Ivan Martin Jirous

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Ivan Jirous)
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Martin Jirous
Ivan Martin Jirous
Ivan Martin Jirous
Narození 23. září 1944
Humpolec
Úmrtí 9. listopadu 2011 (67 let)
Praha
Občanství Česko
Povolání básník, kunsthistorik a spisovatel
Citát

Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.[1]

Zadarmo má člověk dělat věci, pro který je sám nadšenej, a ne podporovat bez peněz nadšení jiných.[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Martin Jirous (23. září 1944 Humpolec9. listopadu 2011 Praha), známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu.[3] Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění.[5] V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 19631968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle básníka Jiřího Koláře a Henri Michaux.[6] O dva roky starší sestra Zora (provdaná za fotografa Jana Ságla) se rovněž věnovala výtvarnému umění.[7]

Rodinné vztahy[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se oženil s Věrou Vařilovou (1944–2011), básnířkou a historičkou umění.[8] V roce 1972 se jí narodil syn Tobiáš Jirous, dnes herec, spisovatel a DJ. Podle rodného listu je Jirousovým synem, jeho biologickým otcem je však Jiří Němec. Ivanovi byly přesto v komunistickém kriminále na Tobiáše strhávány alimenty.

V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou (* 1943), vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu.[9] Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn se ale toto manželství rozpadlo.[10] Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyní občanského sdružení Magorův statek, které usiluje o proměnu Jirousova statku na Vysočině v básníkův památník. Marta navázala na poetiku svého otce v básnické sbírce Procházka s andělem. Jeho poslední partnerkou byla od roku 1990 až do jeho smrti písničkářka Dáša Vokatá.[11]

Underground[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor.[12] Byl přítel filozofa a básníka Egona Bondyho. Své první básně publikoval časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 se stal uměleckým vedoucím a manažerem The Plastic People of the Universe (PPU). Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.

Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory totalitní cenzuře společenského života byl pětkrát trestán soudem k trestu odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 - výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení.

Poprvé ve vězení byl v letech 19731974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzen společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“.[13][14] V červnu 2011 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.[14]

Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu, jehož program lze shrnout:[15]

  1. Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
  2. Zřeknutí se závazného uměleckého programu
  3. Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
  4. Vymezení vůči totalitním strukturám
„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“
— JIROUS, Ivan. Zpráva o třetím českém hudebním obrození in Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. ISBN 80-7215-033-2. S. 197

Sestavil antologii undergroundové poezie nazvanou Egon Bondy k 45. narozeninám Invalidní sourozenci.[16] Uspořádal několik pololegálních festivalů nezávislé kultury:

  • v roce 1974 v Postupicích I. festival druhé kultury v ČSSR
  • v roce 1976 v Bojanovicích II. festival druhé kultury, který se konal jako opožděná oslava svatby Jirouse a Juliány[17]
  • a po dalším věznění se jen účastnil v roce 1977 na Hrádečku u Trutnova (u Václava Havla): III. hudební festival druhé kultury.

Jeho druhé uvěznění probíhalo v letech 1976–1977, vězněn byl za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem a pastorem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307) a Vratislavem Brabencem z PPU. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Československou televizí byl o nich natočen tendenční dokumentární film Atentát na kulturu a díl z televizního seriálu 30 případů majora Zemana část s názvem Mimikry (v hlavní roli s Jiřím Lábusem), kde byli vylíčeni jako narkomani a teroristé. Tento soudní proces poprvé spojil původně apolitický underground s disentem, který vyústil v založení Charty 77.

Po návratu z vězení podepsal Chartu 77, další koncerty se konaly již jen jako soukromé akce, veřejné vystupování jeho kapely PPU bylo zakázáno. Měsíc po návratu byl opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl znovu vězněn v letech 1977-1978.

Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, napsal dodnes nedokončenou prózu Pravdivý příběh Plastic People. Stal se také členem VONSu.[18]

Čtvrtý trest odnětí svobody obdržel za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michal Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Proces probíhal v květnu 1982 za přísných bezpečnostních opatření a přítomnosti vybraných účastníků loajálních k totalitnímu režimu. Rozsudek podle požadavků třídní justice byl vynesen mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. Vítězslava Rzounka, DrSc.; články z časopisu Vokno byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tématikou a odsouzení činili tak ze zjevné neúcty ke společnosti.[19][20]

V letech 1981–1985 byl vězněn formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené obvinění z nelegálního držení drog (údajné nalezení marihuany při domovní prohlídce). V roce 1984 byl Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce.[21] [22]

V létech 19851987 měl ochranný dohled (součást posledního rozsudku), denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči.[23]

Páté věznění proběhlo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vraždy totalitního režimu v 50. letech. Formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ spolu s Jiřím Tichým a vězněn v létech 19881989, až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul.

Po roce '89[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu.[24] Spolu se Stanislavem Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004.[25] Do smrti žil střídavě v Praze (kde mu za symbolickou částku pronajímal byt Karel Schwarzenberg[26]) a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří. Od roku 2006, kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města Dačice[27], je akce pořádána na Skalákově mlýnu 49°6′32″ s. š., 15°38′52″ v. d. v Meziříčku u Želetavy.

Ačkoliv jeho přítel Jaroslav Erik Frič ho označoval za „ctitele čistoty, něhy a spravedlnosti“[28], býval Jirous v opilosti vulgární, konfliktní a někdy i fyzicky agresivní, což mu bylo jeho blízkým okolím pro jeho jiné kvality a zásluhy často tolerováno.[26][29] Někdy se však proto dostal do konfliktu se zákonem, jako byl například teatrální výstup na náměstí v Jihlavě.[30] Rád také své přátele urážel, nebo se stávali terčem jeho břitkého humoru v souladu s někdejší skupinou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu: „Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy.“[31]

Zemřel náhle 9. listopadu 2011, před nástupem další léčby v nemocnici.[32][33][34] Zádušní mši za něj 17. listopadu 2011 v pražském kostele sv. Ignáce sloužil biskup Václav Malý; pohřeb, který se konal v klášterním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří celebroval P. Ladislav Heryán. Jirous byl poté pohřben na místním hřbitově.[35][36]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pro jeho básně je typické střídání zdánlivě se vylučujících prvků katolické religiozity se stylizací autora do villonovského hrdiny-vyděděnce. Dalším typickým znakem jeho děl je útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů. Část jeho díla vznikla za jeho pobytu ve vězení;] tak např. rukopis 12 Labutích písní vynesl z věznice ven Jiří Gruntorád, a to prostřednictvím francouzského polibku. Tyto básně se pak začaly samizdatově šířit.[37]

Znaky Magorovy poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Makaronismy, výpůjčky, parafráze,
  • Nedokončený rým,
  • Asonance, akrostich,
  • Sarkasmus a ironie,
  • Vulgarismy x katolické prvky,
  • Sebevyjádření, existenciální hloubka,
  • Hledání sebe a Boha,
  • Spirituální charakter,
  • Oslovení, věnování konkrétním osobám, odkazy na jiné autory,
  • „Já se nepovažuju za básníka, já spíš vím, že miluju poezii.“

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 - souborné vydání jeho prvních básní
  • Magorova krabička, samizdat 1979
  • Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 - ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona Bondyho
  • Magorovo borágo, samizdat 1981
  • Magorova mystická růže, samizdat 1981
  • Magorovy labutí písně, samizdat 1985, Londýn 1989 - vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky - vznikala ve valdickém věznění a byla z něj propašována do exilu, psaná často ironizující epigramatickou formou; protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku zapamatovat. Ve sbírce vystupuje řada reálných postav kulturního a veřejného života tehdejší doby a lze ji proto vnímat i jako svérázný básnický slovník představitelů tehdejšího disentu. Za ni také obdržel cenu Toma Stopparda
  • Ochranný dohled, samizdat 1985 - tematicky navazuje na Magorovy labutí písně
  • Magorovi ptáci, 1987
  • Magorova summa, 1998 - chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975-1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel za ni také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin. V roce 2009 tuto sbírku zhudebnil Agon Orchestra.
  • Magorova vanitas, 1999
  • Ubíječ labutí, 2001
  • Rattus norvegicus, 2004
  • Popelnice života, 2004 - výbor z díla
  • Okuje, 2008
  • Rok krysy, 2008
  • Úloža, 2013
  • Magorův noční zpěv, 2013

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Magor dětem, (1982-1986) samizdat 1986 - básně a pohádky, které psal v dopisech z vězení svým dcerám

Další knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Magorův zápisník, 1999, kompilace kulturních textů a esejů z období 1965-1990.
  • Magorovy dopisy, 2006, dopisy z let 1973-1985, které psal svým ženám Věře a Julianě z českých věznic.
  • Humpolecký Magor, 2007, sborník vzpomínek jeho spolužáků a učitelů ze středoškolských let Jirousových v Humpolci, které jsou doplněny jeho dosud nepublikovanými texty.

CD - autorské čtení[editovat | editovat zdroj]

  • Agon Orchestra & Ivan M. Jirous - Magorova Summa, 2009, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
  • Ivan Martin Jirous - Pravdivý příběh Plastic People, 2009, čtou Ivan M. Jirous a Oldřich Kaiser.
  • Ivan Martin Jirous - Magorovy labutí písně, 2011, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
  • Ivan Martin Jirous - Magorovi ptáci a další příběhy, 2012, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Ivan Martin Jirous ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Magorův ranní zpěv (1975), 4. báseň, incipit: „Nerad používám jméno Ivan“
  2. Rozhovor v časopise Reflex, 2009, wikicitáty
  3. 13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006), dostupné online (čas 4:50-6:00).
  4. MACHOVEC, Martin. Slovník české literatury po roce 1945: Ivan Martin JIROUS [online]. ÚČL AV ČR, 1995, rev. 2007-12-5, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online.  
  5. Marek Švehla: Český velikán Magor in Respekt 39/2004. 19. září 2004 (neautorizovaná kopie)
  6. PLACÁK, Petr. Ubíječ času. Kádrový dotazník Ivana Martina Jirouse č. 2 (rozhovor). Babylon [online]. 2007-5-27, roč. 9, čís. XVI [cit. 2008-8-16], s. Literární a výtvarná příloha. Dostupné online.  
  7. JIROUSOVÁ, Věra; DOLANOVÁ, Lenka. Artlist: Zorka Ságlová [online]. Centrum pro současné umění Praha, [cit. 2011-11-21]. Dostupné online.  
  8. Erika Zlamalová:Rozhovor s Věrou Jirousovou, Literarni.cz, červen 2008
  9. Juliana Jirousová: Životopis ~2001
  10. NEJEDLÝ, Jan. Rozhovor: Jan Nejedlý - Františka Jirousová [online]. katolicka-dekadence.cz, [cit. 2008-08-11]. Dostupné online.  
  11. Bětka Kopecká: Fotografie [online]. [cit. 2009-07-14]. Dostupné online.  
  12. Gymnázium navštívil Magor Ivan Jirous, Gymnázium Telč
  13. Josef Rauvolf: 13. komnata: Martin Jirous, dokumentární pořad České Televize, 12. leden 2007, úvodní minuty.
  14. a b ČTK. Soud zprostil Jirouse obvinění. Čekal 38 let. lidovky.cz [online]. 22. června 2011 [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  15. Martin Pilař: O různých možnostech pohybu českým undergroundem in Britské listy. 24. listopad 1998
  16. Petr Slavík: Alternativní kultura Poezie v podzemí, dokumentární pořad České Televize, 29. září 2004, (neautorizovaná kopie).
  17. The Plastic People of the Universe. Texty. 2. vyd. Praha : Maťa, 2001. ISBN 80-7287-029-7. S. 20.  
  18. seznam členů VONSu in oficiální stránky VONS 2007
  19. Milan Hulík: JUSTICE: Ve stylu retro in Neviditelny pes, 24. července 2008
  20. Přemysl Blažíček: Vítězslav Rzounek in Slovník české literatury po roce 1945, 17. října 2006
  21. Amnesty International v Československu před rokem 1989: Ivan Martin JIROUS (výstava) [online]. Amnesty International, 2006, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online.  
  22. Sdělení VONS č. 307. 1982
  23. Sdělení VONS č. 400. 1984
  24. Seznam členů PEN Klub Praha. 2008
  25. Bývali disidenti Ivan Martin Jirous a Stanislav Penc útočí na Grosse kvůli zásahu proti CzechTeku in Britské listy. 6. srpen 2004
  26. a b ŠTURMA, Ondřej. Magor očima Ivo Pospíšila. Reflex. 29. 3 2009. Dostupné online. ISSN 1213-8991.  
  27. OZV č. 2/2006 města Dačice. 6. duben 2006
  28. Jaroslav Erik Frič: Ivan Martin Jirous:úvod k pořadu in Schůzky s literaturou, Rádio Vltava 19. 9. 2004
  29. Jiří Černý: Ivan Jirousin blog 3. října 2003
  30. Petr Cibulka: Případ Ivana "Magora" Jirouse odročen in Nezávislé noviny. 1. leden 1992
  31. Jiří Rulf: Magorova zimní editace: I labuť, i lůna. Reflex, 1999. (neautorizovaná kopie)
  32. Zemřel básník, disident a jeden z „Plastiků“ Ivan Martin Jirous, iDNES, 10. 11. 2011
  33. Ivan Martin Jirous bude mít pohřeb na své rodné Vysočině, iDNES, 13. 11. 2011
  34. Ivan Martin Jirous (23.9.1944 – 9.11.2011) – parte, Katolická dekadence
  35. Petra Šťastná: S Jirousem se loučily stovky lidí. Modlitbu pronesl Karel Schwarzenberg, 19.11.2011
  36. idnes: Byl to voják první linie, vzpomínali přátelé při mši na „Magora“ Jirouse, 17.11.2011
  37. 13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006), dostupné online (čas 16:42-17:40).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

. ELŠÍKOVÁ, Monika (ed.): Aby radost nezmizela - Pocta Magorovi, vydala Monika Vadasová-Elšíková, Praha 2011, 176 str. ISBN 978-80-904991-1-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]