Jevgenij Mravinskij
Jevgenij Alexandrovič Mravinskij (rusky Евгений Александрович Мравинский, 22. května 1903, Petrohrad – 19. ledna 1988) byl význačný ruský sovětský dirigent.
Pocházel ze šlechtické rodiny a nejprve vystudoval biologii. Až poté, co začal jako klavírista a korepetitor spolupracovat s baletem Kirovova divadla, zahájil studia na leningradské konzervatoři, která ukončil v roce 1931. Dirigování tam studoval u Nikolaje Malka a Alexandra Gauka, skladbu u Vladimira Ščerbačova. Poté nastoupil do Kirovova divadla, ale zahájil také spolupráci s Leningradskou filharmonií, s níž byl poté dlouhá léta neodlučně spojen. Jejím hlavním dirigentem se stal v roce 1938 po vítězství ve Všesvazové dirigentské soutěži a zůstal jím až do své smrti ve věku nedožitých 85 let.
Vynikl především v interpretaci vrcholných symfonií, zejména Beethovena, Antona Brucknera nebo Čajkovského. Ve světových premiérách uvedl s výjimkou šesté všechny symfonie od páté do dvanácté Dmitrije Šostakoviče, podobně dirigoval některé světové premiéry děl Sergeje Prokofjeva (6. symfonie), Arama Chačaturjana a dalších. Šostakovič mu svou 8. symfonii osobně věnoval. Řídil také sovětskou premiéru baletů Apollo a Agón Igora Stravinského.
Leningradská filharmonie díky němu získala vysoké renomé po celém světě, i když třeba zájezd do USA s ní absolvoval jen jednou v roce 1962. Výborný ohlas ale za hranicemi měly jeho nahrávky, zejména ruské hudby - a z nich nejvíce nahrávka z roku 1961, na které jsou zaznamenány tří poslední Čajkovského symfonie. Pod jeho vedením vynikala především smyčcová sekce orchestru, která hrála s velkým rozpětím dynamiky, výrazu, barev i jasně oddělených stupňů vibráta.[1] Několikrát dirigoval i v tehdejším Československu, hostoval za pultem České filharmonie už na dvou koncertech prvního ročníku Pražského jara v roce 1946 (s houslistou Davidem Oistrachem a klavíristou Lvem Oborinem),[2] v roce 1955 hrála pod jeho vedením na dvou koncertech Pražského jara Leningradská filharmonie.[3]
Proslul jako nekompromisní dirigent, který požadoval od orchestru přísné plnění svých požadavků a i obecně známý repertoár před koncertem procházel s orchestrem na vysokém počtu zkoušek, v nichž připravoval interpretaci děl do posledního detailu. Pro Leningradskou filharmonii byl „drakonickým, diktátorským tyranem, který bez odpočinku zkoušel do posledního detailu ve svém fanatickém úsilí o uměleckou a technickou dokonalost.“[1] Navzdory úporným zkouškám ho jeho fóbie z vystupování někdy vedla k tomu, že na poslední chvíli odstupoval z řízení koncertů a nechával se zastupovat.[4] Jeho dirigentský styl byl velmi úsporný, vystačil s minimálním gestem. Jeho nastudování byla prostá pathosu a sentimentalismu, vynikala pochopením pro symfoničnost.[4]
Byl pedagogem na leningradské konzervatoři, od r. 1963 profesorem. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili Valerij Gergijev, Mariss Jansons nebo Jurij Těmirkanov, který se stal u Leningradské filharmonie jeho nástupcem.
Sovětský svaz ho ocenil řadou vyznamenání, např. Leninovým řádem, řádem Hrdiny socialistické práce (1973) a také titulem národní umělec SSSR (1954).
Reference[editovat]
- Мравинский, Евгений Александрович. Bol'šaja sovetskaja enciklopedija.
- Mravinsky, Evgeny (Aleksandrovich). Grove Music Online.
- ↑ a b TOLANSKI, Jon. The Cambridge Companion to the Orchestra. Cambridge : Cambridge University Press, 2003. Kapitola International Case Studies, s. 137-138.
- ↑ Archivní web festivalu Pražské jaro [online]. Pražské jaro, o. p. s., [cit. 2010-04-07]. Dostupné online.
- ↑ Archivní web festivalu Pražské jaro [online]. Pražské jaro, o. p. s., [cit. 2010-04-07]. Dostupné online.
- ↑ a b KNÖDLER, Luc. Evgeny Mravinsky and the Leningrad Philharmonic Orchestra. [s.l.] : Erato Disques, 1991, 2007. S. 10-12. (en)
