Isabela Jeruzalémská
| otec | Amaury I. Jeruzalémský |
|---|---|
| matka | Marie Komnénovna |
| I. manžel | Homfroi IV. z Toronu |
| II. manžel | Konrád z Montferratu |
| dcera | Marie z Montferratu |
| III. manžel | Jindřich II. ze Champagne |
| dcera | Marie |
| dcera | Alice ze Champagne |
| dcera | Filipa ze Champagne |
| IV. manžel | Amaury II. z Lusignanu |
| dcera | Sibyla z Lusiganu |
| dcera | Melisenda z Lusiganu |
| syn | Amaury |
Isabela Jeruzalémská (1172 - po květnu 1206)[1] byla královnou jeruzalémskou. Jako dědička království byla velmi žádanou partií.
Obsah |
Život [editovat]
Isabela se narodila z druhého manželství jeruzalémského krále Amauryho a Marie, dcery Jana Komnéna. Roku 1183[1] se na hradě Keraku provdala za hraběte Homroie z Toronu, příslušníka jedné z nejstarších rodin v království a vyženěného syna[2] Renauda ze Châtillonu. Svatba, od níž si leprou postižený král Balduin[3] i zřejmě i Renaud slibovali sblížení starousedlé a nově příchozí křižácké šlechty,[4] byla plná aristokracie z Byzance i zámoří a doprovázena mnoha dny oslav bez ohledu na ostřelování obléhatelů pod velením samotného Saladina. Homfroiova matka Štěpánka nechala dokonce poslat do Saladinova ležení mísy ze svatebního stolu a na oplátku Saladin vydal zákaz ostřelovat část hradu, v níž bydleli novomanželé. Obležení zakončil na počátku prosince příchod krále, který donutil muslimy k ústupu.[5] Homfroi byl vzdělaný, pohledný mladík a na svou dětskou manželku byl hodný. Isabela jej měla skutečně ráda.[6]
Po smrti dětského krále Balduina V. v srpnu 1186 došlo ke sporu. Jeruzalémský patriarcha korunoval Sibylu, Isabelinu starší sestru, a v Nábulusu byl, barony a Isabelinou matkou Mariií s chotěm Balianem z Ibelinu, jeruzalémským králem jmenován Homfroi. Dědic Zajordánska, vzdělaný[6] milovník pokojného života a uměleckých děl,[4] však před držením koruny couvl a raději složil lenní hold Sibyle a Guyovi z Lusignanu.[7] O rok později se Homfroi po katastrofálním neúspěchu křesťanů u Hattínských rohů dostal do Saladinova zajetí[8] a byl propuštěn v červenci 1188.[9]
| „ | Sultán poslal do Damašku franského krále a jeho bratra, dále Honfroie a pána Džubajlu..., aby je tam uvěznili a zastavili po tolika činech... | “ |
| — Imád-ad-Dín[10] | ||
Dědička Jeruzalémského království [editovat]
Královna Sibyla i s oběma dcerami zemřela roku 1190 a nárok na trůn tak připadl Isabele, což se stalo pro její bezdětné manželství s Homfroiem osudným. Konrád z Montferratu[pozn. 1] se společně s Marií Komnénovnou zasadil o zinscenování Isabelina rozvodu s Homfroiem z Toronu. Jako záminka posloužilo tvrzení, že Isabela byla donucena k uzavření sňatku nátlakem a že zženštilý Homfroi sňatek nikdy nezavršil tělesným spojením.[12] [pozn. 2] S dědičkou království se Konrád vzápětí sám oženil.[13][pozn. 3] Po dobytí Akkonu se za zprostředkování evropských panovníků ujednalo příměří mezi oběma uchazeči o jeruzalémský trůn. Guy z Lusignanu, vdovec po královně Sibyle a zkrachovalý válečník od Hattínských rohů, zůstal u moci a po jeho skonu měl na trůn nastoupit Konrád.[14] Na jaře 1192 se situace v Levantě změnila. Guy neměl již žádnou podporu místních baronů a tehdy Richard Lví srdce udělil Jeruzalém Konrádovi a Guy dostal jako odškodnění Kypr.[15]
28. dubna 1192 byl Konrád z Montferratu krátce po své korunovaci zavražděn dvěma vrahy ze sekty asasínů a bylo nutné najít rychle nového vládce Jeruzaléma a manžela vdově Isabele. Volba obyvatel Tyru padla na Jindřicha ze Champagne,[16] který byl zřejmě nejméně kontroverzním kandidátem.[17][pozn. 4] 5. května 1192, již týden po Konrádově smrti, byla Isabela provdána za mladého hraběte.
| „ | Když byl Markýz mrtev a jeho duše mířila do pekla, anglický král převzal vládu v Tyru a věnoval ji hraběti Jindřichovi, s nímž vyřešil všechny problémy. Tento poslední se již téže noci spojil s královnou, Markýzovou ženou, neboť tvrdil, že má největší právo spojit se s ženou zemřelého. | “ |
| — Imád-ad-Dín[19] | ||
V křesťanském táboře vyvolala urychlená svatba rozpaky a muslimové byli ohromeni informací, že ke konzumaci manželství došlo i přes Isabelino pokročilé[17] těhotenství.[20] Zdá se, že manželství bylo šťastné, Jindřich se do Isabely zamiloval.[21] Nebyl nikdy korunován, vydobil si však přízvisko král pobřeží[22] a svými arabskými současníky byl považován za moudrého muže[19] Období jeho vlády bylo úspěšné i díky skonu dvou největších protivníků - Saladina a Guye z Lusignanu. Po Guyově skonu se ujal kyperské koruny jeho bratr Amaury z Lusignanu a uzavřel s Jindřichem smír a smlouvu o budoucím sňatku svých dětí.
Shodou okolností se právě Amaury stal čtvrtým Isabeliným chotěm, poté, co Jindřich vypadl z okna galerie. Nový panovník po krachu německé křížové výpravy uzavřel mír s Ajjúbovci.[23] Korunovace proběhla v lednu 1198 v Akkonu[1] a v království dočasně nastalo období klidu a míru.[24] Král Amaury zemřel 1. dubna 1205 na úplavici a Isabela se na krátký rok ujala vlády. Zemřela zřejmě v době po květnu 1206.
Dědičkou Jeruzalémského království se stala Isabelina nejstarší dcera Marie z Montferratu. Amauryho syn Hugo si vzal Isabelinu dceru Alici a založil novou dynastii.[25]
Odkazy [editovat]
Poznámky [editovat]
- ↑ Pobývající v Levantě od roku 1187 v obavě před zatčením pro vraždu.[11]
- ↑ Homfroi se nechal ke zrušení lehce přesvědčit, ale Isabela se po nějaký čas marně vzpouzela.[6]
- ↑ Stal se tak bigamistou, protože již měl za manželku Theodoru Komnenovnu.
- ↑ Zatímco jeho bratranec Richard Lví srdce byl obviněn svými současníky z Konrádovy vraždy.[18]
Reference [editovat]
- ↑ a b c www.fmg.ac
- ↑ www.fmg.ac
- ↑ HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. Dále jen Saladin. ISBN 978-80-7384-203-1. s. 199.
- ↑ a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. Dále jen Křižácké výpravy. s. 125.
- ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. s. 143-144.
- ↑ a b c www.mittelalter-genealogie.de
- ↑ Křižácké výpravy, str. 127
- ↑ Křižácké výpravy, str. 135
- ↑ Křižácké výpravy, str. 144
- ↑ Křížové výpravy očima, str. 138
- ↑ Křižácké výpravy, str. 141
- ↑ Křižácké výpravy, str. 147
- ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. ISBN 80-204-0621-2. s. 165.
- ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 166
- ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 169-170
- ↑ HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. Dále jen Saladin. ISBN 978-80-7384-203-1. s. 222.
- ↑ a b www.lamop.univ-paris1.fr
- ↑ SOUKUP, Pavel. Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Příbram : Knihovna Jana Drdy v Příbrami, 2003. 151 s. ISBN 80-86240-67-3. s. 120.
- ↑ a b GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. Dále jen Křížové výpravy očima. ISBN 978-80-257-0333-5. s. 216.
- ↑ Saladin, str. 223
- ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. s. 165.
- ↑ NICOLLE, David. Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha : Grada Publishing, 2008. 96 s. Dále jen Třetí křížová výprava. ISBN 978-80-247-2382-2.
- ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 198-199
- ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 230
- ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 170
Externí odkazy [editovat]
- (německy) www.mittelalter-genealogie.de
Literatura [editovat]
- PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk : Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. (polsky)
