Islandské jméno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jednoduchý rodokmen znázorňující otce s dvěma dětmi naznačující jak většinou probíhá získání patronymického jména na Islandu

Islandská jména (islandsky je osobní jméno mannanafn, pl. -nöfn) se skládají nejčastěji ze dvou částí, z rodného a patronymického jména (případně matronymického). Dědičná příjmení se na Islandu vyskytují jen zcela výjimečně. Nakládání s osobními jmény je na Islandu upraveno zákonem o osobních jménech č. 45 ze 17. května 1996.[1]

Rodné jméno[editovat | editovat zdroj]

Islanďané zpravidla dostávají při narození několik jmen dvou kategorií, rodné („křestní“) jméno (islandsky eiginnafn, tj. vlastní) a volitelně i střední jméno (millinafn), které v běžné praxi nebude používat. Dohromady může mít Islanďan podle zákona z roku 1996 nejvýše tři jména (do toho počtu se započítává i střední). U středního jména se na rozdíl od rodného nerozlišuje mezi pohlavím.

Výběr rodných jmen ovlivňují striktní pravidla daná legislativou. Podle zákona má dítě obdržet jméno do 6 měsíců, dostat ho může skrze křest v islandské státní církvi, jiné náboženské společnosti, nebo vyrozuměním Þjóðskrá Íslands (Islandský registr, tedy matriční úřad). Všechna jména musí být zanesena v registru osobních jmen (mannanafnaskrá - ten obsahuje přes 3500 dívčích a chlapeckých jmen), přičemž jména, která v registru nejsou, musejí být schválena výborem pro osobní jména (Mannanafnanefnd). Aby jméno mělo šanci na schválení, musí obsahovat pouze znaky islandské latinky a musí být v islandštině sklonné. V případě, že se rozhodnou rodiče dát nějaké jméno mimo registr. U nevyjasněných případů u dětí se vydávají doklady, kde je místo jména uvedeno Stúlka (islandsky „dívka“ pro dívku), nebo Drengur (chlapec).[2]

Kontroverze a kritika systému[editovat | editovat zdroj]

Přísná pravidla jsou nastavená zákonem o osobních jménech. Mezi známé kritiky zákona patří bývalý starosta Reykjavíku Jón Gnarr, který se mimo jiné vyjádřil ve smyslu „Je to neférové a přihlouplé. Navíc to omezuje kreativitu.“ Mediálně známý se stal případ dívky Blær Bjarkardóttir Rúnarsdóttir, které nechtěl výbor potvrdit jméno Blær jako údajně pouze mužské, v roce 2013 rozhodl soud ve prospěch dívky. Dále případ Duncana a Harriet Cardewových (sourozenců, kteří se narodili na Islandu Britovi a Islanďance) – oba používali pas se „jmény“ Drengur a Stúlka, ovšem když rodiče chtěli prodloužit v roce 2014 Harriet pas, byli odmítnuti a kvůli vycestování jim byl poskytnut dočasný britský pas.[3]

Patronymum (matronymum)[editovat | editovat zdroj]

Poslední část osobního jména tvoří jméno po rodičích (islandsky kenninafn), nejčastěji po otci, ale je možné získat ho i po matce. Současná praxe získávání jména po otci na Islandu je vlastně pozůstatek starobylé praxe vlastní celému germánskému skandinávskému prostoru. Konkrétně na Islandu k vytvoření patronyma dochází připojením -son v případě syna a -dóttir v případě dcery ke genitivnímu tvaru jména otce (výjimečně matky, např. pokud otec není znám). Toto jméno se v průběhu života nemění a potomstvo ho nepřejímá.

Dědičná příjmení[editovat | editovat zdroj]

Z výše popsané praxe existují na Islandu některé výjimky, zpravidla se jedná o příjmení (rodinná jména) zděděná po rodičích přicházejících z ciziny nebo přijetím rodinného jména na vlastní žádost. Druhá možnost získání rodinného jména byla možná jen do roku 1925, tuto možnost využil např. spisovatel Halldór Laxness, mezi dědice rodinného příjmení patří např. Geir Haarde, Eiður Guðjohnsen.

Začleňování islandských jmen do češtiny[editovat | editovat zdroj]

Islandská patronymická, příp. matronymická příjmení se v češtině běžně přechylují.[4] Přechýlení se provádí standardní příponou -ová, která se připojí buď k celé ženské podobě patronymického příjmení (Garðarsdóttirová) nebo k jeho mužské podobě, je-li známa jenom tato (Garðarssonová, příp. Garðarová). Je také možno naznačit ženský rod nositelky příjmení pomocnými slovy (např. paní Garðarsdóttir), zvlášť je-li text určen čtenářům, u nichž se předpokládá znalost germánských jazyků.[5] Ti přechylování islandských jmen někdy odmítají.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lög um mannanöfn. V islandštině: http://www.althingi.is/lagas/nuna/1996045.html, v angličtině: Personal Names Act (No. 45) [online]. Iceland: Ministerstvo vnitra Islandu, 17 May 1996, [cit. 2015-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. http://zpravy.idnes.cz/islandske-urady-odmitly-vydat-divce-pas-kvuli-jmenu-fy5-/zahranicni.aspx?c=A140627_121235_zahranicni_pvc
  3. http://grapevine.is/news/2014/06/26/british-passport-granted-to-harriet-girl-cardew/
  4. Internetová jazyková příručka: Přechylování ženských příjmení pocházejících z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky [online]. ÚJČ AV ČR, [cit. 2013-09-18]. Dostupné online.  
  5. KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. 2.. vyd. Liberec : AZ KORT, 2008. 249 s. ISBN 80-238-8173-6. Kapitola Islandština, s. 113-114.  
  6. VONDŘIČKA, Pavel. Islandská jména v češtině [online]. Severské listy, 2005-08-21, [cit. 2013-09-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]