Isabella z Chiaromonte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Isabella z Taranta, rozená Isabella z Chiaromonte, (c. 142430. března 1465), byla tarantská princezna po své rodné straně a první královská manželka Ferdinanda I. Neapolského.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Byla starší dcerou Tristana z Chiaromonte, hraběte z Copertina, a Kateřiny z Taranta. Byla rovněž neteří a předpokládanou dědičkou bezdětného Giovanniho Antonia del Balzo Orsini, tarantského prince. Byla vnučkou královny Marie z Enghienu (matka Giovanniho a Kateřiny), která byla královskou manželkou v Neapoli (královnou Jeruzaléma a Sicílie) v letech 1406–1414. Tím pádem byla předpokládanou dědičkou feudálních majetků v jižní Itálii.

Sňatek[editovat | editovat zdroj]

30. května 1444 (nebo 1445) se Isabella provdala za Ferranta Aragonského, později vévody z Kalábrie (1423–1494), syna Alfonsa V. Aragonského, který nedávno předtím dobyl Neapolské království od francouzských Angevinů a tím pádem byl novým feudálním pánem Isabelly a její rodiny.

Alfonso domluvil toto manželství proto, aby svému nemanželskému synovi zajistil dobrou budoucnost tím, že mu dal manželstvím své vlastní knížectví. Alfonso také chtěl, aby jemu loajální lidé (stejně jako jeho syn) měli v novém království feudální statky, což by se v budoucnu stalo, jakmile by se Ferdinand a Isabella přemístili do Taranta. Sňatek rovněž posílil královu snahu o uchvácení současných pánů z Taranta.

27. června 1458 se stal její manžel z vůle krále Alfonsa králem na jím dobytých územích a jako takový užíval titul král Neapole a Jeruzaléma a Isabella se stala královskou manželkou. Touto dobou měli několik dětí, nejstarším byl desetiletý Alphonso.

Už nechtěli déle používat Taranta jako svého jedinečného vlastnictví, ale stále šlo o silné pouto a v roce 1463 se Isabella stala nástupkyní svého strýce Giovanniho Antonia z Taranta. Isabella zdědila rovněž Briennovův nárok na Jeruzalémské království.

Isabella zemřela 30. března 1465, pohřbená je u sv. Petra Mučedníka. Jejím dědicem byl její nejstarší syn, Alphonso, vévoda z Kalábrie, budoucí král Alfons II. Neapolský a Jeruzalémský.

Vdovec (1423-1494) se podruhé oženil se svoji první sestřenicí z otcovy strany Janou Aragonskou, dcerou svého strýce Jana II. Aragonského a Jana Enríquezové.

Děti[editovat | editovat zdroj]

S Ferdinandem měla šest dětí: