Jan Ruml

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O českém duchovním a politikovi z 19. století pojednává článek Jan Ruml (poslanec Českého zemského sněmu).
Mgr. Jan Ruml
Jan Ruml
Jan Ruml
1. ministr vnitra ČR
Ve funkci:
2. července 1992 – 7. listopadu 1997
Předseda vládyVáclav Klaus
PředchůdceTomáš Sokol
NástupceJindřich Vodička
1. předseda Unie svobody
Ve funkci:
22. února 1998 – 1. prosince 1999
Předchůdcesubjekt vznikl
NástupceKarel Kühnl
Místopředseda Senátu Parlamentu
České republiky
Ve funkci:
19. prosince 2000 – 21. listopadu 2004
2. senátor za obvod č. 25 - Praha 6
Ve funkci:
21. listopadu 1998 – 21. listopadu 2004
PředchůdceJan Koukal
NástupceKarel Schwarzenberg
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Ve funkci:
1. června 1996 – 19. června 1998
Zastupitel Městské části Praha 2
Ve funkci:
6. října 2018 – dosud
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
6. června 1992 – 31. prosince 1992
2. ředitel české civilní kontrarozvědky
Ve funkci:
duben 1990 – červen 1990
PředchůdceZdeněk Formánek
NástupceJiří Müller
Stranická příslušnost
ČlenstvíOF (1989–1991)
ODS (1991–1997)
US-DEU (1998–2004)
SZ (2010–2014)
Nestraník
do zastupitelstvaza STAN (2018)
Narození5. března 1953 (71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
RodičeJiří Ruml a Jiřina Hrábková
PříbuzníJiří Ruml a Jakub Ruml (sourozenci)
Alma materZČU v Plzni
CommonsJan Ruml
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Ruml (* 5. března 1953 Praha) je český politik a aktivista v oblasti lidských práv, v 90. letech ministr vnitra České republiky za ODS, později zakladatel a předseda Unie svobody.

Osobní život a veřejné aktivity před rokem 1989

Je ženatý a má dva syny. Jeho otcem byl šéfredaktor samizdatových Lidových novin, Jiří Ruml.[1] Po maturitě (1972) se neúspěšně několikrát hlásil na vysokou školu. Z politických důvodů nebyl přijat a pracoval v řadě dělnických profesí.[2]
Nakonec vystudoval Právnickou fakultu ZČU v Plzni (v letech 1999–2004), kde získal titul Mgr.

V únoru 1977 podepsal Chartu 77 a v roce 1979 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Angažoval se též v Kruhu československo-polské Solidarity a byl členem prozatímního koordinačního výboru Hnutí za občanskou svobodu. Později např. spoluzakládal samizdatové Lidové noviny, od listopadu 1989 pracoval v Nezávislém tiskovém středisku. Na začátku roku 1990 se stal mluvčím Charty 77. Spoluzakládal týdeník Respekt.

Politická kariéra po roce 1989

V dubnu 1990 byl jmenován náměstkem ministra vnitra ČSFR a následně se stal zmocněncem vlády pro otázky uprchlíků. Ve funkci náměstka vnitra před volbami v roce 1990 výrazně zasáhl do kauzy předsedy lidové strany Josefa Bartončíka, když se v televizním vysílání vyjádřil k jeho pozitivní lustraci.[3] Původně byl členem Občanského fóra, v roce 1991 přestoupil do nově založené ODS.

Ve volbách roku 1992 byl zvolen za ODS, respektive za koalici ODS-KDS, do české části Sněmovny národů (volební obvod Praha). Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[4][5][6]

V letech 1992 až 1997 byl ministrem vnitra České republiky v první vládě Václava Klause i druhé vládě Václava Klause. Ve volbách v roce 1996 byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ODS a poslanecký mandát zastával do předčasných voleb roku 1998.

V roce 1997 se v rámci ODS začal vymezovat proti politice předsedy Václava Klause. V květnu 1997 podpořil návrh středočeského sdružení ODS na svolání mimořádného kongresu strany. Koncem května 1997 rozhodla výkonná rada ODS, že vládu mají v rámci personální obměny kabinetu opustit Ivan Kočárník a Jan Ruml. Rezignaci ministra vnitra Rumla ale zamítl prezident Václav Havel a Ruml tak zůstal členem vlády. Z vlády odešel až 7. listopadu 1997. 27. listopadu 1997 vrcholila krize v ODS. Ke skrytému sponzorství strany se přiznal tenista Milan Šrejber. Část občanských demokratů byla přesvědčena, že o tajném sponzorství věděl již dříve i Václav Klaus a 28. listopadu 1997 Jan Ruml spolu s Ivanem Pilipem veřejně vyzvali k odstoupení předsedu strany Václava Klause (tato událost byla později označována jako takzvaný Sarajevský atentát). 8. prosince 1997 oznámil Ruml, že na 8. kongresu ODS, který byl mimořádně svolán na polovinu prosince 1997, bude kandidovat na předsedu Občanské demokratické strany.[7]

Na 8. kongresu ODS byl ovšem ve funkci předsedy strany potvrzen Václav Klaus a 19. prosince 1997 proto Jan Ruml a Ivan Pilip oznámili založení frakce Názorová platforma ODS. Stoupenci této skupiny v následujících týdnech podpořili účast v úřednické vládě Josefa Tošovského, což ale vedení ODS odmítalo. 5. ledna 1998 vyzvala výkonná rada ODS členy Rumlovy frakce, aby stranu opustili. V následujících dnech Ruml oznámil, že se bude ucházet o post předsedy nové pravicové strany. 13. ledna 1998 oficiálně vystoupil z ODS. 15. ledna se ustavil přípravný výbor nové politické formace, která konala své ustavující setkání 17. ledna 1998 pod názvem Unie svobody. Jan Ruml byl zvolen jejím předsedou (získal 214 hlasů z 290).[8]

Po sněmovních volbách roku 1998 získala Unie svobody 8,6 % hlasů. Ruml odmítal po volbách spolupráci s ČSSD.[9] Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS pak Unii svobody vyloučila z podílu na vládě. Ruml v následné době podpořil spolupráci menších pravicových stran v rámci Čtyřkoalice. V senátních volbách roku 1998 byl zvolen členem horní komory českého parlamentu za senátní obvod č. 25 - Praha 6, coby kandidát Unie svobody, respektive Čtyřkoalice.[10] V letech 2000 až 2004 byl místopředsedou senátu pro zahraniční věci.

Koncem roku 1998 čelil v Unii svobody kritice, ale obhájil svůj post předsedy strany na jejím 3. celorepublikovém shromáždění v únoru 1999. 28. září 1999 podepsal ještě za Unii svobody takzvanou Svatováclavskou výzvu, jíž se prohloubila spolupráce stran Čtyřkoalice. 1. prosince 1999 ovšem oznámil, že rezignuje na funkci předsedy strany. Funkci formálně předal v roce 2000.[11] Svůj odchod zdůvodnil tím, že se cítí být spoluzodpovědný za současnou politickou situaci a že o jejím řešení, které je zablokováno opoziční smlouvou, by měli jednat jiní lidé. Krátce předtím probíhaly v Česku demonstrace v rámci výzvy Děkujeme, odejděte!, v níž signatáři této výzvy požadovali demisi politiků zodpovědných za stav české společnosti 10 let po sametové revoluci. Ruml ovšem konstatoval, že výzva Děkujeme, odejděte! nebyla bezprostřední příčinou jeho rezignace, třebaže „ji vzal v potaz.“[12] Během krize v České televizi na přelomu let 2000–2001 otevřeně podpořil stávkující zaměstnance přítomností v budově zpravodajství.[13]

V senátních volbách v roce 2004 již neobhajoval post senátora. Od počátku 21. století se postupně rozcházel s Unií svobody. Nesouhlasil s její účastí ve vládě Vladimíra Špidly, ale podřídil se většinovému stanovisku vedení. Ostře pak kritizoval účast strany ve vládě Stanislava Grosse.[14] V roce 2007 hodnotil Unii svobody následovně: „Velké naděje. V prvních volbách v roce 1998 získala dokonce 9 procent hlasů. Unii svobody hrozně poškodil rozpad čtyřkoalice, které věnovala maximální množství energie až na hranici ztráty vlastní identity. Z rozpadu čtyřkoalice se pak už nikdy nevzpamatovala a nedokázala sama sobě ani občanům vysvětlit a obhájit, proč je ve vládě se sociální demokracií. Poslední období ministra Němce byla už jen směšná, smutná, tragická fraška, která Unii svobody definitivně pohřbila.“[15]

V březnu 2010 vstoupil do Strany zelených,[16] které není podle svých slov členem od roku 2014 díky nezaplaceným poplatkům.[17] K roku 2012 působí jako místopředseda představenstva a generální ředitel společnosti SHERLOG,[18] ve které nepůsobí podle svých slov od roku 2016.[17]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 měl kandidovat jako nestraník za Piráty v obvodu č. 8 – Rokycany.[19] V květnu 2018 však celostátní fórum strany odhlasovalo stažení jeho nominace. Hlasování vyvolal Republikový výbor strany, jehož členové nevnímali Rumla jako vhodného kandidáta Pirátů.[20]

Ve volbách do zastupitelstev obcí v Česku v roce 2018 kandidoval jako osoba bez politické příslušností na čtvrtém místě na kandidátce politického hnutí Starostové a nezávislí do zastupitelstva městské části Praha 2[21] a byl díky hlasům pro svoji osobu posunut na první místo této kandidátky a se ziskem 1259 (4,24 %) hlasů zvolen zastupitelem.[22]

Reference

  1. ↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 281. 
  2. ↑ totalita.cz : Jan RUML
  3. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1434, 1490. 
  4. ↑ Jan Ruml [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ Členové poslaneckého klubu ODS [online]. vitkovice.odsostrava.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-29. 
  6. ↑ Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění konané ve dnech 5. - 6.6.1992 na území České republiky [online]. volby.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  7. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1515-1516, 1524, 1563. 
  8. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1516-1517, 1564. 
  9. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1573, 1576. 
  10. ↑ Výsledky voleb do Senátu Parlamentu ČR 13.–14. 11. 1998 [online]. volby.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  11. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1565, 1573. 
  12. ↑ Jan Ruml rezignoval na funkci předsedy Unie svobody [online]. idnes.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  13. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1577. 
  14. ↑ Jan Ruml [online]. bbc.co.uk [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  15. ↑ "Neměl jsem pohodlný politický život," říká Jan Ruml [online]. ceskatelevize.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ dan: Exministr Jan Ruml vstoupil do Strany zelených. Novinky.cz 16. března 2010. Dostupné online.
  17. ↑ a b Výzva: Arogance, lži a úplatky. Otevřená zpověď Jana Rumla 20 let po Sarajevu [Seznam.cz] 13. listopadu 2017. Dostupné online.
  18. ↑ Vedení společnosti [online]. sherlog.cz [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. 
  19. ↑ Ruml se po 14 letech vrací do politiky, bude kandidovat za Piráty do Senátu. Novinky.cz [online]. 2018-04-18 [cit. 2018-04-21]. Dostupné online. 
  20. ↑ ČTK. ‚Ukázka přímé demokracie.‘ Piráti stáhli Rumlovu senátní nominaci na Rokycansku. Lidovky.cz [online]. 2018-5-8. Dostupné online. 
  21. ↑ Rath, Ruml, Paroubek, Marksová... Bývalí politici touží po Senátu i radnicích. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2018-10-09]. 
  22. ↑ Jmenné seznamy | volby.cz. www.volby.cz [online]. [cit. 2018-10-09]. Dostupné online. 

Externí odkazy

První vláda Václava Klause
Předseda vlády
Václav Klaus (jmenován 2. července 1992, ODS)
Členové v den jmenování vlády
2. července 1992
Jan Kalvoda (místopředseda vlády, ODA) • Ivan Kočárník (místopředseda vlády, finance, ODS) • Josef Lux (místopředseda vlády, zemědělství, KDU-ČSL) • Stanislav Bělehrádek (hospodářská soutěž, KDU-ČSL) • František Benda (životní prostředí, KDS) • Vladimír Dlouhý (průmysl a obchod, ODA) • Karel Dyba (hospodářská politika a rozvoj, ODS) • Jindřich Kabát (kultura – demise 17. ledna 1994, KDU-ČSL) • Petr Lom (zdravotnictví – demise 22. června 1993, ODS) • Igor Němec (státní kontrola, ODS) • Jiří Novák (spravedlnost, ODS) • Petr Piťha (školství, mládež a tělovýchova – demise 27. dubna 1994, nestraník za KDS) • Jan Ruml (vnitro, ODS) • Jiří Skalický (správa národního majetku a privatizace, ODA) • Jindřich Vodička (práce a sociální věci, ODS) • Josef Zieleniec (zahraničí, ODS)
Členové jmenovaní později
30. prosince 1992
Antonín Baudyš (obrana – demise 21. září 1994, KDU-ČSL) • Jan Stráský (doprava a spoje – odvolán 10. října 1995, zdravotnictví – pověřen 10. října 1995, ODS)
23. června 1993
Luděk Rubáš (zdravotnictví – demise 10. října 1995, ODS)
19. ledna 1994
Pavel Tigrid (kultura, nestraník za KDU-ČSL)
2. května 1994
Ivan Pilip (školství, mládež a tělovýchova, KDS)
22. září 1994
10. října 1995
Vladimír Budinský (doprava a spoje, ODS)
Druhá vláda Václava Klause
Předseda vlády
Václav Klaus (jmenován 4. července 1996, ODS)
Členové v den jmenování vlády
4. července 1996
Jan Kalvoda (místopředseda vlády, spravedlnost – demise 7. ledna 1997, ODA) • Ivan Kočárník (místopředseda vlády, finance – odvolán 2. června 1997, ODS) • Josef Lux (místopředseda vlády, zemědělství, KDU-ČSL) • Josef Zieleniec (místopředseda vlády, zahraniční věci – demise 23. října 1997, ODS) • Jiří Skalický (místopředseda vlády – pověřen 16. června 1997, životní prostředí, ODA) • Vladimír Dlouhý (průmysl a obchod – demise 2. června 1997, ODA) • Ivan Pilip (školství, mládež a tělovýchova – odvolán 2. června 1997, finance – pověřen 2. června 1997, ODS) • Jan Ruml (vnitro – demise 7. listopadu 1997, ODS) • Jindřich Vodička (práce a sociální věci – odvolán 8. listopadu 1997, vnitro – pověřen 8. listopadu 1997, ODS) • Martin Říman (doprava a spoje, ODS) • Jaromír Schneider (hospodářství (místní rozvoj) – demise 2. května 1997, KDU-ČSL) • Jan Stráský (zdravotnictví, ODS) • Jaromír Talíř (kultura, KDU-ČSL) • Miloslav Výborný (obrana, KDU-ČSL) • Pavel Bratinka (bez portfeje, ODA)
Členové jmenovaní později
7. ledna 1997
Vlasta Parkanová (spravedlnost, ODA)
12. května 1997
Tomáš Kvapil (místní rozvoj, KDU-ČSL)
3. června 1997
Karel Kühnl (průmysl a obchod, ODA) • Jiří Gruša (školství, mládež a tělovýchova, nestraník)
8. listopadu 1997
Jaroslav Šedivý (místopředseda vlády, zahraniční věci, nestraník) • Stanislav Volák (školství, mládež a tělovýchova, ODS)
Ministři vnitra České republiky
1993–20002000–20102010–20172017–dosud
Ministerstvo vnitra České republiky
Předsedové a místopředsedové Senátu Parlamentu České republiky
1. funkční období (1996–1998)
2. funkční období (1998–2000)
předsedkyně Libuše Benešová • místopředsedové: Ivan Havlíček • Přemysl Sobotka • Jaroslav Musial • Petr Pithart
3. funkční období (2000–2002)
předseda Petr Pithart • místopředsedové: Jan Ruml • Přemysl Sobotka • Zdeněk Vojíř
4. funkční období (2002–2004)
předseda Petr Pithart • místopředsedové: Ladislav Svoboda • Jan Ruml • Přemysl Sobotka • Mirek Topolánek
5. funkční období (2004–2006)
předseda Přemysl Sobotka • místopředsedové: Petr Pithart • Jiří Liška • Edvard Outrata • Petr Smutný
6. funkční období (2006–2008)
předseda Přemysl Sobotka • místopředsedové: Petr Pithart • Jiří Liška • Jiří Šneberger • Jan Rakušan
7. funkční období (2008–2010)
8. funkční období (2010–2012)
9. funkční období (2012–2014)
10. funkční období (2014–2016)
předseda Milan Štěch • místopředsedové: Ivo Bárek • Miluše Horská • Přemysl Sobotka • Zdeněk Škromach
11. funkční období (2016–2018)
předseda Milan Štěch • místopředsedové: Miluše Horská • Ivo Bárek • Jaroslav Kubera • Jiří Šesták
12. funkční období (2018–2020)
předseda Jaroslav Kubera (do 2020) • Miloš Vystrčil (od 2020) • místopředsedové: Jiří Růžička • Jiří Oberfalzer • Milan Štěch • Miluše Horská • Jan Horník
13. funkční období (2020–2022)
předseda Miloš Vystrčil • místopředsedové: Jiří Růžička • Jan Horník • Jiří Oberfalzer • Jitka Seitlová
14. funkční období (2022–2024)
Senátor za obvod č. 25 – Praha 6
1996–1998: Jan Koukal • 1998–2004: Jan Ruml • 2004–2010: Karel Schwarzenberg • 2010–2016: Petr Bratský • 2016–dodnes: Jiří Růžička
Laureáti Ceny Františka Kriegla
Vladimír Kadlec (1987) • Jaroslav Šabata (1988) • Jan Dus / Josef Zvěřina (1989) • Mirosław Jasiński / Jan Ruml (1990) • Peter Mariánek (1991) • Petr Pithart (1992) • Igor Blaževič a Jaromír Štětina (1993) • Milena Hübschmannová (1994) • Vlado Čech / Karel Kryl / Josef Vavroušek (1995–1996) • František Stíbal (1997) • Kumar Vishwanathan (1998) • Václav Trojan (1999) • Jakub Polák (2000) • Stanislav Milota a Miloš Rejchrt (2001) • Miroslav Opatřil (2002) • František Lízna (2003) • Petra Procházková (2004) • Maria Machnig (2005) • Yekta Uzunoğlu (2006) • Ondřej Cakl (2007) • Jiří Voráč (2008) • Jakub Štěrbík / Stanislav Vodička (2009) • Alena Dernerová (2010) • Libor Michálek (2011) • Vladimíra Dvořáková (2012) • Matěj Hollan (2013) • Božena Fuková / Miloslava Pošvářová (2014) • Činoherák Ústí (2015) • Autonomní sociální centrum Klinika (2016) • Radek Banga (2017) • Ilja Hradecký (2018) • Karel Karika a David Tišer (2019) • zdravotní sestry (2020 a 2021) • Daniel Hůle (2022) • Barbora Antonová (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Ruml&oldid=16516475“