Jan Bedřich z Valdštejna

Příbuzenstvo
otec	Maxmilián z Valdštejna; před 1600–1655
matka	Polyxena Marie z Talmberka; 1599–1651
nevlastní bratr	Ferdinand Arnošt z Valdštejna; † 1657
nevlastní bratr	Albrecht Leopold z Valdštejna; 1626–1656
nevlastní bratr	František Augustin z Valdštejna; 1628–1684
nevlastní bratr	Karel Ferdinand z Valdštejna; 1634–1702
nevlastní sestra	Marie Monika, provdaná Švihovská z Rýzmberka; po 1630–1666
sestra	Marie Alžběta, provdaná Vratislavová z Mitrovic; po 1644–1687
děd	Adam mladší z Valdštejna; 1570–1638
babička	Alžběta Brtnická z Valdštejna ; asi 1563–1614

Jan Bedřich z Valdštejna
Jeho knížecí Milost; Jan Bedřich z Valdštejna
	2. královéhradecký biskup; 16. arcibiskup pražský; 4. primas český
Církev	římskokatolická
Provincie	česká
Arcidiecéze	pražská
Období služby	1675–1694
Předchůdce	Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka - Arcidiecéze pražská
Nástupce	Jan Josef Breuner Arcidiedcéze pražská
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	biskup královéhradecký (1668–1675); velmistr křižovníků s červenou hvězdou; (1668–1694);
Osobní údaje
Datum narození	18. srpna 1642
Místo narození	Vídeň; Habsburská monarchie
Datum úmrtí	25. června 1694; (ve věku 51 let)
Místo úmrtí	Duchcov, České království
Povolání	Církevní heraldikaŘímskokatolický duchovní
	multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Říšský hrabě Jan Bedřich z Valdštejna O.Cr. (německy Johann Friedrich Reichsgraf von Waldstein, 18. srpna 1642 Vídeň^[1] – 3. června 1694 Duchcov) byl katolický duchovní, 2. biskup královéhradecký (1668–1675), 16. arcibiskup pražský (1675–1694) a 31. velmistr řádu Křižovníků s červenou hvězdou (1668–1694). Byl posledním z pražských arcibiskupů, který spojoval v jedněch rukou obě hodnosti.

Život

Narodil se jako mladší syn Maxmiliána hraběte z Valdštejna († 1654) a jeho manželky Marie Polyxeny, hraběnky z Talmberka. Po smrti rodičů byl jeho poručníkem Ferdinand Arnošt z Valdštejna a po jeho smrti Karel Ferdinand z Valdštejna. Dne 14. září 1661 jej král prohlásil zletilým. V letech 1661–1663 absolvoval svou kavalírskou cestu – studoval nejprve v Lovani, odkud pokračoval přes francouzská města do Říma, kde byl jmenován komorníkem papeže Alexandra VII.. Pražský arcibiskup kardinál Harrach byl jeho strýc. V roce 1664 převzal správu svých statků v Duchcově, vzápětí však odjel zpátky do Říma, kde pobýval až do roku 1666. Ještě před kněžským svěcením v roce 1665 jej papež Alexandr VII. jmenoval prelátem. Získal také místa kanovníka v Olomouci a ve Vratislavi. Pražští křižovníci s červenou hvězdou ho zvolili v roce 1668 za svého velmistra.

Biskup

Biskupem královéhradeckým byl jmenován v roce 1668, v roce 1675 byl jmenován pražským arcibiskupem; úřadu se slavnostně ujal 14. března 1676. V roce 1677 vyšla jeho předchůdcem připravovaná česká bible, o dva roky později vydal Instrukci pro kněze. Vytisknout nechal Proprium Bohemiae a Rituale Romano-Pragense, které sjednotily liturgickou praxi v diecézi.

Podporoval vznik nových farností, usazování nových řeholí v Čechách a zakládání nových klášterů. Jeho pomocný biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi zřídil v Praze Na Zderazi dům pro vysloužilé kněze.

Církevní soudy ztratily v roce 1688 pravomoc trestat zločiny duchovních. Spor s vládou o desátek, který používala na válečné výdaje a požadavek českého sněmu na přímé zdanění duchovenstva, vyvrcholil vyloučením duchovního stavu ze sněmu v roce 1693. Spor urovnala až delegace vyslaná českým duchovenstvem k císaři po Valdštejnově smrti.

Mecenáš

Jan Bedřich byl pilný stavebník. V římském ateliéru malíře Claude Lorraina, jehož obrazy sbíral, se seznámil i s Jeanem Baptistou Mattheyem, který jej následoval do Čech jako jeho dvorní architekt. V pětadvaceti letech byl jedním z nejmladších mecenášů tehdejšího Říma.

Spolu s bratrem Karlem Ferdinandem stavěl Valdštejn od roku 1667 rodinný palác na Malé Straně (dnešní Buquoyský, sídlo francouzského velvyslanectví). Vzal na sebe náklad na stavbu jedné ze 44 kapliček Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Začaly se stavět v roce 1674, v horních rozích byl namalován znak a jméno stavebníka.

Od roku 1675 stavěl jako křižovnický velmistr kostel sv. Františka s Assisi na Starém Městě v Praze, který již jako arcibiskup v roce 1688 posvětil. Arcibiskupskou tvrz v Louňovicích pod Blaníkem upravil na zámek. Na vstupní bráně je dodnes jeho znak a letopočet 1675.

V letech 1676 až 1694 zcela přestavěl arcibiskupský palác na Hradčanech. Matheyovo dílo je základem dnešního vzhledu paláce včetně balkónu z červeného sliveneckého mramoru s nápisem Johannes Fridericus archiepiscopus Pragensis.

Povznesl válkou a morem zničený Týn nad Vltavou na arcibiskupském panství. Obnovil zde děkanský chrám sv. Jakuba a na novém hřbitově za městem, založeném při morové epidemii, vystavěl hřbitovní kostelík sv. Víta. Sídlo hejtmana v přilehlých Hněvkovicích přestavěl na barokní zámeček obklopený zdí se dvěma branami. Jeho znak a letopočet 1685 je nad zámeckým vchodem. V Červené Řečici upravil arcibiskupský zámek.

V letech 1675 až 1685 přestavěl rodinný zámek v Duchcově, včetně kostela. Architekt Matthey mu pak v letech 1685–1694 postavil ve valdštejnském Litvínově kostel sv. Michala.

Na duchcovském zámku umístil svou rozsáhlou knihovnu, do které získal i část knihovny a rukopisů dějepisce Tomáše Pešiny z Čechorodu (1629–1680), původně odkázaných klášteru v Obořišti. Jsou to především rukopisy z knihovny pánů z Lípy, darované Pešinovi Čeňkem Hovorou z Lípy, mezi nimiž jsou i rukopisy Kroniky pražské Bartoše Písaře, Historie církevní Pavla Skály, z husitské polemické literatury skládání Václav, Havel a Tábor, rozličné městské kroniky i rukopisy samého Pešiny. Měl zde i bohatě ilustrované dílo o Číně Athanasia Kirchnera, vydané v Amsterdamu v roce 1667. Arcibiskupova knihovna je dnes na zámku v Mnichově Hradišti, ve správě Národního muzea.

Z rodinného majetku vytvořil v roce 1667 svěřenství, se zajímavým ustanovením, že po otci nemá dědit nejstarší, ale nejzasloužilejší syn. Tento majetek odkázal svému prasynovci, Janu Josefovi z Valdštejna.

Zemřel 3. června 1694 v Duchcově a pochován je ve valdštejnské kapli katedrály sv. Víta.

Odkazy

Reference

↑ Matriční záznam o křtu; s. 03-Taufe_0306, jméno zapsáno jako "Joan: Frideric9"

Literatura

BARTŮNĚK, Václav. Pražský arcibiskup Jan Bedřich Valdštejn. Litoměřice: [s.n.], 1979.
DUNOT, Antiditus. Relatio mortis archiepiscopi Pragensis Iohannis Friderici e comitibus a Waldstein. [s.l.]: [s.n.]
Lubomír Slavíček, „Conte savio“. Jan Bedřich z Valdštejna – mecenáš a podporovatel umění, Dějiny a současnost XV, 1993, č. 1, s. 13–16
Arkadiusz Wojtyla, „Cardinale langravio“ i „Conte savio“ – dygnitarze Rzecy w barokowym Rzymie, Quart. Kwartalnik Instytutu Historii Sztuki Universytetu Wrocławskiego Nr. 2 (4), 2007, s. 27–39
Jiří M. Havlík, Spor českého duchovenstva o imunity církve. K politickým aktivitám pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna, Český časopis historický roč. 107, č. 4, 2009, s. 769–796
HAVLÍK, Jiří M. Jan Fridrich z Valdštejna. Arcibiskup a mecenáš doby baroka. Praha: Vyšehrad, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7429-628-4.
VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. Kapitola Jeden vládce, jeden Bůh. Pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna, s. 233-287.