí páni, že všechna jím dobytá území budou byzantským lénem.[pozn. 4] V roce 1148[18] se čeští křižáci přes Rusko vrátili zpět domů.[19]
Bratra Vladislava Jindřich a Děpolt podpořili i během císařské výpravy do Polska v roce 1157,[20] kde se zúčastnili bojů na obranu práv Vladislava Vyhnance.[21] V době Vladislavovy nepřítomnosti na přelomu let 1158/1159 byl regentem knížectví.[22]V letech 1163 - 1169 se Jindřich údajně vypravil do Svaté země znovu[23] a stal se v Jeruzalémě členem řádu johanitů[24] a po příchodu řádu na české území byl jeho velkým příznivcem a dárcem.[25]
Zemřel po roce 1169[26] a zanechal po sobě vdovu Markétu, která zemřela před rokem 1186. Syn Jindřich Břetislav se stal pražským biskupem a českým knížetem a obě dcery, Alžběta i Markéta, byly postupně prelátkami v Doksanech.[27]
Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Syn Bořivoje II.
- ↑ Irena byla švagrovou krále Konráda, sestrou jeho druhé choti.[13]
- ↑ Vincencius hovoří pouze o dvou ztracených ze střetnutí s Turky, což zrovna nesvědčí o české účasti na bitvě.[16] a Ota z Freisingu o Češích nemluví vůbec.[17]
- ↑ Což by spíše vypadalo, že byl přijat císařem při cestě do Svaté země a to nikoli jako člen Konrádova doprovodu, ale jako samostatný křižácký velmož.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
- ↑ a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-759-8. S. 87.
- ↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. S. 76.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí : (1034-1198). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-905-8. S. 222.
- ↑ SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-352-0. S. 235.
- ↑ Čechy, str. 231
- ↑ a b Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. S. 54.
- ↑ a b Přemyslovci. Jak žili, str. 96
- ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 104–105. Dále jen Křižáci.
- ↑ Letopis, str. 60
- ↑ Křižáci, str. 106
- ↑ www.genealogie-mittelalter.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2010-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-17.
- ↑ Křižáci, str. 107
- ↑ Křižáci, str. 108
- ↑ Letopis, str. 62
- ↑ a b Křižáci, str. 110
- ↑ Letopis, str. 61
- ↑ Křižáci, str. 112
- ↑ Čechy, str. 237
- ↑ Letopis, str. 69
- ↑ www.genealogie-mittelalter.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2010-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-18.
- ↑ České dějiny, str. 59
- ↑ Přemyslovci, str. 558
- ↑ České dějiny, str. 128
- ↑ Čechy, str. 263
- ↑ České dějiny, str. 77-78
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Přemyslovec na Wikimedia Commons - Výzva k účasti Čechů na druhé křížové výpravě
- (německy) Genealogie
