Isidora Sekulić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Busta Isidory Sekulić ve městě Sombor, Srbsko.

Isidora Sekulić (v srbské cyrilici Исидора Секулић, 16. února 1877, Mošorin[1] , Rakousko-Uhersko - 5. dubna 1958, Bělehrad, Jugoslávie) byla srbská spisovatelka, překladatelka a člen akademie SANU.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí strávila v Rumě a Zemunu, později studovala v Budapešti. Pracovala jako profesorka matematiky na různých středních školách (Pančevo, Šabac, Bělehrad). Znala několik jazyků a ve své době patřila k nejvzdělanějším Srbkám. Navštívila celou řadu zemí (Norsko, Spojené království, Francie).

Svoji první literární kritiku zveřejnila v roce 1910, kdy jí bylo 33 let.

V meziválečném období odcestovala do Německa, kde se věnovala studiu filozofie. Jako spisovatelka a na svoji dobu výjimečně vzdělaná autorka získala přehled v celé řadě uměleckých oborů, kromě literatury také i hudbě, filozofii, či malířství. Problémy světa se ale pokoušela vyjádřit jinak, než prostřednictvím psaní různých literárních děl.[2]

Po druhé světové válce se stala první předsedkyní Sdružení srbských spisovatelů. V roce 1950 byla zvolena za čestného člena SANU.

Díla[editovat | editovat zdroj]

Podobně i jako řada dalších autorů moderny i Isidora Sekulić byla velmi aktivní v oblasti kritické. Tento žánr pro ní byl dokonce primárním; nejvíce sepsala právě literárních kritik a esejí. V nich se pokoušela spíše než dílo hodnotit jej interpretovat a tlumočit. Kromě literárních psala eseje a kritiky také o hudbě, divadle, malířství, jazyce, morálkce a filozofii. Podobně jako Vuk Karadžić i ona pracovala s lidovým jazykem a jeho lidovou podstatu považovala za základní kámen, který jazyk formuje.[3]

Nejznámějším dílem Isidory Sekulić je román Kronika vesnického hřbitova (srbsky Kronika palančakog groblja; první díl vyšel 1940, druhý 1958), který vypráví příběh v rozporu ze zažitými zvyklostmi; kniha začíná na hřbitově a postupně se vrací do života a radosti běžného vojvodinského maloměsta, či vesnice. Svoji cestu do Norska zachytila v cestopisu Dopisy z Norska (srbsky Pisma iz Norveške). Ním, a ještě knihou Saputnici (česky Souputníci, 1913) si získala pozornost tehdejších předních srbských kritiků, kterými byli Jovan Skerlić a Antun Gustav Matoš.[4] Druhý z uvedených klasiků jihoslovanské literatury označil její styl ve sbírce povídek Saputnici jako tanec slov.[zdroj?]

Mezi další díla Isidory Sekulić patří i román Zapisi o mom narodu (Poznámky o mém lidu, 1948), či Đakon bogorodične crkve (Diákon kostela Panny Marie, 1920).

Její monografie Njegošu - knjiga duboke odanosti I (česky Njegošovi - kniha hluboké oddanosti) vyvolala v jugoslávském literárním prostředí bouřlivé reakce. Hlavní ideolog tehdejšího komunistického režimu, Milovan Đilas, ji ostře odsoudil, což autorku donutilo aby spálila ještě nevydaný druhý díl, který se měl věnovat Horskému věnci - stěžejnímu dílu srbské a černohorské literatury.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. S. 1047. (srbština) 
  2. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. S. 1049. (srbština) 
  3. MARKOVIĆ, Slobodan. Književne pojave između dva svetska rata. Valjevo : Milić Rakić, 1982. S. 22. (srbochorvatština) 
  4. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. S. 1048. (srbština)