Japonské císařství
Japonské císařství (japonsky: 大日本帝國 – Dai Nippon Teikoku, literárně Velké Japonské císařství) byl státní útvar existující v letech 1868–1945 na území současného Japonska, Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu a po její okupaci roku 1910 i Koreje. Vládli mu císařové z dynastie Jamato. Vznikl po pádu šogunátu v roce 1868 a zanikl po prohrané druhé světové válce roku 1945.
Historie
Historická období
- Džómon (縄文時代 10 000 – 300 př. n. l.)
- Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l.)
- Nara (奈良時代 710 – 794)
- Heian (平安時代 794 – 1185)
- Kamakura (鎌倉時代 1185 – 1333)
- Muromači (室町時代 1333 – 1568)
- Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 – 1600)
- Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 – 1868)
- Meidži (明治 1868 – 1912)
- Taišó (大正 1912 – 1926)
- Šówa (昭和 1926 – 1989)
- Heisei (平成 od 1989)
Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.
Moderní dějiny
Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po válce Bošin v letech 1867 – 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako císař éry Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek první čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.
Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do druhé světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Byl vypracován i plán invaze na japonské ostrovy, nicméně Japonsko oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci 15. srpna 1945 a 2. září byla kapitulece podepsána, čímž definitivně skončila druhá světová válka a i samotné Japonské císařství, které přešlo pod okupační správu spojenců.
Systém vlády
Základním zákonem Japonského císařství byla ústava známá též jako Meidžiho ústava. Byla vyhlášena 29. listopadu 1890 a platila až do 2. května 1947. Prohlásila Japonsko konstituční monarchií v čele s císařem, zajišťovala oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a základní lidská práva.
Císař
I přes demokratické zřízení, zůstávala většina moci v rukou císaře. Jeho titul zněl Vládce nebes ((天皇 - Tennó) a byl nadále považován za "posvátného a nedotknutelného" vládce, který ve svých rukou držel zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, veškeré zákony, vyhlášky a rozsudky byly vydávány "Ve jménu Císaře". Výkonnou moc vykonával nepřímo, prostřednictvím Tajné rady, jejíž členy a všechny vládní úředníky libovolně jmenoval a odvolával. Další císařskou výsadou bylo velení japonské armádě a námořnictvu. V letech 1868-1945 se na Japonském trůně vystřídali tři císaři:
Vláda a ministerstva
Výkonnou moc vykonával císař prostřednictvím takzvané Tajné rady, která byla de facto vládou a poradním orgánem císaře. Její členové jednali společně s císařem o všech důležitých státních otázkách. Tajnou radu tvořili premiér a ministři, z nichž každý směl zdělit císaři doporučení ze svého oboru, za které byl zodpovědný. Dále z nichž každý spravoval jedno z osmi ministerstev:
- ministerstvo občanských věcí (od roku 1873 ministerstvo domácích věcí)
- ministerstvo zahraničních věcí
- ministerstvo financí
- ministerstvo armády
- ministerstvo námořnictva
- ministerstvo císařského dvora
- ministerstvo spravedlnosti
- ministerstvo veřejných prací
- ministerstvo školství
(Do roku 1872 tvořily ministerstvo armády a ministerstvo námořnictva jednotné Vojenské ministerstvo)
Parlament
Zákonodárnou moc do roku 1890 vykonával císař. S přijetím Meidžiho ústavy vznikl v Japonsku první parlament, zvaný Říšský sněm (帝国議会 - Teikoku-gikai). Skládal se ze dvou komor. Horní komoru, takzvanou Šlechtickou sněmovnu (貴族院 - Kizoku-in) tvořili členové Císařské rodiny, osoby s dědičným šlechtickým titulem a další členové jmenovaní císařem. Poslaneckou sněmovnu, nebo též Sněmovnu reprezentantů (衆議院 - Shūgiin) volili občané, přičemž volební právo se vztahovalo pouze na muže, kteří dosáhli věku 25 let a kteří zaplatili na daních více než 15 Jenů. Oprávnění voliči tak tvořili pouze mizivé procento populace.
Odkazy
Související články
- Seznam japonských císařů
- Japonské kolonie
- Dějiny Japonska
- Japonská císařská armáda
- Japonské císařské námořnictvo
Reference
Literatura
- REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 2., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. (Dějiny států). ISBN 80-7106-843-8.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Japonské císařství na Wikimedia Commons
- (česky) Infoweb o Japonsku
- (japonsky) (anglicky) Úřad císařské domácnosti
- (anglicky) Hirohito a Japonsko