Jedináček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jedináček je dítě, které nemá sourozence, ať již vlastní (biologické) nebo adoptované. Termín se nevztahuje na prvorozené dítě, které žije po určitou dobu také samo s rodiči. Naopak dítě, které má mnohem staršího sourozence, může mít rodinné prostředí velmi podobné prostředí jedináčka.

Důvody jednodětnosti[editovat | editovat zdroj]

Politika jednoho dítěte[editovat | editovat zdroj]

Číně je zákonem vyžadováno mít pouze jedno dítě jako součást politiky jednoho dítěte. V poslední době byla ale opatření zmírněna, takže většina obyvatel Číny může mít již více dětí (jedno dítě mohou mít pouze páry z měst, z nichž oba pocházejí z více sourozenců).[2]

Citát[editovat | editovat zdroj]

„A právě já musel být takové dítě, které nemá vůbec žádné sourozence. Byl jsem jedináček. Jako kluk jsem se kvůli tomu cítil hrozně méněcenný. Byl jsem rarita, někdo, komu schází, co ostatní docela samozřejmě mají. Slovo ‚jedináček‘ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák.“ (Haruki Murakami, Na jih od hranic, na západ od slunce, Odeon 2004)

Stereotypy[editovat | editovat zdroj]

západních kulturách je jedináček předmětem mnoha stereotypů, které vycházejí z pohledu na jedináčka jako „rozmazleného spratka“. Jedináčkům jsou automaticky připisovány vlastnosti: agresivita a panovačnost, sobectví, rozmazlenost. Psycholog G. Stanley Hall tvrdil, že „být jedináček je samo o sobě nemoc“. Osobností jedináčka se zabýval také psycholog Alfred Adler v rámci teorie, že pořadí narození dětí ovlivňuje jejich osobnost. Adler tvrdil, že jedináček vzhledem k tomu, že nemá rivala, s kterým se dělí o rodičovskou lásku, může být rozmazlován, a to zvláště matkou. To může později vést k horší přizpůsobivosti ve společnosti a vyžadování nadměrné pozornosti.[3]

Studie z roku 1987 zahrnující kvantitativní přehled 141 studií 16 různých osobnostních rysů [4] nepotvrdila Adlerovu teorii. Sociální psycholožka Susan Newman z Rutgers University v New Jersey uvádí ve své knize Parenting an Only Child, že tvrzení o horší adaptaci jedináčků patří do oblasti mýtů a výzkumné studie neprokázaly, že se jedináček liší významně od svých vrstevníků."[5]

Podobný postoj zastává také americký environmentalista Bill McKibben.[6] Studie poukázaly na fakt, že jedináčcí mívají vyšší motivaci a touhu po výkonu. Také se ukázalo, že jedináček a prvorozené dítě s jedním sourozencem je lepší ve testech verbálních schopností než děti s více sourozenci.[7] Toto vysvětlují výzkumníci tak, že dětem bez sourozenců nebo s jedním sourozencem je věnována větší pozornost rodičů.[8]

Výchovné metody[editovat | editovat zdroj]

Současné sociologické studie v České republice[editovat | editovat zdroj]

Výzkum provedený v roce 2006 VÚPSV v rámci projektu „Rodina, zaměstnání a vzdělání“ se zaměřil na preferovaný počet dětí v rodině.[9] Výzkum poukázal na to, že jedno dítě je ideálem pro poměrně nízký podíl lidí (svobodní 9 %, bezdětné rodiny 4,7 %, rodiny s dětmi 5,5 %), přičemž trvale bezdětnými by chtělo zůstat jen naprosté minimum osob (1 %).[10]

Ve studii „Jednodětnost v českých rodinách“ z roku 2007 si výzkumníci položili otázku, zda jedináček bude jevem, který bude charakteristický pro českou společnost v příštích letech.[11] Výsledky ukazují na trend, že v dalších dvou desetiletích bude v České republice 20–25 % žen, které na konci svého reprodukčního období budou mít pouze jedno dítě. Faktorem, který k jednodětnosti významně přispívá, je počet sourozenců v původní (orientační) rodině: jedináčci budou s velkou pravděpodobností mít opět pouze jedno dítě. Na druhé straně, život na malém městě nebo na vesnici výrazně snižuje pravděpodobnost, že rodina zůstane pouze u jednoho dítěte. Vzdělání rodičů a příslušenství k církvi počet dětí neovlivnilo.[12]

Osobnosti bez sourozenců[editovat | editovat zdroj]

Umělci

Spisovatelé

Vědci

Nečeské osobnosti

Tématika jedináčků ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karolína Vitvarová-Vránková: Mé jediné dítě, Respekt, č. 13, 2009
  2. http://zpravy.idnes.cz/cina-rusi-politiku-jednoho-ditete-drd-/zahranicni.aspx?c=A131115_130525_zahranicni_mlb
  3. Adler, A. (1964). Problems of neurosis. New York: Harper and Row.
  4. Polit, D. F. & Falbo, T. (1987) Only children and personality development: A quantitative review. Journal of Marriage and the Family, 49, 309–325
  5. http://abcnews.go.com/2020/Story?id=3488411&page=2
  6. McKibben, B. (1998) Maybe one: A personal and environmental argument for single-child families. Simon &Schuster, pg 37
  7. Polit, D. F. & Falbo, T. (1988). The intellectual achievement of only children. Journal of Biosocial Science, 20, 275–285
  8. Downey, D. B. (2001). Number of siblings and intellectual development: The resource dilution explanation. American Psychologist, 56, 497–504
  9. Svobodová, K. (2007) Životní situace vícedětných rodin. Praha, VÚPSV
  10. http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=546
  11. http://www.muni.cz/fss/research/publications/725741
  12. http://sreview.soc.cas.cz/uploads/ca81d3a6c41e6b32ea61aa311f6fb7d11ebd8b6d_514_07-4%20editorial.pdf

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]