Jižní Súdán
| Jižní Súdán | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 vlajka
| |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Jižní Súdán je autonomní oblastí největšího afrického státu Súdán, jíž nyní vládne Salva Kiir Mayardit. Osou regionu je Bílý Nil a povrch z velké části tvoří mokřiny a tropické lesy, přičemž půda je zde mnohem úrodnější než na severu Súdánu. Nejvyšší horou je Mount Kinyeti Imatong nedaleko hranice s Ugandou. Území je složeno z celkem 10 států s celkovou rozlohou 589 745 km². Počet obyvatel je s ohledem na dlouhotrvající občanské války složité určit, nicméně odhaduje se, že na něm v roce 2003 žilo 7,5 miliónů obyvatel[1] převážně křesťanského a animistického vyznání. Jeho hlavním a současně největším městem je Džuba. Jižní Súdán sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Středoafrickou republikou a na západě s Demokratickou republikou Kongo.
Moderní dějiny
Severní a jižní části Súdánu se vyvíjely až do roku 1946 odděleně, avšak jejich spojení do jednoho státu přineslo závažné problémy, neboť se jedna od druhé odlišují nejen etnicky, ale i nábožensky. Sever země obývají Arabové hlásící se k islámu, kdežto na jihu žije černošské obyvatelstvo vyznávající křesťanství a animismus. V Jižním Súdánu tak probíhaly ve 2. polovině 20. století téměř nepřetržitě boje se severní částí Súdánu. Dvě občanské války mají za následek devastaci území stejně jako vyvraždění a vysídlení miliónů obyvatel.
První občanská válka
První občanská válka proběhla v letech 1955 až 1972 a začala tedy rok předtím, než Súdán získal na Velké Británii a Egyptu nezávislost. Jižní Súdán se cítil centrální vládou utlačován, a došlo proto ke vzpouře, která odstartovala téměř dvacetiletý konflikt. Zpočátku byli vzbouřenci z jihu neúspěšní a špatně organizováni, nicméně poté, co vytvořili hnutí Anya Nya, zaznamenali jisté úspěchy, které ale neměly dlouhého trvání. Anya Nya bylo podporováno několika zeměmi, mezi nimiž byl Izrael, který pomáhal s trénováním vojáků a posílal hnutí zbraně. Pomoc poskytovali také exulanti, žijící ve státech Blízkého Východu, Severní Ameriky a Západní Evropy.
V tomto období se v Súdánu odehrály dva vojenské puče, z nichž druhý vynesl v roce 1969 k moci plukovníka Dža'fara Nimajrího. Tomu se také roku 1972 podařilo válku ukončit dohodou, kterou 27. března 1972 v Addis Abebě podepsali zástupci Jihosúdánského osvobozeneckého hnutí a centrální vlády. V dohodě byla jižní části Súdánu přislíbena autonomie spolu s mnohými pravomocemi. Významnou roli sehrálo Jihosúdánské osvobozenecké hnutí, jehož zakladatelem a vůdcem byl v roce 1971 Joseph Lagu. Bylo to poprvé, kdy měl jih vedoucí boj proti severu jakousi formální strukturu, prostřednictvím níž byly vznášeny požadavky k centrální vládě.
Následovalo jedenáct let relativního klidu. Nicméně konflikt měl dalekosáhlé důsledky, jelikož během něj zahynulo okolo 500 000 Jihosúdánců a ještě více jich bylo nuceno uchýlit se do lesů či uprchnout do zahraničí.[2]
Druhá občanská válka
Druhá súdánská občanská válka začala v roce 1983, avšak často bývá odborníky považována za pokračování té první. Podnětem k jejímu vypuknutí se stala Nimajrího politika. Ten se rozhodl upevnit ve své zemi postavení islámu a zavést právo šaría, a to i v jižní oblasti, na což fakticky neměl podle úmluv z roku 1972 právo. Pro jih, jakožto převážně křesťanské území, byla myšlenka zavedení islámu a šaríi krajně nepřijatelná, a rebelové proto opět povstali. Svou roli ovšem hrál rovněž fakt, že Jižní Súdán je mnohem úrodnější, s většími zásobami vody a také ropy oproti severu.
Ještě téhož roku vznikla Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SPLA) pod vedením Johna Garanga. Jejím cílem bylo dosáhnout nezávislosti Jižního Súdánu.
V roce 1985 byl však proveden státní puč a Nimajrí byl sesazen. Záhy bylo rozhodnutí o ustavení Súdánu islámským státem zrušeno. V důsledku voleb o rok později se do čela vlády dostal Sádiq al-Mahdí, který také začal s povstalci vyjednávat a výsledkem bylo mírové prohlášení Koka Dam, podepsané v Etiopii mezi SPLA a centrální vládou. Díky ní mělo být zrušeno islámské právo. Avšak díky neustále se zhoršující ekonomické situaci v zemi al-Mahdí nakonec prohlášení neuvedl do praxe.
Vláda al-Mahdího byla nakonec svržena a do čela země se dostal generál Umar Hasan al-Bašír, který nastolil v zemi tvrdý režim provázený čistkami v armádě, státní správě a policii. V roce 1991 vydal nový zákoník uplatňující právo šaría, který byl rozšířen rovněž na Jižní Súdán. V důsledku této opětovné islamizace bylo tvrdě postiženo mnoho obyvatel Jižního Súdánu. V roce 1995 byla ustavena Národní demokratická aliance, jakožto protivládní mateřská organizace, sestávající ze severních a jižních opozicí, z nichž některé působily v exilu. Mezi nejdůležitějšími byla SPLA, strany Ummy a Demokratická unionistická strana.
Významný posun kupředu byl proveden v letech 2003 a 2004, kdy povstalci z jihu i centrální vláda zahájily mírové rozhovory. Výsledkem byla mírová dohoda, podepsaná 9. ledna 2005 v Nairobi, jejímž nejdůležitějším bodem je, že zaručuje Jižnímu Súdánu autonomii, přičemž po šesti letech proběhne v oblasti referendum ohledně její nezávislosti. Vzhledem k tomu, že přibližně 90 % obyvatel je nyní pro odtržení, předpokládá se, že se v roce 2011 na mapě světa objeví toto území jako nový stát. Jedna z vůdčích osobností jihosúdánského povstání John Garang, který se měl také stát prezidentem Jižního Súdánu, 30. července téhož roku zemřel při havárii své helikoptéry.[3]
Mírová dohoda (2005)
Všeobecná mírová smlouva má celkem 7 bodů:[4]
- Referendum o nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011
- Ozbrojené jednotky severu a jihu zůstanou odděleny, přičemž během 8 měsíců stáhne své síly ze severu SPLA a vláda stáhne svých 91 000 vojáků z jihu v průběhu dvou a půl let
- Výnosy z ropy budou rozděleny mezi severní a jižní část země v poměru 50:50
- V zemi bude fungovat duální bankovní systém, přičemž severní část bude nadále používat súdánskou libru a naproti tomu jih súdánský dinár
- Zástupci v přechodné ústřední vládě budou v poměru 70:30 ve prospěch súdánské vlády, v poměru 55:45 potom v oblastech Abyei, Státu Modrého Nilu a Pohoří Nuba
- Právo šaría bude nadále platit pouze pro sever, jižní část o něm rozhodne sama
- Každá část Súdánu bude mít vlastní vlajku. Sever si ponechá dosavadní, jih si vytvoří novou
Současný stav
Situace v oblasti stále není stabilizována. Již v roce 2006 se opětovně zhoršila, když dvě frakce SPLA odmítly podepsat smlouvu s ústřední vládou. Nepokoje probíhají především v hraniční oblasti mezi severním a jižním Súdánem. Konkrétně 21. prosince 2007 došlo k prvním bojům u osady Grinty. Mudžáhidé opět začínají ohrožovat obyvatele jižní části a převážně křesťané jsou tak nuceni prchat ze svých domovů, jejich počet se uvádí na více než 50 000.[5]
Dvě občanské války, trvající dohromady 39 let, zapříčinily v Jižním Súdánu vážnou socioekonomickou krizi. V jejich důsledku dnes v oblasti téměř nefungují školy, kvůli čemuž jsou lidé po dvě generace negramotní. Skoro úplně chybí nemocnice či jakýkoliv dopravní systém. Ekonomika země je velice slabá a zaostalá, přičemž těžit může zejména z velkých zásob ropy. Války v Jižním Súdánu způsobily také několikrát sucho a hladomory, kvůli nimž mnozí obyvatelé zemřeli. Největší pohromou byl hladomor z roku 1998, který centrální vláda dokonce úmyslně vyvolala bombardovánín vesnic na jihu a v pohoří Nuba a který podle Agentury pro mezinárodní rozvoj způsobil smrt 100 000 až 200 000 obyvatel.[6]
Ztráty na životech jsou jedny z největších v historii všech válečných konfliktů po roce 1945. Přibližně 1,9 milionu civilních obyvatel Jižního Súdánu bylo zabito, více než 4 miliony byly donuceny k přesídlení v rámci země a okolo 500 000 jich uprchlo do zahraničí. Mnoho obyvatel z jihu a pohoří Nuba, především ženy a děti, bylo také odvlečeno prostřednictvím vojenských složek ústřední vlády do otroctví. Byli prodáváni nebo darováni zejména na sever Súdánu nebo do ostatních arabských zemí na Blízkém východě. Jejich počet se odhaduje na 200 000.[7]
Návrat uprchlíků
Díky dohodě, uzavřené roku 2005, se do Jižního Súdánu začínají postupně vracet její obyvatelé, žijící v exilu. V repatriaci jim výrazně pomáhá Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR). Její mluvčí také uvádí, že od počátku roku 2008 se do vlasti navrátilo zatím 15 700 uprchlíků. Nejvíce jich přišlo z Ugandy (10 000), přičemž o dalších 60 000 se předpokládá, že se vrátili již v minulosti. V Ugandě však nadále zůstává 101 300 uprchlíků. V únoru téhož roku se vrátilo také 2 500 uprchlíků z Keni a 600 obyvatel Jižního Súdánu se měsíčně vrací z Etiopie. Tyto počty by se měly v blízké budoucnosti zvýšit. UNHCR má v roce 2008 v úmyslu pomoci k návratu do vlasti 80 000 Súdánců – 45 000 z Ugandy, 17 000 z Keni, 16 000 z Etiopie a 2 000 z Egypta. Velkým problémem však je, že tito lidé přicházejí na území zdevastované mnohaletou válkou, kde je přístup k základní zdravotní péči a vzdělání velmi omezený, infrastruktura mnohde nefunguje a jejich začlenění do normálního života tak bude více než obtížné.[8]
Vládní struktura
Všeobecnou mírovou smlouvou z roku 2005 byla ukončena druhá občanská válka a stanoveno referendum o nezávislosti Jižního Súdánu o šest let později. V oblasti bylo také zrušeno islámské právo a v prosinci 2005 byla přijata dočasná ústava Jižního Súdánu. Na jejím základě byla v Jižním Súdánu vytvořena vláda a zákonodárný sbor. Prvním prezidentem se stal 9. července 2005 John Garang, avšak zastával tento úřad jen necelý měsíc, jelikož již 30. července měl smrtelnou nehodu.
Post prezidenta po něm převzal generál Salva Kiir Mayardit, který je zároveň viceprezidentem ústřední súdánské vlády. Viceprezidentem je generál Dr. Riek Machar Teny-Dourghon, vyslancem v úřadu prezidenta je Dr. Luka Biong. Ve vládě Jižního Súdánu působí celkem 21 ministerstev.
Zákonodárný sbor Jižního Súdánu je tvořen 170 členy, kteří jsou jmenováni prezidentem jihosúdánské vlády. Jednoznačně nejsilnější postavení v něm má Súdánské lidové osvobozenecké hnutí se 70% podílem. Hnutí vzniklo v roce 1983 a po dobu druhé občanské války fungovalo jako politická odnož Súdánské lidově osvobozenecké armády. V současnosti představuje nejvýznamnější politickou stranu Jižního Súdánu. Zbytek křesel je rozdělen mezi Stranu národního kongresu (NCP, 15 %), a ostatní jihosúdánské strany (dohromady 15 %). Mezi nimi jsou Obranná síla jižního Súdánu (SSDF), Africká národní unie Súdánu (SANU), Společná demokratická fronta (UDF), Unie afrických stran Súdánu 1 (USAP 1), Unie afrických stran Súdánu 2 (USAP 2) a Společné demokratické fórum Súdánu (UDSF).
Na celostátní úrovni má v legislativě a exekutivě 52% zastoupení Strana národního kongresu, na regionální úrovni pak 90% ve státech mimo Jižní Súdán. Súdánské lidové osvobozenecké hnutí zaujímá v národním shromáždění 28 %.[9]
Administrativní rozdělení
Na území autonomního regionu Jižního Súdánu se nachází celkem 10 států, původně tvořících 3 provincie:
- Equatoria – Střední Equatoria, Východní Equatoria a Západní Equatoria
- Bahr al Ghazal – Severní Bahr al Ghazal, Západní Bahr al Ghazal, Jezera a Warab
- Horní Nil – Jonglei, Unity a Horní Nil
Obyvatelstvo
Náboženská skladba obyvatelstva v Jižním Súdánu je značně odlišná od severní části. Zatímco na severu se nacházejí většinou muslimové, v jižní části se koncentrují převážně křesťané a animisté. Podle organizace Pray for Sudan vyznává křesťanskou víru téměř 50 % obyvatel. Nejrozšířenějšími církvemi jsou Episkopální církev Súdánu a Římskokatolická církev. Křesťanství v oblasti rozšířili především britští misionáři, zejména v období britské nadvlády nad Súdánem. Přesto jsou křesťanské rituály v Jižním Súdánu odlišné od těch na Západě.
Největší podíl křesťanů se nachází mezi etnickými skupinami Azandů a Bariů. Azandové, hovořící zandštinou, žijí především na jihozápadě oblasti, dále pak také v Demokratické republice Kongo a Středoafrické republice. Původně vyznávali animismus, avšak později se z velké části přiklonili právě ke křesťanství. Lidé Bari žijí v okolí údolí Nilu a v rámci křesťanství jsou jak protestanté, tak katolíci.
Vzhledem k tomu, že v Jižním Súdánu není prováděno náležité sčítání lidu, je složité určit přesné počty zástupců jednotlivých kmenů. Za nejpočetnější kmen jihu jsou považováni Dinkové, kterých zde žijí téměř 2 milióny, ke křesťanství se z nich hlásí asi 8 %[10], zbytek vyznává své původní náboženství. Soustřeďují se především v oblasti na západ od Nilu a jsou nejaktivnější a nejpočetněji zastoupeným kmenem v politice Jižního Súdánu (náleží k nim i současný prezident).
Druhým nejpočetnějším je kmen Nuer. Jsou kulturně a jazykově podobní Dinkům, v Súdánu jich žije přes 800 000, zejména ve státě Jonglei, a v drtivé většině vyznávají animismus, jen 1 % křesťanské náboženství.[11] Nuerové, Dinkové], Bariové a další jihosúdánský kmen Šilukové patří k nilotské národnostní skupině.
Nejrozšířenějším jazykem Jižního Súdánu je tzv. džubská arabština, která slouží jako společný jazyk obyvatel. Je silně ovlivněna jazykem Bariů. Oficiálním jazykem je kromě ní také angličtina, užívaná především ve školství a správě státu. Vzhledem k tomu, že Dinkové jsou nejpočetnějším kmenem, je značně rozšířen také jejich jazyk thuongjang. Významným jazykem je také thok naath kmene Nuerů.
Literatura
- Millennium Development Goals: Interim Report for South Sudan 2004
Reference
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jižní Súdán na Wikimedia Commons
- http://www.gossmission.org/goss/ - Government of Southern Sudan
- http://www.gurtong.org/resourcecenter/gov/GOSS_Structure.asp – Gurton Peace Project
- http://www.k2-media.org/jubapost/go/index.php - Juba Post
- http://st.vse.cz/~xpolo03/skolni/sms521.pdf - POLANSKÝ, O. Historický vývoj Súdánu. 2005