János Esterházy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
János Esterházy
Společný hrob obětí komunismu v Praze – Motole

Hrabě János Esterházy nebo Ján Esterházi (14. března 1901 Veľké Zálužie, Uhersko8. března 1957 Mírov, Československo) byl významný politický činitel maďarské menšiny v Československu a v období Slovenského státu.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jeho matka Elżbieta Tarnowska byla Polka, otec Mihály Antal Esterházy patřil do galantské (sedmihradské) větve rodu Esterháziů. Otec mu zemřel, když byly Jánosovi 4 roky. Studoval na gymnáziu a obchodní akademii v Budapešti, později začal hospodařit na rodinném velkostatku. Dne 15. října 1924 se oženil s hraběnkou Líviou Serényiovou, z tohoto manželství pocházely děti János a Alice.

Začátek politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1931 stál v čele Ligy maďarské sounáležitosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Népközösségi Liga), která působila při Společnosti národů. O rok později 11. prosince 1932 se stal předsedou Krajinské křěsťanskosocialistické strany v ČSR (Országos Keresztényszocialista Párt). Po volbách v roce 1935 byl zvolen v košickém volebním obvodu poslancem Národního shromáždění. Ve svém prvním parlamentním vystoupení řekl: „Proti naší vůli nás připojili ke Slovensku, proto žádáme, aby československá vláda v plné míře dodržovala naše menšinová, jazyková, kulturní a hospodářská práva“. Podpořil i požadavek HSĽS na vyhlášení autonomie Slovenska. Po odstoupení T. G. Masaryka z funkce prezidenta se maďarští poslanci podobně jako poslanci za HSĽS, přiklonili na stranu Edvarda Beneše, čímž mu umožnili stát se prezidentem.

Výkonný předseda Sjednocené maďarské strany[editovat | editovat zdroj]

Po sloučení maďarských stran na novozámeckém sjezdu 21. června 1936 do Sjednocené maďarské strany (Egyesült Magyar Párt) byl zvolen jejím výkonným předsedou. V té době odmítl nabídku od Edvarda Beneše na křeslo ministra v československé vládě. Jeho politickým cílem, který sledoval v době celé své kariéry, byla revize trianonských hranic. V tomto úsilí koordinoval svůj postup s maďarskou vládou, která jej podporovala. Údajně působil také jako maďarský agent v Československu pod krycím jménem „Szalma“ s číslem 221, což ovšem nebylo prokázáno. V roce 1938 se opakovaně setkal s vedoucím britské mise lordem Runcimanem. V memorandu odevzdaném britskému diplomatovi maďarští poslanci požadovali uplatnění samourčovacího práva pro maďarskou menšinu ve smyslu Wilsonových zásad. Dále také vedl zahraniční jednání v Maďarsku, Polsku a v Itálii. Ve dnech 17. a 18. dubna 1938 se zúčastnil jednání v Polsku, na kterém předložil program vypracovaný maďarskou vládou, jehož cílem bylo rozbití Československa a úplné začlenění Slovenska do Maďarska.

Politická činnost v době Slovenského státu[editovat | editovat zdroj]

Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938, jako poslanec za město Košice, vítal Miklóse Horthyho vjíždějícího do města. Sám se však rozhodl zůstat na slovenském území a založit Maďarskou stranu na Slovensku (Szlovenskói Magyar Párt). Hájila menšinová práva 70 tisíc Maďarů žijících ve Slovenském štátu a současně požadovala od maďarské vlády dodržování práv slovenského obyvatelstva na znovupřipojených územích. V prosinci 1938 byl zvolen do slovenského sněmu.[1] V Bratislavě začal János Esterházy vydávat noviny Új Hírek (Nové správy). Po jejich zákazu v roce 1939, když na něj byl uvalen policejní dohled, začal s vydáváním novin Magyar Hírlap (Maďarský zpravodaj). V souvislosti s pozemkovou reformou v Maďarsku se v prohlášení adresovaném maďarským šlechticům zasazoval za uskutečnění reformy. V prohlášení uveřejněném v tiskovém orgánu své strany se oficiálně distancoval od myšlenek národního socialismu a politiky vedené v jejím jménu. Opakovaně jednal s prezidentem Jozefem Tisem o právech maďarské menšiny na Slovensku, ve stejné věci vystupoval i na půdě Slovenského sněmu, kde byl jediným poslancem za maďarskou stranu. V rozhlasovém projevu dne 14. března 1939 přivítal vznik Slovenského štátu. V roce 1941 založil v Bratislavě knižní vydavatelství Madách, v roce 1942 obnovil činnost předtím zakázaného kulturního spolku Szemke.

Postoj k vystěhování Židů[editovat | editovat zdroj]

Dne 15. května 1942 jako jediný poslanec Slovenského sněmu hlasoval proti ústavnímu zákonu Slovenského státu č. 68/1942 o vystěhování Židů, čímž se stal terčem útoků ze strany slovenského tisku. Svůj postoj odůvodnil slovy (text ponechán v originálním slovenském znění):

„Slovenský snem 15. mája 1942 prerokoval návrh zákona o vysťahovaní židov. Pred zahájením schôdze som vyhľadal predsedu snemu Dr. Martina Sokola a povedal som mu nasledovné: Keď ma zvolili za poslanca slovenského snemu, na prvej schôdzi sme sa zaviazali k najsvedomitejšiemu plneniu svojich poslaneckých povinností. Návrh zákona o vysťahovaní židov je obsahovo taký, že si ho v žiadnom prípade nemôžem osvojiť a hlasovať zaň. Od svojho najmladšieho veku som mal protižidovskú orientáciu a tú si zachovám do smrti. To však neznamená, že svojim hlasom prispejem k zákonu, ktorý pošliapáva všetky ľudské a božie zákony. Pri vysťahovaní židov Slováci vystupujú nie proti náboženstvu, ale proti rase a to je o dôvod viac, prečo budem hlasovať proti návrhu. Maďarstvo tvorí na Slovensku národnostnú menšinu, preto je úplne nemožné aby prijalo a podporilo návrh zákona, ktorý väčšine dáva právo na to, aby vysídlila menšinu… My Maďari dokázateľne viac ako tisíc rokov žijeme a konáme v duchu Sv. Štefana, čoho najlepším dôkazom je, že z územia Uhorska nikdy a nikoho nevysídlovali ani individuálne ani ako skupinu. Zodpovední činitelia Maďarska tak v minulosti, ako i v súčasnosti vo svojej politike nasledujú odkaz Sv. Štefana, čo musí napĺňať uspokojením tunajších Slovákov. Môžu si byť dokonale istí, že kým bude v Maďarsku pri moci táto idea, dovtedy sa národnostiam nič zlé nemôže stať. Slovenská vláda sa prednesením svojho návrhu zákona o vysídlení židov vydala po nebezpečnej ceste, lebo tým uznala právo väčšiny jednoducho vystrnadiť menšinu z krajiny. Viem, že návrh zákona nevyhovuje ani mnohým mojim kolegom poslancom, ale nemajú odvahu vzoprieť sa straníckej disciplíne. Ja však ako predstaviteľ tunajších Maďarov vyhlasujem, a to prosím zobrať na vedomie, že som proti návrhu zákona, lebo ako Maďar, kresťan a katolík, považujem tento návrh za bezbožný a neľudský.“ (Rukopis, Maďarský štátny archív, K-63-1942/65)

V roce 1944 pomohl stovkám pronásledovaných Židů, Čechů a Slováků v útěku ze Slovenska přes Maďarsko.[zdroj?] V říjnu 1944 v memorandu protestoval proti obsazení Maďarska německou armádou. Příslušníci Strany Šípových křížů ho krátce internovali, gestapo na něj vydalo zatykač.

Před retribučním soudem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 ho po osvobození Bratislavy internovalo sovětské velení, po 12 dnech byl propuštěn. Následně navštívil tehdejšího předsedu Sboru pověřenců Gustáva Husáka, aby s ním jednal o maďarském memorandu (žádajícím revizi hranic) a protestoval proti perzekucím vůči Maďarům na osvobozeném území (které byly iniciovány košickým vládním programem). Gustáv Husák ho však nechal zatknout a předal jej sovětské státní bezpečnosti. Rok strávil v moskevském vězení na Lubjance. Na základě vykonstruovaných obvinění byl poté odsouzen na 10 let nucených prací a transportován na Sibiř. Dne 16. září 1947 jej Národní soud v Bratislavě v nepřítomnosti během jediného stání odsoudil k trestu smrti za úklady proti Československé republice a kolaboraci s fašismem. V roce 1949 jej sovětské úřady odevzdaly zpět československým orgánům. Na základě prezidentské milosti mu byl zmírněn trest smrti na doživotí. Zemřel 8. března 1957 po dlouhé pouti po mnoha tehdejších československých věznicích v Mírově na Šumpersku nedaleko od Olomouce.

Pokusy o rehabilitaci[editovat | editovat zdroj]

Jeho dcera Alica Malfattiová, podporovaná představiteli maďarské menšiny na Slovensku, Světovým kongresem Maďarů i maďarskou vládou, se od listopadu 1989 pokouší o jeho rehabilitaci. Moskva jej v roce 1993 oficiálně rehabilitovala. Na Slovensku rehabilitovaný není. V roce 1994 jeho dcera požádala o obnovení řízení, ale soud si vyžádal od slovenských a českých historiků odborné posudky a ty vyzněly negativně. Ku příležitosti 100. výročí narození Jánosa Esterházyho dne 11. března 2001 se konala v maďarském parlamentu slavnost za účasti maďarského prezidenta Ferenca Mádla. Zúčastnil se ho i František Mikloško, který se pokusil o usmíření mezi Maďarskem a Slovenskou republikou. Maďarská strana to však neopětovala a jeho účast vydává za potvrzení svých snah.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • [1] Eduard Nižňanský a spol, Kto bol kto za I. ČSR (Q111 Brat. 1993)
  • [2] Jozef Kamenec, Osobnosť Jánosa Esterházyho a jej kontroverzné interpretácie (Ľudia ľuďom bez hraníc, Helsinské občianske združenie v SR, Nitra 2000, s. 34)
  • [3] Alice Esterházy-Malfatti, Bálint Török, Esterházy János Emlékkönyv (Pamätná kniha Jánosa Esterházyho) (Századvég Bp. 2001)
  • [4] Ladislav Deák, Politický profil Jánoša Esterházyho (Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky vo vyd. Kubko Goral 1995, šírený zdarma a vydaný súčasne i v anglickej a maďarskej jazykovej mutácii) viz podkapitola Externí odkazy
  • [5] Jerguš Ferko, Vodca-zvodca János Esterházy (Maďarské sebaklamy, Matica Slovenská 2003, s.127-129)
  • [6] Bohumil Doležal, K polemice pana Yehudy Lahava, Lidové noviny 21. apríla 2001
  • [7] Augustín Marko, Pavol Martinický, Slovensko-maďarské vzťahy. História a súčasnosť vo faktoch. Bratislava, 1995
  • [8] János Esterházy, A kissebségi kérdés/Menšinová otázka. Vybrané prejavy a state (Ister Bp. 2000)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku János Esterházy na slovenské Wikipedii.

  1. NIŽŇANSKÝ, Eduard: VOĽBY DO SNEMU SLOVENSKEJ KRAJINY V ROKU 1938 [online]. niznanskyedo.host.sk, [cit. 2012-10-15]. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]