Jevgenij Něstěrenko
| Jevgenij Něstěrenko | |
|---|---|
 Něstěrenko v roce 2008 | |
| Základní informace | |
| Narození | 8. ledna 1938 Moskva, Sovětský svaz |
| Úmrtí | 20. března 2021 (ve věku 83 let) Vídeň |
| Příčina úmrtí | covid-19 |
| Žánry | klasická hudba |
| Povolání | pěvec |
| Nástroje | hlas |
| Hlasový obor | bas |
| Aktivní roky | od roku 1965 |
| Ocenění | Leninův řád zasloužilý umělec RSFSR Leninova cena Řád praporu Maďarské lidové republiky Řád rudého praporu práce … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jevgenij Jevgeňjevič Něstěrenko (rusky Евгений Евгеньевич Нестеренко, 8. ledna 1938 Moskva – 20. března 2021 Vídeň[1]) byl ruský operní pěvec, přední basista své generace.
Kariéra[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v Moskvě v rodině vojáka. S operou se seznámil z gramodesek, první celé operní představení viděl až v roce 1949, kdy se rodina přestěhovala do Čeljabinsku.[2] Vystudoval nejprve Leningradský inženýrsko-stavební institut (měl se po otci stát vojenským inženýrem[2]), ale už v té době začal brát soukromé hodiny od Marije Matvějevové. V roce 1965 ukončil studia na Leningradské konzervatoři Nikolaje Rimského-Korsakova (jeho spolužačkou byla např. Jelena Obrazcovová). V roce 1970 získal první cenu na IV. mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského.
Již za studií na konzervatoři debutoval v roce 1962 jako kníže Gremin v Čajkovského Jevgeniji Oněginovi na scéně Malého operního divadla,[3] kde se pak stal sólistou (1963 až 1967), dále působil jako sólista Kirovova leningradského divadla opery a baletu a od roku 1971 až do roku 2002 byl sólistou ve Velkém divadle v Moskvě. Mimo to ale hostoval na nejpřednějších světových scénách včetně La Scaly (debut jako Boris Godunov 1975), Metropolitní opery v New Yorku, Royal Opera House v Londýně atd.
Vynikal v ruských operách (mj. Čajkovskij: René v Jolantě, Gremin v Jevgeniji Oněginovi, Musorgskij: Boris Godunov, Dosifej a Igor Chovanskij v Chovanštině, Prokofjev: Kutuzov ve Vojně a míru) a v operách Verdiho (Zachariáš v Nabuccovi, Velký inkvizitor a Filip II. v Donu Carlosovi, Attila), v Budapešti nastudoval Modrovouse v Bartókově Modrovousově hradu[3] a v Praze byl prvním ruským umělcem, který v Národním divadle vystoupil v roli Vodníka v Dvořákově Rusalce.[2] Dále vynikl jako Mefistofeles, a to jak v Gounodově Faustu a Markétce, tak v Boitově Mefistofelovi. Za jeho královskou roli je ale označován Boris Godunov,[4] ztvárnil ho např. v New Yorku, Varšavě, Vídni, Buenos Aires, Washingtonu, Aténách, Bonnu, Budapešti, Paříži, Stockholmu, Tallinnu, Miláně, Tokiu, Hongkongu a také v Praze.[2] Věnoval se též písním (Čajkovskij, Musorgskij, Rachmaninov, lidové písně a městské romance), v letech 1980 až 1981 realizoval unikátní cyklus čtyř koncertů, na kterém přednesl kompletní komorní dílo Modesta Petroviče Musorgského.[2][3] Byl uznávaným interpretem basového partu Šostakovičovy XIV. symfonie.
Měl plný hlas typicky ruské barvy a byl nadaný a expresivní herec.[3] Vynikající dikce mu dovolovala interpretaci rolí v originálním jazyce.[4]
Dlouhá léta působil rovněž jako pedagog, zejména na moskevské Čajkovského konzervatoři (1975 až 1993, od r. 1981 profesor, po dlouhá léta také člen její rady) a na Musikhochschule ve Vídni. Byl čestným profesorem Maďarské státní hudební akademie Ference Liszta. Působil v porotách mnoha mezinárodních pěveckých i jiných hudebních soutěží.[3]
Napsal celou řadu článků a publikací, zejména knihu Rozjímání o profesi (rusky Розмышления о профессии, 1985).
Mimohudební aktivity[editovat | editovat zdroj]
V roce 1974 se stal členem Komunistické strany SSSR, v letech 1989 až 1991 byl členem Sjezdu lidových poslanců SSSR.
Rodina a život[editovat | editovat zdroj]
Byl ženatý, s manželkou Jekatěrinou roz. Alexejevovou měl syna Maxima Něstěrenka, který působí jako grafik.[2]
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
V roce 1979 byl jmenován národním umělcem SSSR. Byl vyznamenán různými řády a vyznamenáními, např. Řádem Rudého praporu práce (1980), Leninskou cenou (1982), medailí Hrdiny socialistické práce (1988), Leninovým řádem (1988) a také maďarskými vyznamenáními Řádem Praporu a Řádem Míru a přátelství.
Získal několik zlatých desek. Byl nositelem rakouského titulu Komorní pěvec a řady oborových ocenění v různých zemích světa.
Nahrávky[editovat | editovat zdroj]
Jeho hlas je zaznamenán na více než 70 nahrávkách, z toho nejméně dvou desítkách operních kompletů.[5] Vyšlo i několik alb písní v jeho podání. Jeho nahrávky vydávaly společnosti Melodija, EMI, Deutsche Grammophon, Ariola, Philips nebo Hungaroton.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Yevgeny Nesterenko na anglické Wikipedii a Нестеренко, Евгений Евгеньевич na ruské Wikipedii.
- ↑ ЛОХАНКИН, Козьма. От COVID-19 умер оперный певец, народный артист СССР Евгений Нестеренко. Rossijskaja gazeta [online]. 2021-03-20 [cit. 2021-03-20]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c d e f g Něstěrenko Jevgenij Jevgeňjevič. In: Kto jesť kto v kulture.. [s.l.]: Yandex.ru, 2006—2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-02. (rusky) Archivováno 2. 1. 2014 na Wayback Machine.
- ↑ a b c d e BLYTH, Alan. Nesterenko, Yevgeny (Yevgen′yevich). In: Grove Music Online. [s.l.]: Oxford University Press (anglicky)
- ↑ a b SMIRNOV, V. S. Geroj Soc. Truda Něstěrenko Jevgenij Jevgeňjevič [online]. Geroi strany. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Jevgenij Jevgeňjevič Něstěrenko [online]. Belcanto.ru, 2010-10-04. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jevgenij Něstěrenko na Wikimedia Commons - The Oxford Dictionary of Music [online]. 2007-2014. Kapitola Nesterenko, Yevgeny. (anglicky)
