Jan Bervida

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ing. Jan Bervida (4. září 1893, Radkov[1]26. ledna 1962, New York, USA) byl mezinárodně uznávaný letecký odborník působící v předsednictvech mezinárodních organizací FAI, ICAN a ICAO. Významně se zasloužil o vybudování československého civilního letectví v letech 19271939 a poté 194548.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování maturity na c. k. Státní české reálce v Táboře v roce 1913 odešel do Prahy na studium ČVUT. V roce 1914 nastoupil coby „jednoroční dobrovolník“ na východní frontu v hodnosti kadet aspirant. Za bojů na východní frontě upadl 27. května 1915 do ruského zajetí.[2] Po vytvoření čs. legií vstoupil v roce 1918 do tohoto armádního útvaru, se kterým pak vojín a později starší ohněstrůjce vlaku Orlík podstoupil anabázi přes Vladivostok a USA do vlasti. Poté dostudoval ČVUT (obor strojnictví a letecká technika) a získal akademický titul „Ing.“ Pracoval v leteckých závodech ČKD – Letňany u Prahy a v roce 1925 se seznámil s Tomášem Baťou. Ing. Jan Bervida společně s vedením Baťova obuvnického koncernu viděli v civilním dopravním letectví budoucnost světa.

Letiště v každém okresním městě[editovat | editovat zdroj]

Netrvalo dlouho a k oběma vizionářům (Baťa–Bervida) se připojila další osobnost a sice nadaný československý diplomat Hugo Vavrečka (dědeček Václava Havla z matčiny strany). Tento „trojlístek“ byl doslova posedlý myšlenkou zakládat v každém okresním městě ČSR letiště a nebo alespoň upravovat k tomu hodící se travnaté plochy k přistávání dopravních letadel. Další revoluční myšlenkou v daném směru byla představa Ing. Bervidy o masovém vytváření tzv. „plachtařských aviačních klubů“ na celém území tehdejší ČSR. Inovační myšlenky Ing. Bervidy vedou Baťu a Vavrečku k tomu, že Bervida se musí dostat do vedení československého leteckého dopravního průmyslu.

Ministerstvo veřejných prací[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1926 vede Tomáš Baťa intenzivní rozhovory s tehdejším ministrem veřejných prací, Ing. Václavem Roubíkem[3] a začátkem roku 1927 s jeho pozdějším nástupcem Ludwigem Czechem[4]. Dne 1. července 1927 nastupuje Ing. Bervida na Ministerstvo veřejných prací ve funkci „technického komisaře letecké výkonné služby“. Dne 20. srpna 1929 je jmenován „Vrchním ministerským komisařem[zdroj?][5] ve výkonné službě ministra civilního dopravního letectva“.[zdroj?] V této funkci zůstává do roku 1939.[6]

Tzv. Bervidova aktivní útočná obrana republiky[editovat | editovat zdroj]

V době zvýšeného ohrožení ČSR, v roce 1938, byl jmenován armádním generálem v záloze.[7]

Již předtím, v lednu 1937, předložil Ing. Bervida Ministerstvu obrany, pod vedením generála Jana Syrového, koncept tzv. Útočné obrany republiky.[zdroj?] Pro nedostatek motorových výsadkových letadel, ve srovnání s nacistickým Německem, navrhoval Ing. Bervida použití speciálně upravených, vícesedadlových kluzáků, které by, např. v noci, mohly lehce uniknout bdělému oku protiletadlové obrany nepřítele, neboť na rozdíl od výsadkových motorových strojů byly bezhlučné. Ministerstvo obrany koncepci odmítlo, neboť pro ni nenašlo využití a obávalo se, že nepřítel by se kluzáků snadno zmocnil a použil je sám.

Podobnou koncepci mělo v téže době i Německo. V roce 1936 již existoval projekt a maketa devítimístného kluzáku DFS 230, který byl vyroben a zalétán v roce 1937 a první úspěšný výsadkový útok (40 kluzáků) provedl v květnu 1940.

Bervidovu strategii vojenských kluzáků předložil britskému válečnému letectvu šéf československé výzvědné služby, generál František Moravec[zdroj?], již začátkem 2. světové války. Britské velení použilo v průběhu války kluzáky ve větším počtu ve dvou obřích výsadkových operacích: vylodění v Normandii a operaci Market-Garden.

Doba nesvobody 1939–45[editovat | editovat zdroj]

Ing. Jan Bervida zůstal až do okupace ČSR v roce 1939 šéfem československého civilního letectví. Nacističtí okupanti jej, coby bývalého legionáře v Rusku, okamžitě suspendovali. Jeho nejbližší spolupracovník František Nečas (generální ředitel Československých aerolinií) byl dokonce popraven. Jan Bervida působil v letech 1939-45 jako profesor na Střední průmyslové škole v Praze. V té době byl několikrát předvolán a vyslýchán gestapem. V posledních měsících války byl zatčen a obviněn ze spolupráce čs. londýnskou exilovou vládou. Skončením války v květnu 1945 již k připravovanému procesu nedošlo.

Doba poválečná a emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po květnu 1945 se Ing. Jan Bervida dostává do funkce šéfa československého civilního letectví.[zdroj?] Ministerstvo veřejných prací je nahrazeno Ministerstvem dopravy. Jeho služební titul zní: Náměstek ministra. Vedoucí sekce civilního letectví. Koncem roku 1947 ho prezident Beneš povolává k sobě s upozorněním, že má důvěrné zprávy od generála Moravce, že se Sověti připravují ho unést do Moskvy[zdroj?], aby se nedostal do rukou Američanů. Prezident doporučuje jeho okamžitou emigraci do Paříže. Posléze se však zjistí, že komunistický ministr vnitra, Václav Nosek, zrušil platnost Bervidova cestovního pasu.[zdroj?] V letech 1948–1961 pracuje Ing. Jan Bervida v ústředí newyorské a montrealské ICAO[zdroj?] a současně je členem vedení Council of Free Czechoslovakia (Rada svobodného Československa).[zdroj?] V lednu 1962 umírá v jedné z newyorských nemocnic náhle na rakovinu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Bervida, Jan / Fajfr, Jaroslav: „Naše křídla“, Praha 1939.
  • Berwid-Buquoy, Jan: „60 let od zahájení leteckého provozu na letišti Tábor-Čápův dvůr“, ČIMS, Info, Tábor 2006.
  • Československé dokumentační středisko: „Pracovní heslář. Encyklopedie československého exilu“, Praha 2005.
  • Doubek, Oldřich: „Ikarové bez legend a bájí“, Praha 1986.
  • Mejstřík, Jiří: „Češi ve světě. Lexikon krajanů, kteří se ve světě neztratili“ (dvojjazyčně – čeština, angličtina), ISBN 80-242-0311-1 Praha 2000.
  • Pejskar, Jožka: „Poslední pocta“, svazek 3, US Congress Library, Baltimore, Maryland, USA 1989.
  1. Matriční záznam o narození a křtu (1. shora)
  2. Jan Bervida v databázi čs. legionářů z 1. světové války (Vojenský historický archiv)
  3. Člen přechodné úřednické vlády. Jinak přednosta odboru III.b) ministerstva, který měl na starosti záležitosti civilního letectví, automobilismu, vnitrozemské a námořní plavby, hranic a zeměměřičství.
  4. Ministrem veřejných prací byl ve vládě "panské koalice" v letech 1926-29 Franz Spina ze strany německých agrárníků. Ludwig Czech ze strany německých sociálních demokratů byl ministrem veřejných prací až ve vládě "široké koalice" v letech 1934-35. Viz Seznam vlád Československa
  5. Titul ministerského úředníka v 5. platové stupnici služební třídy I, viz č. 103/1927 Sb.
  6. Byl přednostou 4. oddělení Odboru VI. (Letectví) Ministerstva veřejných prací s titulem odborový rada. Přednostou odboru, tedy "šéfem letectví" byl odborový přednosta Ing. Eugen Syrovátko. Viz Batovcův almanach. Politický kalendář Republiky Česko-Slovenské na rok 1939. str. 118.
  7. Archiv Ministerstva obrany ČR, reg.: I. rep./mimořádná opatření /M. Cingroš/
Novinové články
  • Drnek, Bedřich: Návštěva na Rané. President republiky a ministr letectva mezi plachtaři, Národní politika, 7. 5. 1934.
  • Hodinová-Spurná, Anežka: Bervidova letka? Co tomu řekne náš lid?, Rudé právo 28. 5. 1946.
  • Kolár, F. J.: Soukromý „plán“ na dovoz letadel po 60 mil. Kčs – Bervidův komplot proti znárodněnému hospodářství a dvouletému plánu, Rudé právo, 11. 1. 1947.
  • Kolář, Vít: Letadla vzlétají z „Čápáku“ již šedesát let, Palcát, 28. 6. 2006.
  • Kopecký, Jan: Jen několika slovy – „Hurá na Bervidu!“, České slovo, 14. 1. 1947.
  • Šatrová, Alena: Prastrýc Jana Berwidy-Buquoye miloval aera. Během oslav výročí založení táborského letiště se vzpomínalo na léta dávno minulá. Na zámku Jana Berwidy-Buquoye, Táborské Listy 27. 6. 2006.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]