Jan Pavel II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Jan Pavel II)
Skočit na: Navigace, Hledání
Blahoslavený
Jan Pavel II.
264. papež

Jan Pavel II. v Denveru, 12. srpna 1993
Církev římskokatolická
Pontifikát začal 16. října 1978
Pontifikát skončil 2. dubna 2005
Předchůdce Jan Pavel I.
Nástupce Benedikt XVI.
Heslo

Totus tuus

celý Tvůj
Znak John paul 2 coa.svg
Svěcení
Jáhenské svěcení 20. října 1946
světitel Adam Stefan Sapieha
Kněžské svěcení 1. listopadu 1946
světitel Adam Stefan Sapieha
Biskupské svěcení 28. září 1958
světitel Eugeniusz Baziak
1. spolusvětitel Franciszek Jop
2. spolusvětitel Bolesław Kominek
Kardinálská kreace 26. června 1967
kreoval Pavel VI.
Titul kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Rodné jméno Karol Wojtyla
(Karol Józef Wojtyła)
Země PolskoPolsko Polsko
Datum narození 18. května 1920
Místo narození Wadowice
Polská republika
Datum úmrtí 2. dubna 2005 (ve věku 84 let)
Místo úmrtí Apoštolský palác
Vatikán
Pochován v Bazilice svatého Petra
41° 54′ 8″ s. š., 12° 27′ 12″ v. d.
Národnost polská
Denominace katolík
Rodiče Karol Wojtyła
Emilia Wojtyłová
Podpis
Řády a ocenění Řád bílé orlice Řád bílé orlice
Missio Reconciliationis Missio Reconciliationis
Order Ecce Homo Order Ecce Homo
Řád sv. Řehoře Velikého Řád sv. Řehoře Velikého
Prezidentská medaile svobody Prez. medaile svobody
Řád úsměvu Řád úsměvu
Svatořečení
Beatifikace 11. května 2011
Svatopetrské náměstí, Vatikán
beatifikoval Benedikt XVI.
Svátek 22. říjen
Spolupatron Světových dnů mládeže
Seznam papežů nosících jméno Jan Pavel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech

Blahoslavený Jan Pavel II. (latinsky Ioannes Paulus, italsky Giovanni Paolo, vlastním jménem Karol Józef Wojtyła zvuk [karol juzef vojtyua], 18. května 1920 Wadowice2. dubna 2005 Vatikán) byl polský katolický duchovní, pomocný biskup (19581963) a arcibiskup (19631978) krakovský, od roku 1967 kardinál a od 16. října 1978 až do své smrti papež.

Jako papež hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě,[1][2] také i na zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Jako papež hodně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. Svatořečil a blahořečil více lidí, než všichni jeho předchůdci dohromady. Navázal taktéž na učení svých předchůdců v oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života. Mnohokrát, zejména ve svých katechezích a v encyklice Evangelium vitae, jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a eutanazie. Mezi mnoha jím svatořečenými a blahořečenými osobami bylo i několik Čechů a Češek: sv. Anežka Česká, sv. Zdislava z Lemberka a sv. Jan Sarkander mezi svatými, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková, bl. Metoděj Dominik Trčka a bl. císař a král Karel I. mezi blahoslavenými.

Jan Pavel II. by měl být prohlášen za svatého 27. dubna 2014.[3]

Karol Wojtyła[editovat | editovat zdroj]

Karol Józef Wojtyła se narodil ve Wadowicích jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły (18791941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (18841929). Otec byl etnický Polák, matka měla litevské předky. Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra Edmunda (19061932), sestra Olga (1914) zemřela krátce po narození. Dne 20. června 1920 jej ve wadowické bazilice Obětování Nejsvětější Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak, kmotry byli švagr a sestra jeho matky, Józef Kuczmierczyk a Maria Wiadrowska.

Rodiče Emilia a Karol se starším bratrem Edmundem

Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství a před vznikem Polska byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.

V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec.

Matka mu zemřela 13. dubna 1929 ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v Bílsku.

V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval obrovskou vírou. Na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku, který založili učitelé polštiny z chlapeckého i dívčího gymnázia.

Gymnázium ukončil 14. května 1938 s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Karol Wojtyła si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a studium začal v říjnu téhož roku.

V prvním roce studia se s otcem přestěhovali do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Otec zemřel po dlouhé nemoci 18. února 1941.

Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené židy.

Na podzim 1941 Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo Teatr Rapsodyczny, které své první představení uvedlo 1. listopadu 1941. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce 1943, kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v Krakově a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V období od dubna 1945 do srpna 1946 pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu.

Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské arcidiecéze.

Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil Druhého vatikánského koncilu, kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et Spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Papežem[editovat | editovat zdroj]

Podpora na konkláve v říjnu 1978 byla rozdělena mezi dva silné kandidáty: Giuseppe kardinála Siriho, janovského arcibiskupa a Giovanni kardinála Benelliho, florentského arcibiskupa a blízkého přítele papeže Jana Pavla I. V prvních kolech byl Benelli jen devět hlasů od vítězství. Wojtyła zachránil volby jako kompromisní kandidát, částečně s podporou kardinála Franze Königa a některých dalších kardinálů, kteří předtím podporovali kardinála Giuseppe Siriho.

Karola Wojtyłu zvolili kardinálové papežem 16. října 1978 jako 264. papeže v dějinách církve, jako prvního neitala po 455 letech od smrti Hadriána VI. z holandského Utrechtu a zároveň vůbec prvního Slovana. Karol Wojtyła si zvolil jméno Jan Pavel II. na počest svého předchůdce Jana Pavla I. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort. Spolu s ním do Vatikánu přišel jeho osobní sekretář Mons. Stanisław Dziwisz, o jehož skutečném vlivu na papeže se dodnes vedou dohady.

Související informace naleznete také v článku Atentáty na papeže Jana Pavla II..

Dne 13. května 1981 byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jeho původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Italská vyšetřovací komise dospěla k závěru, že pokus o vraždu zorganizovala sovětská KGB za pomoci bulharské tajné služby.[4] Později atentátníka navštívil ve vězení a odpustil mu. Ali Ağca byl propuštěn z tureckého vězení (zde si odpykával trest za jiné trestné činy) teprve roku 2005, těsně po papežově pohřbu, jehož se kvůli zákazu vězeňské správy nemohl zúčastnit, ač o to projevil zájem.

12. května 1982 se Jana Pavla II. pokusil v portugalské Fátimě zavraždit konzervativní španělský kněz Juan Fernández Krohn. Ten byl odpůrcem Druhého vatikánského koncilu a následujících změn v církvi, Jana Pavla II. považoval za komunistu a agenta KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř. Na papeže zaútočil nožem, ale podařilo se mu ho zranit jen rukou.[5]

Provedl změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33-34 kol) nikdo nezíská dvě třetiny hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby dvoutřetinové většiny a jeho nástupce Benedikt XVI. ji v červnu 2007 zrušil.

Jan Pavel II. 29. září 2004

Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 – poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jednou z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu komunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku.

Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.

V roce 1988 letech vyhlásil exkomunikaci Mons. Marcela Lefebvra, zakladatele hnutí Kněžského Bratrstva sv. Pia X. FSSPX a čtyř jím nově vysvěcených biskupů. Těm později papež Benedikt XVI. účinky exkomunikace prominul.

Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (celkem 1435 blahoslavených).

Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl třikrát veřejný exorcismus.

Zemřelému Janu Pavlu II. vzdávají v bazilice sv. Petra poctu američtí prezidenti (zleva) George W. Bush, první dáma Laura Bushová, George H. W. Bush, Bill Clinton, ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a šéf kanceláře Bílého domu Andrew Card, duben 2005.

Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící.

Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).

Posmrtné pocty[editovat | editovat zdroj]

Beatifikace[editovat | editovat zdroj]

Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitě prohlášen za svatého (již na jeho pohřbu volal dav heslo "Santo Subito" – "Ať je svatý ihned"[6]). To je však podle církevního práva nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces.

Dne 13. května 2005 bylo oznámeno, že vzhledem k "výjimečným okolnostem" bude ihned zahájen beatifikační proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. Samotný složitý proces beatifikace a kanonizace však nebyl nijak zjednodušen. 19. prosince 2009 papež Benedikt XVI. prohlásil svého předchůdce za "Ctihodného", neboť vedl "hrdinský a ctnostný život". 14. ledna 2011 bylo oznámeno, že došlo ke splnění všech nezbytných podmínek a 1. května 2011 byl Jan Pavel II. blahoslaven.[7] Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách.[8] Papežův blízký přítel, kardinál Stanisław Dziwisz k tomu již dříve řekl: "Bude to pro nás velká radost, až bude oficiálně blahořečen, ale již teď ho pokládáme za svatého."[6] Liturgické slavení památky blahoslaveného Jana Pavla II. připadá na 22. října. To je den, kdy byl jako papež uveden do úřadu.

Kanonizace[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen.[9] Za svatého bude prohlášen společně s papežem Janem XXIII. 27. dubna 2014, tedy o druhé neděli velikonoční, kterou Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství.[10]

Další pocty[editovat | editovat zdroj]

Často navrhovanou otázkou je udělení čestného titulu "Veliký" (v latině Magnus), který dosud přísluší pouze třem papežům, Lvu I., Řehoři I. a Mikuláši I.[11] Problém je v tom, že užívání tohoto titulu není dáno kanonickým právem, ale obecnou zvyklostí – patří zkrátka těm papežům, u kterých se ustálilo v užívání.[12] Nejde tedy o otázku oficiálního udělení, ale o vžitost tohoto titulu, který již teď používají některá periodika a toto slovo používá v souvislosti se svým předchůdcem i sám papež Benedikt XVI.

Na jeho počest byla pojmenována celá řada organizací, institucí a míst. Ve světě jde například o Mezinárodní letiště Jana Pavla II. v Krakově, Poloostrov Jana Pavla II. na Livingstonově ostrově či Katolická univerzita Jana Pavla II. Velikého v San Diegu. V České republice jde například o CSZŠ Jana Pavla II.. Jmenují se po něm náměstí například v Hradci Králové a Žilině na památku jeho návštěvy. Janu Pavlu II. je zasvěcena kaple v prachatickém hospicu a od 5. dubna 2013 je v kříži v kapli umístěna relikvie s jeho krví.[13] Na podnět arcibiskupa Jana Graubnera má být Janu Pavlu II. zasvěcen i nový kostel v Bukovanech, který původně měl být zasvěcen svatému Martinu.[14]

Životní dílo[editovat | editovat zdroj]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Socha bl. Jana Pavla II. v italském městě Cassano Magnago

Hned po svém zvolení papežem řekl Jan Pavel II. kardinálům, kteří ho zvolili, že jeho hlavní úlohou bude zrealizovat učení Druhého vatikánského koncilu, a jeho nejdůležitějším bodem je podle něj všeobecné povolání ke svatosti. To se také stalo základem pro kanonizaci mnoha svatých vykonávajících různá povolání a podporu organizace Opus Dei, jejíž úlohou je rozšířit toto povolání mezi laickou veřejnost. To ho také vedlo k vydání Katechismu katolické církve připraveného po Druhém vatikánském koncilu. Vydání tohoto katechismu, který je vlastně základní učebnicí katolické nauky, se stalo mezinárodním bestsellerem a bylo velkým úspěchem Jana Pavla II. Záměrem jeho vydání bylo podle apoštolské konstituce Jana Pavla II. Fidei Depositum z 11. října 1992 „vyjádření víry a učení katolické církve, potvrzení a objasnění Bible apoštolskou tradicí a církevní autoritou.“ Úmyslem a cílem Druhého vatikánského koncilu bylo přiměřeně objasnit apoštolské a pastorální poslání Církve, vhodněji vykládat obsah katolického učení, aby se stal přístupnější lidem žijícím v současnosti. Proto, aby Katechismus katolické církve odpovídal těmto požadavkům, přebírá na jedné straně starodávné zažité uspořádání, kterého se přidržel už katechismus papeže Pia V., zároveň však obsah podává novým způsobem, aby odpovídal na otázky nové doby.

Vydání Katechismu spolu s dalšími písemnostmi byl důležitý krok po zmatku v učení církve, který přišel během krize po Druhém vatikánském koncilu. Ten nastal v 70. a 80. letech 20. století, když stovky kněží, řeholníků a věřících opustily katolickou církev. Tento stav se podařilo zvrátit v 90. letech 20. století.

Jan Pavel napsal množství důležitých dokumentů, které podle mnohých pozorovatelů budou mít dlouhotrvající dopad na církev a svět. V roce 1960, ještě jako biskup, Wojtyła publikoval vlivnou knihu Láska a zodpovědnost na obranu tradičního učení církve o sexu a manželství z pohledu filozofa. V roce 1967 pomáhal při formulování encykliky papeže Pavla VI. Humanae Vitae, která se zaobírá stejnými otázkami a zakazuje interrupce a umělou antikoncepci.

Nejdůležitějšími písemnými dokumenty, kterými se papežové obracejí na církev a věřící jsou encykliky. První encykliky Jana Pavla II. byly zaměřené na trojjediného Boha. Úplně první se stala Encyklika, kterou se na začátku svého pontifikátu obrací na ctihodné bratry v biskupské službě, na kněze a na řeholní rodiny, na syny a dcery Církve a na všechny lidi dobré vůle. Jejím ústředním tématem byl Ježíš Kristus, Vykupitel (Redemptor Hominis – 4. březen 1979). Během celého svého pontifikátu pokračoval v tomto zaměření na Boha.

V encyklice O některých základních otázkách morálního učení Církve (Veritatis Splendor – 6. srpen 1993), nejdůležitější papežské encyklice o morálce, zdůraznil závislost člověka na Bohu a jeho zákonech a závislost svobody na pravdě. Varoval, že člověk odevzdávající se relativismu a skepticismu se uchyluje k hledání iluze svobody na úkor pravdy jako takové.

Jan Pavel II. se ve svých dílech také hodně věnoval dělníkům a sociální nauce církve – této problematice se věnoval ve třech encyklikách, což Vatikán vyzdvihl do popředí publikováním Přehledu o sociální nauce církve. Ve svých encyklikách Jan Pavel II. též hovořil o důstojnosti žen a důležitosti rodiny pro budoucnost lidstva. Další důležité encykliky Jana Pavla II. jsou Encyklika o hodnotě a nenarušitelnosti lidského života (Evangelium Vitae) a Encyklika o vztazích mezi vírou a rozumem (Fides et Ratio). V jeho hlavním plánu pro nové milénium, vzpomínaném v apoštolském listě Na prahu nového milénia, Plán pro všechny časy, zdůraznil důležitost „nového začátku od Krista“. Píše v něm: „Ne, nezachrání nás slavné návody, ale Osoba.“ Tedy nejvyšší prioritou pro církev je svatost: „Všichni křesťané… jsou povoláni k plnosti křesťanského života.“ Také zdůraznil zásadní význam evangelia, jehož požadavky by neměly být oslabovány. Dále uvádí: „Cvičení ve svatosti si vyžaduje křesťanský život vyznačující se především uměním modlitby.“ Jeho poslední encyklika je Encyklika o Eucharistii a jejím vztahu k Církvi (Ecclesia de Eucharistia – 17. duben 2003). O svaté Eucharistii řekl, že „obsahuje celé církevní spirituální bohatství: samotného Krista.“ Dále na základě svého hlavního plánu zdůraznil potřebu „znovu zapálit úžas“ z Eucharistie a „rozjímat před tváří Krista“.

Kritici Jana Pavla II. považovali jeho osobu za brzdu pokrokových snah Druhého vatikánského koncilu; byl podle nich vlajkovou lodí pro konzervativce v katolické církvi. Pokračoval v neochvějné opozici vůči antikoncepci, potratům a homosexualitě. Kontroverzním bodem pontifikátu Jana Pavla II. byl podle nich i jeho list všem biskupům z 1. října 1986, kde popsal homosexualitu jako „sklon směřující k intrinzickému morálnímu zlu“ a „objektivní (zdravotní) poruchu“. V jeho knize Paměť a identita tvrdil, že tlak na homosexuální manželství by mohl být částí „nové ideologie zla…, která se snaží pošlapat lidská práva proti rodině a člověku.“

Cesty[editovat | editovat zdroj]

Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přes 100) než všichni jeho předchůdci dohromady (Prahu navštívil poprvé jako papež v sobotu 21. dubna 1990, kdy sloužil pontifikální mši na zcela zaplněné letenské pláni). V součtu měřily jeho cesty víc jak 1 167 000 km. Některé jeho cesty (jako například do Spojených států a Svaté země) vedly na místa, které už předtím navštívil papež Pavel VI., mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil.

Papežská cesta Jana Pavla II. v Polsku roku 1999

Stal se prvním papežem, který ve své funkci navštívil Spojené království, kde se setkal s královnou Alžbětou II., nejvyšší představitelkou anglikánské církve. Tato cesta byla skoro zrušena kvůli válce o Falklandy, proti které v době návštěvy vystoupil. V dramatickém symbolickém gestu poklekl v modlitbě vedle canterburského arcibiskupa Roberta Runcia v Canterburské katedrále, založené Augustýnem Canterburským.

Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanost Panně Marii, když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jako Knock v Irsku, Fatima v Portugalsku, Guadalupe v Mexiku a Lurdy ve Francii. Jeho veřejná vystoupení přitahovala masy lidí, jako například v roce 1979 ve Phoenix Parku v Dublinu, kde se sešlo milion osob, což byla čtvrtina celé populace ostrova.

V roce 1984 se Jan Pavel stal prvním papežem, který navštívil Portoriko. Speciálně kvůli němu byly vztyčeny zástavy na Mezinárodním letišti Luise Munoza Marina v San Juanu, kde se setkal s guvernérem Rafaelem Hernandezem Colonem, a na náměstí Las Americas.

V dubnu 1990 poprvé navštívil postkomunistické Československo, konkrétně Prahu, Velehrad a Bratislavu.[15]

Během jeho návštěvy Filipín a jejich hlavního města Manily v lednu 1995 na něj měl být spáchán atentát jako součást operace Bojinka, masového teroristického útoku naplánovaného členy Al-Kaidy Ramzi Jusefem a Chalídem Šejkem Mohammedem. Sebevražedný atentátník převlečený za kněze se měl podle plánu odpálit v momentě, když bude okolo projíždět auto s papežem, tak, aby ho výbuch usmrtil.

Papež Jan Pavel II. ve svém papamobilu na náměstí svatého Petra ve Vatikánu

Den před plánovaným útokem se vyšetřovatelé vedení Aidou Fariscalem dostali do Jusefova notebooku, kde našli plány na tento teroristický útok. Jusef byl o měsíc později zatčen v Pákistánu, ale Chalid Šejk Muhammad byl zadržen až roku 2003. Během této filipínské cesty papež 15. ledna 1995 vystoupil před shromážděním asi 4–5 milionů lidí v Luneta Park v Manile.

V roce 1995 navštívil i Olomouc, kde při bohoslužbě za účasti asi stotisíc věřících na letišti v Neředíně svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka a blahoslaveného Jana Sarkandera, který byl v Olomouci umučen.

V roce 1999 Jan Pavel II. navštívil Rumunsko a setkal se s místními představiteli ortodoxní církve. Stal se tak prvním papežem, který navštívil stát s obyvatelstvem převážně se hlásícím k ortodoxní církvi od časů Velkého schizmatu v 11. století (1054).

V roce 1999 Jan Pavel II. uskutečnil i jednu ze svých početných návštěv ve Spojených státech a tentokrát celebroval mši v St. Louis. Této mše se zúčastnilo více než 104 000 lidí, což bylo největší shromáždění uvnitř budovy v historii Spojených států.

V roce 2000 se stal prvním katolickým papežem, který navštívil Egypt, kde se setkal s koptským papežem.

V květnu 2001 uskutečnil cestu po stopách svatého Pavla po Středozemí. Cestoval z Řecka do Sýrie a na ostrov Malta. Během této cesty byl prvním římskokatolickým papežem po tisíci letech, který navštívil Řecko, a vůbec prvním, který vstoupil do islámské mešity v Damašku. Navštívil mešitu Umajjovců, o které se předpokládá, že je v ní pochovaný i Jan Křtitel.

Vztah k jiným náboženstvím[editovat | editovat zdroj]

Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty s Izraelem, modlitbou u Zdi nářků v Jeruzalémě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívil islámskou mešitu. Dalajláma, duchovní vůdce tibeťanů, navštívil papeže 8krát, víc než kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a Dalajláma často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i Dalajláma jsou jediné dvě osoby mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost.“

Vztah k Židům[editovat | editovat zdroj]

Vztah katolické církve k Židům se během pontifikátu Jana Pavla II. zlepšil. Velmi často hovořil o vztahu církví k Židům. V roce 1979 se stal prvním papežem, který navštívil koncentrační tábor Osvětim v Polsku. Krátce nato jako první novodobý papež navštívil synagogu, a to synagogu v Římě.

V březnu 2000 papež Jan Pavel II. navštívil památník holokaustu Jad vašem v Izraeli a dotkl se toho pro Židy nejposvátnějšího, Zdi nářků v Jeruzalémě. V říjnu 2003 Anti-Defamation League (ADL) pogratulovala papeži k vstupu do 25. roku jeho papežství.

Dne 18. ledna 2005 se na svém posledním veřejném setkání sešel se skupinou 141 židovských představitelů z celého světa v Clementine Hall Apoštolského paláce, kteří mu poděkovali za všechno, co udělal pro židovskou komunitu a pro Izrael. Gary Krupp, sedmý žid, kterého Jan Pavel II. pasoval na rytíře Řádu sv. Řehoře Velikého, osobně poděkoval papežovi za podporu Židů.

2. května 2005 ADL prohlásila, že Jan Pavel II. započal revoluci v katolicko-židovských vztazích: „Za posledních 27 let se uskutečnilo více změn než za 2000 let předtím.“ I když množství témat, které rozdělují Židy a Vatikán, se za posledních čtyřicet roků výrazně snížilo, stále existují témata pro vzájemnou diskusi, a to jak v doktrinálních otázkách, tak i ve věci postoje katolické církve během druhé světové války. V témže měsíci byla na jeho počest vydána v Izraeli poštovní známka o nominální hodnotě 3,8 šekelů.[16]

Vztah s pravoslavnou církví[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1999 Jan Pavel II. navštívil Rumunsko na pozvání Jeho Blaženosti Teoctista, patriarchy rumunské pravoslavné církve. Bylo to poprvé od Velkého schizmatu (události, která v roce 1054 rozdělila církev na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou), kdy papež navštívil stát s převažující částí obyvatelstva hlásícího se k východní pravoslavné církvi. Papeže při příchodu přivítal patriarcha spolu s prezidentem Emilem Constantinescem. Patriarcha poznamenal, že „druhé milénium křesťanské historie začalo bolestivou ranou jednotě církvi a na konci tohoto milénia je vidět reálnou snahu tuto jednotu obnovit.“

9. května papež i patriarcha navštívili společně bohoslužby celebrované tím druhým (pravoslavnou liturgii a katolickou mši). Dav stovek tisíců lidí navštívil tyto bohoslužby, které se konaly na otevřeném prostranství. Papež řekl shromážděným: „Jsem tu mezi vámi s touhou po skutečné jednotě. Není tomu dávno, co bylo nemyslitelné, aby římský biskup mohl navštívit své rumunské bratry a sestry ve víře. Dnes po dlouhé zimě utrpení a útlaku si konečně můžeme vyměnit polibky míru a společně se modlit k Pánu.“ Velká skupina rumunských pravoslavných věřících ukázala podporu myšlence znovusjednocení.

O dva roky později, v roce 2001, se Jan Pavel II. stal prvním papežem po 1291 letech, který navštívil Řecko. Návštěva vyvolala kontroverze a papež se setkal s protesty a ignorováním ze strany čelných představitelů pravoslavné církve. Žádný z nich ho nepřišel přivítat.

V Aténách se papež setkal s arcibiskupem Christodoulosem, hlavou řecké pravoslavné církve. Po soukromém třicetiminutovém setkání oba dva veřejně promluvili. Christodoulos předčítal list „13 prohřešků“ římskokatolické církve proti pravoslavné církvi od Velkého schizmatu, včetně drancování Konstantinopole křižáky v roce 1204. Také řekl: „Až dosud jsme neslyšeli ani jedno slovo omluvy“ za „nepříčetné křižáky ve 13. století“.

Papež odpověděl: „Za případy minulé a současné, když synové a dcery katolické církve páchali hříchy na svých bratrech a sestrách z pravoslavných církví, doufáme v Boží odpuštění,“ za což mu Christodoulos okamžitě zatleskal. Jan Pavel též řekl, že vyplenění Konstantinopole je pro katolíky zdrojem „hluboké lítosti“.

Později se Jan Pavel II. a Christodoulos setkali na místě, kde svatý Pavel udělil požehnání aténským křesťanům. Vydali společnou deklaraci, která říká: „Musíme udělat vše, co je v našich silách, aby společné křesťanské kořeny a duše zůstaly v Evropě zachovány… Odsuzujeme všechny projevy násilí a fanatismu, které se konají ve jménu náboženství.“ Oba dva představitelé se potom společně pomodlili k Pánu, prolomivše tak pravoslavné tabu modlení se spolu s katolíky. Papež se během návštěvy vyhnul zmínce o Kypru, který je stále zdrojem napětí mezi těmito dvěma vírami.

Jan Pavel II. navštívil i další stát s početným zastoupením pravoslavných věřících, a to Ukrajinu. Navzdory chladnému přivítání řekl, že ukončení schizmatu je jedním z jeho nejvroucnějších přání.

Co se týká vztahů se srbskou pravoslavnou církví, papež Jan Pavel II. se nemohl vyhnout kontroverzní náklonnosti chorvatského katolického kléru k ustašovskému režimu v Chorvatsku během druhé světové války. V roce 1998 blahořečil Aloysiuse Stepinaca, chorvatského záhřebského arcibiskupa ve válečných časech, který byl vnímán negativně těmi, kdo věřili v jeho aktivní spolupráci s ustašovým fašistickým režimem. 22. června 2003 navštívil město Banja Luka v Bosně a Hercegovině, ve kterém před válkou v letech 1992–1995 bývali mnozí katolíky, ale od té doby je většinově pravoslavné. Sloužil mši v klášteře Petričevac, na místě, které bylo během druhé světové války kontroverzní a krizové.

Katolíci v Bělorusku (nejméně 10–15 % obyvatelstva) doufali, že papež navštíví i jejich zemi a on to měl také v úmyslu. Odpor ruské pravoslavné církve a běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka mu to však neumožnil.

Během svého pontifikátu často říkal, že jeho velkým snem je navštívit Rusko. Vykonal mnoho pokusů vyřešit problémy, které se během století nahromadily mezi římskokatolickou církví a Ruskou pravoslavnou církví, například v srpnu 2004 vrátil ruské církvi kazaňskou ikonu Matky boží. Ale pravoslavná církev nesdílela jeho nadšení dávajíc prohlášení jako: „Otázka návštěvy papeže v Rusku není spojená s problémy mezi církvemi, které je nereálné vyřešit, ale s vrácením mnohých svatých předmětů, které byly z Ruska ukradeny.“ (Vsevolod Chaplin). Navzdory tomu, že Jan Pavel II. procestoval víc než 100 zemí, navštívit Rusko mu nebylo souzeno. Někteří pozorovatelé to považují za jeden z jeho největších neúspěchů.

Říká se, že prezident Vladimir Putin se nezúčastnil papežova pohřbu, protože mu patriarcha Alexij II., hlava Ruské pravoslavné církve, řekl, aby nešel.

Omluvy[editovat | editovat zdroj]

  • 9. srpna 1993 se omluvil za účast katolické církve na obchodu s otroky.
  • V květnu 1995 v Olomouci prosil o odpuštění za úlohu, kterou církev sehrála v náboženské válce proti reformaci.
  • 10. června 1995 poslal list „všem ženám“ s omluvou za to, že církev byla proti právům žen a za historické znevažovaní žen.
  • Během veřejné omluvy 12. března 2000 poprosil o odpuštění za hříchy katolíků v minulosti, za násilí „na právech národnostních skupin a jednotlivců a za opovrhovaní jejich kulturou a náboženskými tradicemi.“

Sociální a politické postoje[editovat | editovat zdroj]

Jan Pavel II. byl, co se týká doktrín a věcí souvisejících s porodností a postavením žen, považovaný za konzervativního. Listy týkající se lidské sexuality, nazývané Teologie těla, jsou rozšířením meditací o přirozené mužnosti a ženskosti, která vede k lásce a k sexu. Tato učení reprezentují zásadní vývoj v katolickém učení o sexu.

Ohledně interrupcí papež napsal: „Stále existuje legální zabití lidské bytosti, která má vědomí, ale ještě není narozená. A v dnešních časech hovoříme o zabití, které je umožněné demokraticky zvoleným parlamentem, který je považovaný za pokrokový výdobytek společnosti a celého lidstva.“

Byl kritický k liberální teologii, která spíše kopíruje liberální politiku na úkor duchovní liberalizace. V roce 1995 v encyklice Evangelium Vitae (Evangelium života) znovu prosadil za hlavní hodnotu církve lidský život. Rozšířil ji též o odsouzení interrupce, eutanazie a o všechna použití trestu smrti, což označil jako součásti „kultury smrti“, která pronikla do moderního světa. Jeho postoje k válce, trestu smrti, k odpuštění dluhů pro rozvojové země a k chudobě jsou označované jako liberální, což ukazuje, že je někdy těžké označit náboženské vůdce jako „konzervativní“ či „liberální“.

Papež, který nastoupil do úřadu v čase, kdy Sovětský svaz kontroloval jeho rodnou krajinu Polsko, i zbytek Východní Evropy, byl tvrdý kritik komunismu a vyzýval ke spolupráci v boji za změnu, například polskému hnutí Solidarita. Sovětský vůdce Michail Gorbačov jednou řekl, že pád železné opony by byl bez Jana Pavla II. nemožný[17]. Tento pohled sdíleli mnozí lidé v postkomunistických státech, americký prezident Ronald Reagan, i hrdinové zodpovědní za ukončení komunistického útlaku. V pozdějších letech papež kritizoval i některé extrémní verze korporátního kapitalismu.

V roce 2000 veřejně podpořil kampaň za odpuštění afrického dluhu vedenou irskými rockovými hvězdami Bobem Geldofem a Bonem. V tom čase bylo zveřejněné, že nahrávaní písniček skupiny U2 bylo neustále přerušované papežovými telefonáty.

Bývalý americký prezident George W. Bush a papež Jan Pavel II. v roce 2004

V roce 2003 se Jan Pavel II. stal prominentním kritikem americké invaze do Iráku. Poslal svého „ministra míru“, kardinála Pia Laghiho na rozhovory s prezidentem Spojených států Georgem Bushem, aby vyjádřil svůj odpor vůči této válce. Jan Pavel II. řekl, že konflikt musí vést OSN. Chtěl vyřešit mezinárodní konflikt diplomatickou cestou. Tvrdil, že jednostranná agrese je zločin vůči míru a porušení mezinárodního práva.

Při vyjednáváních s Evropskou unií o nové ústavě v roce 2003 a 2004, se vatikánským představitelům nepodařilo prosadit zmínku o „křesťanském dědictví“, což byl jeden z cílů, které si přál i papež.

Papež byl též jedním z hlavních kritiků homosexuálních manželství. Ve své poslední knize Paměť a identita Jan Pavel II. popisuje nátlak na Evropský parlament, aby povolil homosexuální manželství. Agentura Reuters citovala papeže: „Je legitimní a nevyhnutné zeptat se sebe samého, jestli to není část nové ďábelské ideologie, možná více vnitřní a skryté, která zkouší postavit proti sobě lidská práva proti rodině a proti člověku.“ Papež též kritizoval transsexualitu a změnu pohlaví lidí. Kongregace pro nauku víry, které předsedal, je označila za lidi s „mentálními patologiemi“.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Navzdory velké popularitě si vysloužil Jan Pavel II. i mnoho kritiky. Například, že díky opozici vůči komunismu podporoval pravicové diktátory. Jan Pavel II. se příležitostně setkal s diktátory, jako například s Augestem Pinochetem z Chile. Někteří toto setkání interpretovali jako podporu Pinochetovi, podle jiných Jan Pavel II. při setkání žádal od Pinocheta obnovu demokracie. Při setkání byl Jan Pavel II. vmanévrován Pinochetovým okolím do společné fotografie.

Další kritika se týká toho, že údajně souhlasil s kardinálem Piem Laghim, který podle kritiků podporoval „špinavou válku“ v Argentině.

Také byl kritizován za podporu společnosti Opus Dei a svatořečení jeho zakladatele, Josemaríi Escrivy. Někteří kritici praví, že Opus Dei je v podstatě kult operující uvnitř církve. Jan Pavel II. viděl tuto organizaci jako součást širšího návratu církve k základním křesťanským principům.

Kromě Escrivy i několik dalších svatořečení a blahořečení vyvolalo kritické ohlasy, protože dotyční údajně podporovali fašistické politické strany. Papežovi zastánci oponovali, že tato tvrzení jsou nepravdivá.

Další kritika se zaměřovala na jeho přesvědčení. Obzvlášť kritizováno bylo jeho přesvědčení o úlohách pohlaví a sexuality. Některé feministky kritizovaly jeho postoj o postavení žen a aktivisté za práva homosexuálů nesouhlasili s jeho formulací církevní pozice, že homosexuální touhy jsou „postižené“, a obzvlášť s nesouhlasem se sňatky osob stejného pohlaví.

Pro mnohé byl mimořádně kontroverzní jeho postoj k ochraně proti početí. Jan Pavel II. podporoval tradiční katolické učení a věřil, že neoddělitelnou součástí sexu je rozměr plodnosti. Proto argumentoval, že používaní umělých antikoncepčních prostředků, které plodnost ze sexu vylučují a redukují ho jen na tělesný požitek, je nemorálním činem. Mnoho lidí s tímto postojem nesouhlasilo, ale dokonce i někteří z těch, kteří souhlasili, tvrdili, že je nepraktické zavrhovaní používaní kondomů v době, kdy se šíří sexuálně přenosné choroby, např. AIDS. Oddělené, ale příbuzné tvrzení je, že administrativa Jana Pavla II. rozšiřovala nepodložené tvrzení, že kondomy nebrání šíření HIV. Mnozí kritici ho obviňovali z rozšiřovaní epidemie AIDS v Africe i jinde.[18] Na druhé straně jeho podporovatelé zase tvrdí, že papežovo zdůrazňování abstinence a věrnosti bylo ve skutečnosti v boji proti AIDS velmi účinné, jak se ukázalo například v Ugandě, kde pro to vedl kampaň.

Jan Pavel II. byl někdy kritizován pro způsob, jakým vedl církev. Bylo mu vyčítáno, že nereagoval dostatečně rychle při skandálu sexuálního zneužívaní v katolické církvi. Též byl kritizován za centralizaci moci zpět do Vatikánu po předchozí decentralizaci papeže Jana XXIII. Jako takový byl označován některými za striktního autokrata, který neakceptoval opozici v církvi. Jako hlavní příklad této kritiky se označuje exkomunikace otce Tissa Balasuriya.

Vedle veškeré kritiky vedené z pozice požadavku přiblížit církev současnému světu, katoličtí tradicionalisté se vehementně dožadovali návratu k Tridentské liturgii a popření reforem zavedených Druhým vatikánským koncilem. Někteří přešli na pozice sedevakantismu, zatímco další setrvali pod vedením Jana Pavla II., avšak ostře ho kritizovali, že není dost konzervativní. Konzervativci mu také často vyčítají, že se modlil s představiteli nekřesťanských náboženství, navštívil mešitu, políbil Korán apod., čímž vlastně projevil úctu cizím božstvům, která nejsou totožná s Bohem křesťanů, čímž se vlastně provinil proti 1. přikázání desatera. V této souvislosti se mu také vyčítá účast na mezináboženských setkáních v Assisi. Někteří to dokonce považují za apostázi (odpad) od víry.

Janu Pavlu II. byl rovněž vyčítán jeho apatický postoj k aférám pohlavního zneužívání dětí katolickými kněžími (především v anglosaských zemích). Ve skutečnosti ale Jan Pavel II. neměl prakticky žádnou možnost do těchto záležitostí zasahovat vzhledem k tomu, že byly ututlány již v samotných diecézích, v nichž k těmto událostem docházelo, a papež sám o nich nebyl nikým informován.

Apoštolské konstituce[editovat | editovat zdroj]

(jsou uvedeny apoštolské konstituce všeobecného významu, nikoli konstituce zřizující diecéze)[19]

Encykliky[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

O něm[editovat | editovat zdroj]

  • Proč svatý? Zákulisí procesu blahořečení Jana Pavla II. – Slawomir Oder, Saverio Gaeta

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. (anglicky)CBC news: Pope stared down Communism in homeland – and won
  2. John O'Sullivan: Prezident, papež a premiérka
  3. ČTK; iDNES.cz. Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. vstoupí mezi svaté příští rok v dubnu [online]. Idnes.cz, 2013-09-30, [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.  
  4. Církev roky tajila atentát kněze na Jana Pavla II
  5. Některé zdroje mylně uvádějí, že tento atentát církev desetiletí tajila (např. Církev roky tajila atentát kněze na Jana Pavla II), ve skutečnosti byl tajen pouze fakt, že papež byl raněn (sám incident se ostatně ani utajit nedal, psaly o něm noviny a běžně se o něm lze dočíst v různých papežových životopisech, např. v knize Pope John Paul II and the Church z roku 1993, dostupné: http://books.google.com/books?id=SQPukmG0A9cC&pg=PA95&lpg=PA95&dq=Juan+Fernandez+Krohn&source=web&ots=oG9HsEbjnR&sig=pY6W-eD4U-oErXkuyA90wwMJYEs&hl=en&sa=X&oi=book_result&resnum=6&ct=result
  6. a b No more shortcuts on Pope John Paul's road to sainthood | Herald Scotland
  7. Jan Pavel II. byl prohlášen za blahoslaveného
  8. Jan Pavel II. je nejrychleji blahořečený papež, říká církevní historik Šebek | Zprávy ze světa | www.lidovky.cz
  9. Jan Pavel II. bude prohlášen za svatého, potvrdil Vatikán. iDNES.cz [online]. 2013-07-05. Dostupné online.  
  10. Jan XXIII. a Jan Pavel II. budou svatořečeni 27. dubna 2014. radiovaticana.cz [online]. 2013-09-30. Dostupné online.  
  11. John Paul the Great
  12. NBC: Perhaps ‘Saint John Paul? – World news – One year later: Remembering Pope John Paul II | NBC News
  13. PRACHATICKOnews.cz – Zprávy
  14. Karolína Svobodová: Vydělal jsem dost, postavím lidem kostel, řekl si nekatolík z Moravy, iDnes.cz, 24. 8. 2013
  15. R. 1990 proběhla historicky první návštěva papeže v Československu | Událost dne
  16. Pope John Paul II [online]. Israel Philatelic Federation, [cit. 2013-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. CNN.com – Gorbachev: Pope was 'example to all of us' – Apr 4, 2005
  18. Polly Toynbee: False paeans to the Pope | World news | The Guardian
  19. úpný seznam i s texty na stránkách Vatikánu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Filmové záznamy[editovat | editovat zdroj]

Papež
Předchůdce:
Jan Pavel I.
19782005
Jan Pavel II.
Nástupce:
Benedikt XVI.