Ivo Andrić
| Ivo Andrić | |
|---|---|
 Ivo Andrić (1961) | |
| Narození | 10. října 1892 Dolac |
| Úmrtí | 13. března 1975 (ve věku 82 let) Bělehrad |
| Místo pohřbení | Bělehradský nový hřbitov |
| Povolání | spisovatel, romanopisec, diplomat, básník a esejista |
| Alma mater | Fakulta humanitních a sociálních věd (od 1912) Vídeňská univerzita (od 1913) Filozofická fakulta Jagelonské univerzity (od 1914) Univerzita Štýrský Hradec (od 1924) |
| Žánr | poezie, román a povídka |
| Témata | literatura |
| Významná díla | На Дрини ћуприја Омерпаша Латас Ex Ponto Travnička hronika Проклета авлија … více na Wikidatech |
| Ocenění | Záslužný řád Německého orla (1937) Nobelova cena za literaturu (1961) Řád hrdiny socialistické práce (1972) |
| Politická příslušnost | Svaz komunistů Jugoslávie |
| Manžel(ka) | Milica Babić-Jovanović (1958–1968) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ivo Andrić, cyrilicí Иво Андрић (9. října 1892 Dolac u Travniku, Bosna a Hercegovina – 13. března 1975 Bělehrad, SFRJ) byl jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat chorvatského původu z Bosny a Hercegoviny. Většinu svých děl napsal srbsky v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu[1].
Biografie
Dětství a rané mládí prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu[2] a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. V Sarajevu i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna.[3] Mezi lety 1912 a 1914 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni a Krakově[4]. Do literatury vstoupil roku 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (Chorvatská mladá lyrika). Během svého pobytu v Záhřebu se setkal i s A. G. Matošem.[3]
Ve válečných letech 1914–18 byl několikrát vězněn rakouskými úřady, přičemž jeho vina spočívala v aktivní podpoře jihoslovanského nacionalismu.[3] Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto[5]. Po ní následovali Nemiri (Neklid, 1920). V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu; až do roku 1941 pracoval v jugoslávských diplomatických službách.[2] V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Štýrském Hradci, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia.[2] Diplomovou práci předložil na téma Die Entwicklung des geistigen Lebens in Bosnien unter der Einwirkung der türkischen Herrschaft (Rozvoj duchovního života v Bosně a Hercegovině pod tureckou nadvládou). V roce 1926 byl přijat do Srbské akademie věd a umění (SANU). Publikoval několik kratších prozaických děl: povídky Mara milosnica (Mara milostnice, 1926), Čudo u Olovu (Zázrak v Olovu, 1926), Most na Žepi (Most přes Žepu, 1928), Olujaci (Vichřice, 1928), Anikina vremena (Za časů Aniky, 1930), Smrt u Sinanovoj tekiji (Smrt v Sinanově tekiji, 1932) a další.
Mezitím byl v roce 1928 jmenován vicekonzulem ve španělském Madridu. O čtyři roky později se vrátil do Bělehradu, kde obsadil místo poradce na Ministerstvu zahraničních věcí Království Jugoslávie. V roce 1939 se stal konzulem v Berlíně, kde setrval až do roku 1941. V době německé invaze do Jugoslávie odmítl nabídku emigrovat do Švýcarska a vrátil se do okupovaného Bělehradu. Tam setrval v dobrovolné izolaci až do konce války. Většinu volného času věnoval psaní dnes už světoznámých děl Travnička hronika (Travnická kronika, 1941/42) a Na Drini ćuprija (Most na Drině[6], 1944), která vyšla až po uzavření míru roku 1945. V roce 1945 mu vyšel i útlý román Gospođica (Slečna).
V poválečné Jugoslávii
Krátce po válce se stal předsedou Svazu spisovatelů Jugoslávie.[3] Zastával čestné politické funkce v Bosně a Hercegovině i v jugoslávském ústředí v Bělehradě. Vydal celou řadu povídek a novel: Priča o vezirovom slonu (Vyprávění o vezírově slonovi, 1947), Prokleta avlija (Prokletý dvůr, 1954) a další. V roce 1961 získal za celoživotní dílo Nobelovu cenu za literaturu. Finanční odměnu spojenou s tímto oceněním věnoval Knižnímu fondu Bosny a Hercegoviny a na dobročinné účely. Jeho díla se začala okamžitě překládat do všech světových jazyků.
Do své smrti v roce 1975 vystupoval jako čestný občan Jugoslávie, který reprezentoval svou zemi v zahraničí. Posmrtně mu vyšla sbírka úvah Znakovi pored puta (Znamení u cesty, 1976) a nedokončený román Omerpaša Latas (Omerpaša Latas) (1976).[7]
V roce 1991 se jeho portrét objevil na jugoslávské bankovce v hodnotě 5 000 dinárů. Po zavedení bosenskohercegovské marky roku 1998 měl být vyobrazen na jednomarkové bankovce Republiky Srbské, kvůli chybě v přepisu jména ale bankovka nebyla nikdy dána do oběhu. Až roce 2002 se objevil na dvousetmarkové bankovce.
Odkazy
Reference
- ↑ Ivo Andrić, Serbo-Croatian author – Encyclopaedia Britannica.
- ↑ a b c DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1109. (srbochorvatština)
- ↑ a b c d JELČIĆ, Dubravko. Povijest hrvatske književnosti. Záhřeb: Naklada P.I.P Pavičić, 2004. S. 241. (chorvatština)
- ↑ Ivo Andric - Biographical.
- ↑ Biography.
- ↑ Bosnia and Herzegovina - Encyclopaedia Britannica.
- ↑ DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1110. (srbochorvatština)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivo Andrić na Wikimedia Commons 
Osoba Ivo Andrić ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivo Andrić
- Chorvatští spisovatelé
- Chorvatští básníci
- Srbští básníci
- Srbští spisovatelé
- Bosenští básníci
- Bosenští spisovatelé
- Jugoslávští komunisté
- Básníci tvořící srbsky
- Spisovatelé píšící srbsky
- Spisovatelé píšící srbochorvatsky
- Nositelé Nobelovy ceny za literaturu
- Osobnosti na jugoslávských bankovkách
- Narození 9. října
- Narození 1892
- Narození v Bosně a Hercegovině
- Úmrtí 13. března
- Úmrtí 1975
- Úmrtí v Bělehradě