Jaroslav Heyrovský
Jaroslav Heyrovský | |
---|---|
Jaroslav Heyrovský, archiv ÚFCH AV ČR | |
Rodné jméno | Jaroslav Viktor Leopold Heyrovský |
Narození | 20. prosince 1890 Praha-Staré Město Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 27. března 1967 (ve věku 76 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Alma mater | University College London Sorbonna Univerzita Karlova Akademické gymnázium Štěpánská Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | chemik, fyzik, vynálezce, učitel a vědec |
Zaměstnavatel | Univerzita Karlova |
Ocenění | Státní cena Klementa Gottwalda (1951) Nobelova cena za chemii (1959) zahraniční člen Královské společnosti (1965) Řád republiky čestný doktor Vídeňské univerzity |
Děti | Michael Heyrovský Jitka Černá-Heyrovská |
Rodiče | Leopold Heyrovský |
Příbuzní | Leopold Heyrovský (sourozenec) Ferdinand Šimon Heyrovský (praděd) Arnošt Hofbauer (sestřin manžel) Neela Winkelmann-Heyrovská (vnučka) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
otec | Leopold Heyrovský |
---|---|
bratr | Leopold Heyrovský |
syn | Michael Heyrovský |
praděd | Ferdinand Šimon Heyrovský |
Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890 Praha-Staré Město[1] – 27. března 1967 Praha–Smíchov) byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.
Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd a v rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Během první světové války sloužil jako zdravotník v Innsbrucku. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledek se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody v roce 1959, kdy byl na Nobelovu cenu nominován již poosmnácté, získal Nobelovu cenu za chemii.
Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce byl vzhledem k tomuto povolení vědeckého výzkumu obviněn z kolaborace, která mu ovšem nebyla nikdy prokázána. V roce 1951 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý s Marií, rozenou Kořánovou (9. září 1903 – 27. října 1983) a měl dvě děti, Jitku Černou (17. ledna 1929 – 17. dubna 2016) a Michaela Heyrovského (29. května 1932 – 12. dubna 2017), oba se věnovali vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.
Životopis
Mládí a studia
Narodil se v Praze v rodině Kláry (rozená Hanlová z Kirchtreu)[2][3] a Leopolda Heyrovských jako čtvrté z pěti dětí. Měl tři sestry, Kláru, provdanou za Arnošta Hofbauera, Marii a Helenu a bratra Leopolda.[4] Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek.[5] Odmaturoval v roce 1909.[6] Téhož roku se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry.[7] V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna.[2][8] Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině.[6] Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd (Bachelor of Science). Poté se přihlásil k postgraduálnímu studiu u profesora Fredericka G. Donnana,[9] jemuž při přednáškách dělal demonstrátora (v Anglii v té době označení pro začínajícího asistenta).[10]
Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat.[6] Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity.[11] V lednu 1915 narukoval. Kvůli tělesné slabosti jej přidělili k zdravotnímu oddílu.[11] Sloužil u 28. pěšího pluku, který měl plukovní nemocnici v Táboře.[11] Zde působil v lékárně (jako lékárenský chemik a na rentgenovém oddělení).[2] V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku, Igls.[11] Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku.[9] Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.[9]
Práce
Rigorózní zkoušku složil 27. června 1918 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před koncem války.[9] 26. září byl promován doktorem filosofie.[9] Mezi oponenty byl i profesor Bohumil Kučera, který Heyrovského upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika Gabriela Lippmana. Právě zkoumání Kučerových výsledků měření o čtyři roky později vedlo k objevu polarografie.[6]
Od podzimního semestru 1918 působil jako asistent profesora Bohuslava Braunera na Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy.[2] Kromě toho se věnoval studiu ionů a sloučenin hliníku.[12] Napsal o tomto tématu šest vědeckých publikací, tři z nich vyšly v renomovaném časopise Journal of the Chemical Society.[12] V únoru 1920 mu byla o dva roky prodloužena smlouva na post Braunerova asistenta.[12] V roce 1920 začal v Praze přednášet nový obor, fyzikální chemii.[13] V dubnu 1920 byl jmenován docentem. Habilitační práci s názvem Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů,[14] tvořily výsledky jeho bádání z let 1913 až 1920.[12] O rok později získal za stejnou práci titul doktora věd (DSc.[15]) na londýnské univerzitě. Na jaře 1922 se stal mimořádným[12] a v květnu 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově.[16] Roku 1926 absolvoval šestiměsíční stáž na Sorbonně.[14]
V letech 1922–1939 řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.[17] Roku 1928 založil společně s Emilem Votočkem časopis, ve kterém vycházely československé vědecké články ve světových jazycích. Název časopisu byl dvojjazyčný, anglicky Collection of Czechoslovak Chemical Communications a francouzsky Collection des travaux chimiques Tchécoslovaques.[18] V roce 1933 absolvoval sérii přednášek v Spojených státech amerických a roku 1934 v Sovětském svazu.[14]
Objev polarografie
Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou.[6] První závislosti (polarografické křivky) zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného.[14] Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr.[6] Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy.[19] V říjnovém čísle roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný Elektrolýza s rtuťovou kapkovou metodou.[6] O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923.[6] To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzó Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy.[20]
V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu v napětí, přístroj nazvali polarograf.[13] Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje.[21] Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek.[20] Podle návrhu jej vyrobili mechanici fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy Innemann a Peták.[22] Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně, od 30. let se do výroby zapojily i zahraniční firmy.[22] Heyrovský polarografii vybudoval a nasměroval i pro praktické využití v chemické analýze.[23]
Druhá světová válka, údajná kolaborace
Díky své známosti s profesorem Johannem Böhmem, kterému v roce 1935 pomohl přestoupit z tehdejšího nacistického Německa na pražskou univerzitu,[24] mohl v laboratořích chemického ústavu pracovat i během druhé světové války, když byly vysoké školy uzavřeny.[24] Během války v polarografii zavedl použití osciloskopu a spolu s Jindřichem Forejtem tak vyvinul oscilografickou polarografii střídavým proudem.[17] Tato možnost vědecké práce byla po válce vnímána částí české veřejnosti jako kolaborace.[24]
Dne 15. května 1945 mu kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali vstup do fyzikálně-chemického ústavu.[25] O jeho osudu mělo rozhodnout vedení Přírodovědecké fakulty. To 21. června nařídilo, aby Heyrovský odevzdal klíče od budovy. Ve stejný den k tomuto případu vznikla vyšetřovací komise. Ta případ ukončila až koncem ledna 1946.[24] Na jeho stranu se postavili mnozí kolegové i žáci. Naopak mu přitížilo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. Argumentoval tím, že byl v mnoha jiných organizacích (např. Americký ústav, English Grammar School, British Society) a musel tak prokazovat „objektivitu v kulturní spolupráci“.[26] Kauzou se zabývala i Česká akademie věd a umění a skončila ji až 11. dubna 1946 s tím, že požadovala omluvu. Tu Heyrovský nejprve odmítal a v červnu 1946 se dokonce vzdal členství v ČAVU. Koncem roku po naléhání kolegů došlo ke kompromisu. Heyrovský rezignaci stáhl a 16. ledna 1947 akademie přijala jeho dopis s textem:
„ | Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné s hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné a mrzí mne, že jsem tak jednal.[26] | “ |
V letech 1945–1950 se Heyrovský zabýval oscilografickým výzkumem reverzibility dějů na rtuťové kapilární elektrodě, diferenciální polarografií s tryskající elektrodou a studiem kapacitních jevů vyvolaných adsorpcí různých látek na rtuťových elektrodách.[17] V letech 1951–1957 působil jako místopředseda Mezinárodní unie pro fyziku.[2] Byl také prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně.[2] Pracoval rovněž ve vládní komisi pro zřízení Československé akademie věd.[27]
Polarografický ústav
Samostatný Polarografický ústav vznikl 1. dubna 1950. V jeho čele stál Heyrovský[28] až do roku 1963, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů.[29] O rok později byl přejmenován na Polarografický ústav Jaroslava Heyrovského ČSAV.[29] Od roku 1972 nese název Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského.[29] Po odchodu z čela ústavu se dále věnoval oscilografickému výzkumu.[29]
Zdravotní problémy, smrt
Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky.[30] Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí.[31] Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově.[31] Pohřben byl na vyšehradském hřbitově v Praze.
Publikace
Heyrovský je autorem cca 130 knih a odborných článků. Mezi významné publikace patří například Použití polarografické metody v praktické chemii (1933), Polarographie (1941), Úvod do praktickej polarografie (1950, s P. Zumanem, česky 1953),[32] Oscilografická polarografie (1953, s J. Forejtem) a Základy polarografie (1962, s J. Kůtou).[14] Učebnice Základy polarografie byla přeložena do několika jazyků.[33]
Rodina
V únoru 1926 se oženil s Marií Kořánovou (* 1903). Poprvé se potkali v Táboře během jeho vojenské služby. Otec matky Marie Kořánové Vladimír Kořán byl bratrancem Leopolda Heyrovského a ředitelem pivovaru Budvar. Marie šla v roce 1922 studovat do Prahy Filosofickou fakultu a rodinu Heyrovských navštěvovala. V roce 1929 se jim narodila dcera Jitka, která vystudovala chemii na PřF UK a poté pracovala v potravinářském výzkumu. Roku 1932 se narodil syn Michael, který dostal jméno po Heyrovského vzoru – Michaelu Faradayovi.[34] Michael Heyrovský rovněž vystudoval chemii na PřF UK, poté dva roky působil v Cambridgi u laureáta Nobelovy ceny za chemii Ronalda Norrishe. Poté nastoupil jako vědecký pracovník na Polarografický ústav.[35] Manželka Marie později pracovala jako Heyrovského sekretářka v Polarografickém ústavu.[28]
Ocenění
Během svého života i po něm získal Heyrovský četná ocenění, čestná členství ve vědeckých institucích či čestné doktoráty několika univerzit. V roce 1951 obdržel státní cenu I. stupně.[14] V letech 1955 a 1960 získal Řád republiky.[31] V roce 1962 obdržel zlatou čestnou plaketu Za zásluhy o vědu a lidstvo od ČSAV.[14] V roce 1972 mu byla odhalena pamětní deska v Kařezu, kde často pobýval.[34] Roku 1952 o Heyrovském a polarografii natočil Československý státní film krátký, ještě neozvučený film.[28] V roce 1982 po něm byla pojmenována planetka 3069 Heyrovský, v roce 1985 pak kráter Heyrovsky na odvrácené straně Měsíce.[36]
Několik vysokých škol mu udělilo čestný doktorát (např. Univerzita Karlova, Varšavská univerzita, Technická univerzita Drážďany, Pařížská univerzita, Vídeňská univerzita, Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Université of Provence Aix-Marseille). Zahraniční akademie věd jej jmenovaly čestným členem (Americká akademie věd a umění, Německá přírodovědecká akademie Leopoldiny, Royal Society a německé, maďarské, polské, dánské, sovětské a indické akademie věd). Čestným členem se stal také v chemických společnostech v Československu, Polsku, Rakousku a Velké Británii.[13] Byl též členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Československé národní rady badatelské a akademikem ČSAV.[13]
Po jeho úmrtí v roce 1967 se v Československu začaly pořádat debaty o elektrochemii s názvem Heyrovský Discussions on Electrochemistry.[7] Podle Heyrovského byla pojmenována čestná plaketa ČSAV Za zásluhy o rozvoj chemických věd.[14]
Nobelova cena
Na Nobelovu cenu byl nominován celkově osmnáctkrát. V oboru chemie čtrnáctkrát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu třikrát (1948, 1949, 1953).[14] Nobelovu cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody.[8] Na tu jej v roce 1958 navrhli předchozí laureáti Archer John Porter Martin, Chandrasekhara Venkata Raman a další významní vědci, nominovali jej také chemici ze slovenských vysokých škol.[37] Při tradiční přednášce u příležitosti předání Nobelovy ceny hovořil o směrech polarografického výzkumu.[29]
Výstava Příběh kapky
Putovní výstava Příběh kapky vznikla v roce 2009 jako připomínka 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému. Navštívit ji mohli lidé v Pardubicích (2x), Brně (2x), Praze (5x), Olomouci, Ostravě, Jihlavě, Ústí nad Labem, Děčíně, Teplicích, Žďáru n.Sázavou, Železném Brodu, Vítkově, Prostějově, Uherském Hradišti, Zlíně a Českém Krumlově. Výstavu do července 2016 zhlédlo 22 500 návštěvníků. [38]. Výstava si klade si za cíl přiblížit návštěvníkům osobnost Heyrovského a jeho objev, polarografii. Autory expozice jsou vědci z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR Dr. Květoslava Stejskalová, Dr. Michael Heyrovský, syn Jaroslava Heyrovského, a prof. Robert Kalvoda.[39] Expozici tvoří 12 plakátů formátů A0 a A1, na kterých jsou umístěny fotografie života a vědecké práce Heyrovského. Součástí jsou i polarografické přístroje, skleněné polarografické nádobky, ukázky knih a publikací o polarografii a diapozitivy. Ve výstavní místnosti jsou promítány popularizační filmy o Heyrovském a výzkumu v oboru polarografie z přelomu 50. a 60. let.[40]
Nadační fond Jaroslava Heyrovského
Nadační fond Jaroslava Heyrovského (Jaroslav Heyrovský Endowment Fund) vznikl 10. září 1993. Mezi zakladatele patřily Heyrovského děti, Mgr. Jitka Černá, rozená Heyrovská a Dr. Michael Heyrovský, CSc. Hlavní náplní fondu je pomoc při vyhledávání nadaných středoškoláků a podpora při jejich odborném i osobním rozvoji. Mezi jeho další aktivity patří propagace odkazu Jaroslava Heyrovského. Uděluje Cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského.[41]
Instituce nesoucí jeho jméno
- Gymnázium Jaroslava Heyrovského v Praze 13
- Střední průmyslová škola chemická akademika Heyrovského v Ostravě
- Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR
- ZŠ Heyrovského v Brně-Bystrci (pojmenovaná podle ulice, v níž sídlí)
- ZŠ Heyrovského v Olomouci (pojmenovaná podle ulice, v níž sídlí)
- ZŠ Heyrovského v Chomutově (pojmenovaná podle ulice, v níž sídlí)
Odkazy
Reference
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv.Františka na pražském Starém Městě
- ↑ a b c d e f BENEŠOVÁ, Olga. Nobelova cena. Historie Nobelovy nadace ; laureáti Nobelovy ceny 1901–1996 ; čeští Laureáti Nobelovy ceny. Praha: Psychiatrické centrum, 1996. 91 s. ISBN 80-85121-88-3. Kapitola Životopis Jaroslava Heyrovského, s. 36.
- ↑ STEINBAUER, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. 2002-2008 [cit. 2012-01-28]. Dostupné online.
- ↑ KORYTA, Jiří. Jaroslav Heyrovský. Praha: Melantrich, 1990. 168 s. ISBN 80-7023-058-4. S. 10–11.
- ↑ Koryta. S. 14.
- ↑ a b c d e f g h KVÍTEK, Martin. Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. Praha: Fragment, 1994. 64 s. ISBN 80-85768-30-5. Kapitola Jaroslav Heyrovský, s. 52–53.
- ↑ a b Jindra. Kapitola Heyrovského diskuze. S. 129–131.
- ↑ a b BOBER, Juraj. Laureáti Nobelovy ceny. Bratislava: Obzor, 1971. 378 s. Kapitola Heyrovský Jaroslav, s. 156.
- ↑ a b c d e KRAUS, Ivo. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. Praha: Academia, 2004. 270 s. ISBN 80-200-1196-X. S. 246.
- ↑ Koryta. S. 18
- ↑ a b c d Koryta. S. 19
- ↑ a b c d e Koryta. Kapitola Asistent, docent, profesor. S. 24–27
- ↑ a b c d KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha: Havran, 2010. 301 s. ISBN 80-86515-33-8. Kapitola První český nositel Nobelovy ceny, s. 236–238.
- ↑ a b c d e f g h i Jindra. Kapitola Heyrovský, Jaroslav. S. 149–152.
- ↑ HEYROVSKÝ, Michael. Jaroslav Heyrovský na Přírodovědecké fakultě [online]. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2009-03-08, rev. 2009-12-01 [cit. 2011-10-17]. Dostupné online.
- ↑ Koryta. S. 43.
- ↑ a b c Jindra. Kapitola Střediska elektrochemie a elektroanalýzy. S. 72.
- ↑ Koryta. S. 56.
- ↑ Jindra. S. 12.
- ↑ a b Jindra. S. 25.
- ↑ Koryta. Kapitola Polarograf. S. 38–39.
- ↑ a b Jindra. S. 31.
- ↑ JINDRA, Jiří. Dějiny elektrochemie v českých zemích 1882–1989. Praha: Libri, 2009. 227 s. ISBN 978-80-7277-400-5. Kapitola Úvod, s. 7–9.
- ↑ a b c d Kraus. S. 249–250.
- ↑ Koryta. S. 63.
- ↑ a b Kraus. S. 251.
- ↑ Koryta. S. 69.
- ↑ a b c Koryta. S. 67–68.
- ↑ a b c d e Jindra. S. 83–84.
- ↑ Koryta. S. 72.
- ↑ a b c Koryta. Kapitola Odchod a odkaz. S. 77–78.
- ↑ Úvod do praktickej polarografie. Bratislava : Práca, 1950
- ↑ Jindra. S. 29.
- ↑ a b Koryta. S. 47.
- ↑ Koryta. S. 74.
- ↑ Crater Heyrovsky on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS (anglicky)
- ↑ Koryta. Kapitola Pozdě, ale přece. S. 74–77.
- ↑ Informace pro návštěvníky [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.
- ↑ O výstavě Příběh kapky... [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.
- ↑ Putovní výstava Příběh kapky [online]. Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, 2009-09-16 [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.
- ↑ Nadační fond Jaroslava Heyrovského – O fondu [online]. NJH [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.
Literatura
- BENEŠOVÁ, Olga. Nobelova cena : historie Nobelovy nadace : laureáti Nobelovy ceny 1901–1996 : čeští laureáti Jaroslav Heyrovský, Jaroslav Seifert. Praha: Psychiatrické centrum, 1996. 91 s. ISBN 80-85121-88-3.
- HEYROVSKÝ, Jaroslav. Jaroslav Heyrovský on Polarography. Praha: Union of Czechoslovak Mathematicians and Physicists, 1990. 91 s. ISBN 80-7015-132-3.
- JINDRA, Jiří. Jaroslav Heyrovský a Jan (Johann) Böhm. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 894-897. ISSN 1213-7103.
- JINDRA, Jiří. České země a Nobelovy ceny za fyziku a chemii 1901–1954. Dějiny věd a techniky. 2006, roč. 39, čís. 1, s. 1-24. ISSN 0300-4414.
- KALVODA, Robert. Hrst vzpomínek na pana profesora Heyrovského a jeho polarografii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 880-888. ISSN 1213-7103.
- KORYTA, Jiří. Jaroslav Heyrovský. Praha: Melantrich, 1990. 168 s. ISBN 80-7023-058-4.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 221.
- POSPÍŠIL, Lubomír; HROMADOVÁ, Magdaléna. Jaroslav Heyrovský - 50. výročí udělení Nobelovy ceny za chemii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 900-901. ISSN 1213-7103.
- SKRAMLÍK, Pavel. Heyrovský byl první. Svět vědy. 2005, roč. 3, čís. 12, s. 44-45. Dostupné online. ISSN 1214-9365.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 455–456.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Heyrovský na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Heyrovský
- Osoba Jaroslav Heyrovský ve Wikicitátech
- Stránka komise Nobelových cen o Jaroslavu Heyrovském
- Výstava Příběh kapky na webu Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR
- Nadační fond Jaroslava Heyrovského
- Příběh kapky Video o polarografii a Jaroslavu Heyrovském v pořadu České televize PORT, 2. 12. 2009
- Jaroslav Heyrovský a příběh rtuťové kapky Zvukový záznam z pořadu Českého rozhlasu Planetárium, 19. 11. 2011
- Rozhovor se synem Jaroslava Heyrovského Michaelem Heyrovským v pořadu Českého rozhlasu Vstupte!, 19. 11. 2008
- Pořad Českého rozhlasu Všechny věci na světě nejsou krásné, obsahuje množství unikátních ukázek s hlasem Jaroslava Heyrovského včetně reportáže švédského rozhlasu z roku 1959 z udělení Nobelovy ceny
- Nositelé Nobelovy ceny za chemii
- Čeští nositelé Nobelovy ceny
- Čeští chemici
- Čeští vynálezci
- Čeští akademici
- Členové Německé akademie věd Leopoldina
- Držitelé čestných doktorátů Univerzity Karlovy
- Držitelé čestných doktorátů
- Osobnosti na československých poštovních známkách
- Narození 20. prosince
- Narození v Praze
- Narození 1890
- Úmrtí 1967
- Úmrtí 27. března
- Úmrtí v Praze
- Pohřbení na Vyšehradě