Isabela Jeruzalémská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Isabelina svatba s Homfroiem z Toronu
Příbuzenstvo
otec Amaury I. Jeruzalémský
matka Marie Komnénovna
I. manžel Homfroi IV. z Toronu
II. manžel Konrád z Montferratu
dcera Marie z Montferratu
III. manžel Jindřich II. ze Champagne
dcera Marie
dcera Alice ze Champagne
dcera Filipa ze Champagne
IV. manžel Amaury II. z Lusignanu
dcera Sibyla z Lusiganu
dcera Melisenda z Lusiganu
syn Amaury

Isabela Jeruzalémská (1172 - po květnu 1206)[1] byla královnou jeruzalémskou. Jako dědička království byla velmi žádanou partií.

Život[editovat | editovat zdroj]

Isabela se narodila z druhého manželství jeruzalémského krále Amauryho a Marie, dcery Jana Komnéna. Roku 1183[1] se na hradě Keraku provdala za hraběte Homroie z Toronu, příslušníka jedné z nejstarších rodin v království a vyženěného syna[2] Renauda ze Châtillonu. Svatba, od níž si leprou postižený král Balduin[3] i zřejmě i Renaud slibovali sblížení starousedlé a nově příchozí křižácké šlechty,[4] byla plná aristokracie z Byzance i zámoří a doprovázena mnoha dny oslav bez ohledu na ostřelování obléhatelů pod velením samotného Saladina. Homfroiova matka Štěpánka nechala dokonce poslat do Saladinova ležení mísy ze svatebního stolu a na oplátku Saladin vydal zákaz ostřelovat část hradu, v níž bydleli novomanželé. Obležení zakončil na počátku prosince příchod krále, který donutil muslimy k ústupu.[5] Homfroi byl vzdělaný, pohledný mladík a na svou dětskou manželku byl hodný. Isabela jej měla skutečně ráda.[6]

Levanta roku 1190

Po smrti dětského krále Balduina V. v srpnu 1186 došlo ke sporu. Jeruzalémský patriarcha korunoval Sibylu, Isabelinu starší sestru, a v Nábulusu byl, barony a Isabelinou matkou Mariií s chotěm Balianem z Ibelinu, jeruzalémským králem jmenován Homfroi. Dědic Zajordánska, vzdělaný[6] milovník pokojného života a uměleckých děl,[4] však před držením koruny couvl a raději složil lenní hold Sibyle a Guyovi z Lusignanu.[7] O rok později se Homfroi po katastrofálním neúspěchu křesťanů u Hattínských rohů dostal do Saladinova zajetí[8] a byl propuštěn v červenci 1188.[9]

Sultán poslal do Damašku franského krále a jeho bratra, dále Honfroie a pána Džubajlu..., aby je tam uvěznili a zastavili po tolika činech...
— Imád-ad-Dín[10]

Dědička Jeruzalémského království[editovat | editovat zdroj]

Královna Sibyla i s oběma dcerami zemřela roku 1190 a nárok na trůn tak připadl Isabele, což se stalo pro její bezdětné manželství s Homfroiem osudným. Konrád z Montferratu[pozn. 1] se společně s Marií Komnénovnou zasadil o zinscenování Isabelina rozvodu s Homfroiem z Toronu. Jako záminka posloužilo tvrzení, že Isabela byla donucena k uzavření sňatku nátlakem a že zženštilý Homfroi sňatek nikdy nezavršil tělesným spojením.[12] [pozn. 2] S dědičkou království se Konrád vzápětí sám oženil.[13][pozn. 3] Po dobytí Akkonu se za zprostředkování evropských panovníků ujednalo příměří mezi oběma uchazeči o jeruzalémský trůn. Guy z Lusignanu, vdovec po královně Sibyle a zkrachovalý válečník od Hattínských rohů, zůstal u moci a po jeho skonu měl na trůn nastoupit Konrád.[14] Na jaře 1192 se situace v Levantě změnila. Guy neměl již žádnou podporu místních baronů a tehdy Richard Lví srdce udělil Jeruzalém Konrádovi a Guy dostal jako odškodnění Kypr.[15]

Svatba Isabely s Konrádem z Montferratu

28. dubna 1192 byl Konrád z Montferratu krátce po své korunovaci zavražděn dvěma vrahy ze sekty asasínů a bylo nutné najít rychle nového vládce Jeruzaléma a manžela vdově Isabele. Volba obyvatel Tyru padla na Jindřicha ze Champagne,[16] který byl zřejmě nejméně kontroverzním kandidátem.[17][pozn. 4] 5. května 1192, již týden po Konrádově smrti, byla Isabela provdána za mladého hraběte.

Když byl Markýz mrtev a jeho duše mířila do pekla, anglický král převzal vládu v Tyru a věnoval ji hraběti Jindřichovi, s nímž vyřešil všechny problémy. Tento poslední se již téže noci spojil s královnou, Markýzovou ženou, neboť tvrdil, že má největší právo spojit se s ženou zemřelého.
— Imád-ad-Dín[19]

V křesťanském táboře vyvolala urychlená svatba rozpaky a muslimové byli ohromeni informací, že ke konzumaci manželství došlo i přes Isabelino pokročilé[17] těhotenství.[20] Zdá se, že manželství bylo šťastné, Jindřich se do Isabely zamiloval.[21] Nebyl nikdy korunován, vydobyl si však přízvisko král pobřeží[22] a svými arabskými současníky byl považován za moudrého muže[19] Období jeho vlády bylo úspěšné i díky skonu dvou největších protivníků - Saladina a Guye z Lusignanu. Po Guyově skonu se ujal kyperské koruny jeho bratr Amaury z Lusignanu a uzavřel s Jindřichem smír a smlouvu o budoucím sňatku svých dětí.

Shodou okolností se právě Amaury stal čtvrtým Isabeliným chotěm, poté, co Jindřich vypadl z okna galerie. Nový panovník po krachu německé křížové výpravy uzavřel mír s Ajjúbovci.[23] Korunovace proběhla v lednu 1198 v Akkonu[1] a v království dočasně nastalo období klidu a míru.[24] Král Amaury zemřel 1. dubna 1205 na úplavici a Isabela se na krátký rok ujala vlády. Zemřela zřejmě v době po květnu 1206.

Dědičkou Jeruzalémského království se stala Isabelina nejstarší dcera Marie z Montferratu. Amauryho syn Hugo si vzal Isabelinu dceru Alici a založil novou dynastii.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pobývající v Levantě od roku 1187 v obavě před zatčením pro vraždu.[11]
  2. Homfroi se nechal ke zrušení lehce přesvědčit, ale Isabela se po nějaký čas marně vzpouzela.[6]
  3. Stal se tak bigamistou, protože již měl za manželku Theodoru Komnenovnu.
  4. Zatímco jeho bratranec Richard Lví srdce byl obviněn svými současníky z Konrádovy vraždy.[18]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c www.fmg.ac
  2. www.fmg.ac
  3. HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. Dále jen Saladin. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 199.  
  4. a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. Dále jen Křižácké výpravy. S. 125.  
  5. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. S. 143-144.  
  6. a b c www.mittelalter-genealogie.de
  7. Křižácké výpravy, str. 127
  8. Křižácké výpravy, str. 135
  9. Křižácké výpravy, str. 144
  10. Křížové výpravy očima, str. 138
  11. Křižácké výpravy, str. 141
  12. Křižácké výpravy, str. 147
  13. HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. ISBN 80-204-0621-2. S. 165.  
  14. Křižáci ve Svaté zemi, str. 166
  15. Křižáci ve Svaté zemi, str. 169-170
  16. HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. Dále jen Saladin. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 222.  
  17. a b www.lamop.univ-paris1.fr
  18. SOUKUP, Pavel. Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Příbram : Knihovna Jana Drdy v Příbrami, 2003. 151 s. ISBN 80-86240-67-3. S. 120.  
  19. a b GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. Dále jen Křížové výpravy očima. ISBN 978-80-257-0333-5. S. 216.  
  20. Saladin, str. 223
  21. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. S. 165.  
  22. NICOLLE, David. Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha : Grada Publishing, 2008. 96 s. Dále jen Třetí křížová výprava. ISBN 978-80-247-2382-2.  
  23. Křižáci ve Svaté zemi, str. 198-199
  24. Křižáci ve Svaté zemi, str. 230
  25. Křižáci ve Svaté zemi, str. 170

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]