Internalizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Internalizace (někdy také interiorizace) je psychologické a sociologické označení procesu, během kterého si člověk internalizuje (vnitřně osvojuje) objektivní svět, aby byl schopný přežít v lidské společnosti. Byl zaveden ve 20. století americkým sociologem Talcottem Parsonsem.[zdroj?][1][2]

Důležitou roli hraje při tomto procesu osvojování jazyk v mezilidské komunikaci, který je podle G. H. Meada klíčový při osvojování hodnot a utváření takzvaného „“.

K procesu internalizace dochází v období socializace, kdy se z lidského jedince stává sociální a kulturní bytost. Jde tedy především o období dětství, kdy si jedinec pomocí rodiny osvojuje hodnotový systém společnosti, ve které žije. Zde se jedná o nevědomý proces internalizace. K osvojování společenských norem a jejich změn však dochází i nadále v průběhu života. V tomto případě již hovoříme o uvědomělém procesu, který je sice méně spontánní, jeho výsledek je nicméně stejný. Jakmile dojde k osvojení normy, jedinec již nevnímá nutnost řídit se touto normou jako tlak společnosti a automaticky jedná v souladu s touto normou. Toto je hlavní rozdíl mezi internalizací a sociální kontrolou, jež se vyznačuje vnějším tlakem na jedince. Internalizace je tedy výsledkem procesu sociální integrace a enkulturace.[3]

Sociální svět[editovat | editovat zdroj]

Při vzájemné interakci dvou jedinců vznikají typizace, kdy jeden z dvojice pozoruje činy toho druhého a nachází v nich určitý motiv. Postupem času je tedy schopen určit nadcházející chování druhé osoby při konání dané činnosti. Tak se začíná vytvářet soubor rutinních činností, který utváří společné zázemí těchto dvou lidí. Ve společném zázemí vznikají nové nápady a ty vedou k habitualizaci. Dochází tak k procesu budování společenského světa. Dalším generacím je tento svět předáván jako objektivní. Vše v něm vytvořené existuje a platí nezávisle na konkrétních jedincích. Jde tedy o jakousi pevně danou neměnnou realitu, která je pro dítě jedinou realitou ve fázi socializace, zejména pak na jejím počátku. Díky existenci této objektivní reality a jejímu předávání dalším generacím můžeme hovořit o sociálním světě.

Mezi člověkem a sociálním světem jím vytvořeným dochází ke vzájemné interakci. Tedy nejen že může člověk měnit svůj sociální svět, ale stejně tak je svým výtvorem sám ovlivňován. Tento jev, který nazýváme dialektický proces, zahrnuje tři části. První je externalizace, tedy působení produktů lidské činnosti na sociální svět. Proces, kdy tyto externalizované produkty nabývají vlastnosti objektivity, se nazývá objektivace. Poslední složkou je internalizace, tedy zvnitřnění sociálního světa. Tato složka je z nich nejvýznamnější, neboť právě při ní se projevuje dialektika sociálního světa.

Subjektivní realita[editovat | editovat zdroj]

Sociální svět může být i subjektivní.[4] Každý jedinec hraje v sociálním světě jednu nebo více rolí a internalizací těchto rolí se pro něj sociální svět stává subjektivním. Člověk se však nerodí automaticky jako člen společnosti, nýbrž má sklony ke společenskosti a součástí společnosti se stává postupem času procesem socializace. Základem tohoto procesu je internalizace. Každá událost má svůj objektivní význam, který se při osvojení mění na subjektivní. Jedinec tak může vnímat subjektivní událost jiného člověka a přijmout význam této události za vlastní. To ovšem neznamená, že je výsledek tohoto subjektivního vnímání dvou různých jedinců stejný. Například pokud vidíte někoho plakat, budete se domnívat, že se tomuto člověku stalo něco špatného a je nešťastný. Nicméně se může jednat o tzv. slzy štěstí, kdy je člověk velmi dojatý z radostné události a je šťastný. Vaše subjektivní vnímání této události se tedy může lišit od subjektivního vnímání stejné události jiným jedincem. Internalizací tedy nejen přiřazujeme subjektivní význam objektivním událostem, ale zároveň se přibližujeme k pochopení subjektivního vnímání objektivních událostí jiným jedincem.

Psychoanalytický význam[editovat | editovat zdroj]

V psychoanalytickém slova smyslu se jedná o nevědomé vývojové procesy, jež mohou být kdykoli použity Ego jako obranné mechanismy, kdy se části objektivního světa (částečné nebo úplné objekty) stávají součástí self jedince, tedy, kdy zkušenost s kvality non self nabývá kvality self. Jako vývojové procesy se uplatňují zejména v těch fázích časného vývoje, kdy jsou hranice já a ty, --self a non-Self, případně Self,[2] a objekt ještě nedostatečně diferencované a propustné (zkušenost je organizována podle principu slasti na dobrou a špatnou, gratifikující a frustrující). Zahrnujeme mezi ně inkorporaci, introjekci a identifikaci, ve vymezení jednotlivých pojmů jsou mezi autory rozdíly.

Pojmy[editovat | editovat zdroj]

Okrajově lze význam jednotlivých pojmů přiblížit následovně:

  • inkorporace – „láskou bych tě snědl“, „vstoupil do mě duch policie“ (Anděl s Ďáblem v těle, nicméně zde jde o internalizaci dočasnou a přechodnou, jak lituje žena vrchního policejního komisaře Bulise – viz film), inkorporace tedy obsahuje představu o splynutí self alespoň s částí objektu
  • introjekce – „vidím v duchu vztyčený prst a nemůžu“, introjekcí se stávají vnější objekty vnitřními, resp. zkušenost se vnějšími objekty je přeměněna do představy o nich, označované jako vnitřní objekt, představa je ale do značné míry nadána mocí, kterou tyto zevní objekty měly (výsledkem je vnitřní objekt, synonymem je introjekt)- jednou ze záludností vnitřních objektů může být to, že k nám mohou promlouvat v první osobě (kupř. otec říkal „jsi k ničemu“, ale já se v dospělosti prožívám „jako bych byl k ničemu“). Introjekty obecně klasifikujeme na dobré a špatné.
  • identifikace: identifikace je spojena s obohacením Self objektu o určit aspekty objektu, na rozdíl od introjektu (vnitřního objektu) jsou plně asimilovány do self.
    • Identifikace s rodičem stejného pohlaví je zdrojem tvorby Superego a předpokladem úspěšného vyústění oidipské situace podle klasické teorie.
    • Identifikace s agresorem je ve skutečnosti introjekcí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://psychologie-pedagogika.studentske.cz/2008/07/talcott-parsons.html
  2. a b Vybrané kapitoly http://pfyziollfup.upol.cz/castwiki/?p=1640
  3. http://www.andromedia.cz/andragogicky-slovnik/enkulturace
  4. Berger: Společnost jako subjektivní realita

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERGER, Peter L.; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-46-1. Kapitola Společnost jako objektivní realita, s. 51 - 127.  
  • MAŘÍKOVÁ, Hana; PETRUSEK, Miloslav; VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Praha: nakladatelství Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-164-1.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]