Jiří Němec
| děd | František Borový |
|---|---|
| prastrýc | Otokar Fischer |
| manželka | Dana Němcová |
| dcera | Markéta Fialková |
| dcera | Jana Hlavsová |
| dcera | Pavla Paloušová |
| dcera | Veronika Křížová |
| syn | Tobiáš Jirous |
| syn | David Němec |
| syn | Ondřej Němec |
| syn | Jakub Němec |
| zeť | Milan Hlavsa |
| zeť | Martin Palouš |
| bratranec | Jan Němec |
Jiří Němec (18. října 1932 Praha – 4. října 2001 tamtéž) byl klinický psycholog, filosof, překladatel, editor, publicista a jeden z iniciátorů Charty 77. Jeho publikační, přednášková a ediční činnost, orientovaná k aktivnímu, křesťanskému životu ve společnosti, měla významný vliv zvláště v 60. a na počátku 70. let 20. století.
Obsah |
Život [editovat]
Byl vnukem nakladatele Františka Borového a prasynovcem literárního vědce a překladatele Otokara Fischera. Otec Jiřího Němce, Ing. Jiří Němec, byl elektroinženýrem, ve 40. a 50. letech 20. století se významně účastnil elektrifikace železničních tratí v Československu, počátkem 60. let byl uvězněn na základě vykonstruovaného procesu. Po maturitě (1951) Jiří Němec pracoval rok v autoopravně, pak začal studovat medicinu (1952), ale brzy přestoupil na klinickou psychologii na FF UK v Praze,[1] kde se seznámil se svou budoucí ženou, Danou Němcovou (sňatek 1955). Po promoci roku 1958 pracoval ve Foniatrické laboratoři 1. lékařské fakulty UK v Praze na Karlově náměstí, pozdější Foniatrické klinice. Mezitím inspiroval řadu překladů a vydání zejména křesťanských a katolických autorů, na nichž se také podílel, a několik významných iniciativ, které měly v tehdejší době velký význam pro kulturní a duchovní obnovu (například Ekumenický seminář v Jirchářích 1963 až 1972, Dílo koncilové obnovy 1968, semináře k fenomenologické psychologii). Patřil k redakčnímu okruhu časopisu Tvář, do něhož také psal a překládal. Hrál jednu z hlavních rolí ve filmu (svého bratrance) režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech. Po krátkém pobytu v Rakousku v roce 1968 se seznámil s Ivanem „Magorem“ Jirousem a jeho prostřednictvím s jazzovým undergroundem, jemuž se pak řadu let věnoval. Roku 1976 spoluorganizoval úspěšnou petici za propuštění uvězněných hudebníků kapely The Plastic People of the Universe. Je biologickým otcem herce, spisovatele a dýdžeje Tobiáše Jirouse, jehož matkou byla Věra Jirousová, přestože je v rodném listu uveden jako otec Ivan Jirous.[2]
Kvůli svému podílu na vzniku Charty 77[3], již mezi prvními také podepsal, byl roku 1977 propuštěn ze zaměstnání na Foniatrické klinice a pracoval jako noční hlídač. V roce 1978 patřil mezi zakladatele a první členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), iniciativy, vzniklé z podnětu historika Jana Tesaře. Patřil mezi spoluzakladatele undergroundového samizdatového časious Vokno, do něhož také přispíval. Ve druhém čísle[4] uveřejnil svou rozsáhlou esej Nové šance svobody. V roce 1979 byl v souvislosti s aktivitou ve VONS sedm měsíců vězněn a po propuštění nemohl získat žádné zaměstnání. Roku 1983 odešel pod tlakem StB do exilu do Vídně. Tam se podílel mj. na přípravě vydání spisů Jana Patočky a publikoval v mnoha exilových časopisech, zejména revui Paternoster. V roce 1990 se vrátil do Prahy a od roku 1991 vedl Ústav humanitních věd na 1. lékařské fakultě UK, od roku 1993 pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, postupující nemoc však jeho činnost stále víc omezovala, až byl nakonec zcela upoután na lůžko.
Zeťem Jiřího Němce byl baskytarista The Plastic People of the Universe Milan Hlavsa.[5] Dcera Markéta Fialková (1956–2011) byla diplomatkou.
Dílo [editovat]
Publikoval řadu odborných i popularizačních článků v domácím i zahraničním tisku a podstatně se zasloužil o to, že k nám byli uvedeni autoři jako Maurice Blondel, Medard Boss, F. J. J. Buytendijk, Mircea Eliade, Hans-Georg Gadamer, Viktor Emil von Gebsattel, Friedrich Heer, Paul Ludwig Landsberg, Karl Rahner, Raymond Ruyer, Teilhard de Chardin, Viktor von Weizsäcker nebo Carl Friedrich von Weizsäcker. Díky němu se mladší generace seznámila například s L. Klímou, s Josefem Florianem či J. Demlem. Přeložil či se podílel na překladech knih M. Heideggera, M. Foucaulta aj., na českém i německém vydání spisů J. Patočky a edici korespondence J. Demla s F. X. Šaldou.
Němcovo původní dílo tvoří množství článků, recenzí, vydavatelských doslovů a podobně, jež zčásti poprvé vyšly v samizdatu a v exilových časopisech. Z praktických důvodů musel často publikovat pod pseudonymy (např. Florestan, Jerzy Newiadomski), jinak se podepisoval též šifrou jin. Jediné dosud samostatně knižně publikované dílo, Únos Europy (1983, k narozeninám B. Komárkové, tiskem: 1994), napsal s Martinem Hyblerem. Podrobná bibliografie[6] má přes 300 položek.
V roce 2002 byl vyznamenán Medailí Za zásluhy I. stupně in memoriam.
Odkazy [editovat]
Poznámky [editovat]
- ↑ Viz P. Rut, Ivan Vyskočil - Vždyť přece létat je o hubu. Praha, Portál 1990, s. 28.
- ↑ GARKISCH, David. Tobiáš Jirous: Máš problém? Začni psát! [online]. Reflex.cz, 2007-1-26, [cit. 2008-08-11]. Dostupné online.
- ↑ Viz V. Havel, Dálkový výslech. Praha 1990.
- ↑ Jiří Němec, Nové šance svobody, Vokno, č. 2 (1979) Dostupné online
- ↑ HLAVSA, Milan; PELC, Jan. Bez ohňů je underground. Praha : Maťa, 2001. ISBN 80-7287-020-3.
- ↑ Kritický sborník 18/4, Praha 1999, str. 63-94.
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
- Robert Krumphanzl: Bibliografie Jiřího Němce
- Životopis J. Němce na stránkách FF MU
- J. Němec, Fenomenologická metoda.
- Medailon Jiřího Němce na stránkách Revolver Revue
- Jiří Němec o Zbyňku Hejdovi (výběr z nepublikovaných Zápisníků)
Literatura [editovat]
- J. Němec – M. Hybler, Únos Europy. Liberec 1994.
- J. Němec, Dopisy z Ruzyně, In: Revolver Revue 45/2001.
- J. Němec, Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody. Praha 2011.
- B. Blažek, Fenomén Jiří Němec. In: Kritický sborník 18/4, Praha 1999, str. 62.
- R. Krumphanzl, Bibliografie Jiřího Němce. In: Kritický sborník 18/4, Praha 1999, str. 63-94.
- R. Krumphanzl, Zpráva o trestním řízení proti "Pražské desítce" (k Dopisům z Ruzyně Jiřího Němce). In: Revolver Revue 45/2001.
