Intercese
Intercese je v řím. právu soukromém převzetí cizího závazku, děje-li se s očekáváním, že ten, koho závazek se vlastně týče, sám jej splní. Intercedent, totiž ten, kdo závazek přejímá, může převzíti cizí dluh buď vedle vlastního dlužníka, nebo místo něho. Podle toho rozeznává se intercese kumulativní a privativní. Tato uskutečňuje se hlav. novací (passivní delegací), ona hlav. rukojemstvím. Intercese jest pojmem praktickým hledíc k tomu, že Senatusconsultum Vellejanum (r. 46 po Kr.) a interpretace právnická stanovily za právo, že všeliká intercese osoby ženského pohlaví jest právně neúčinná. Vůdčí myšlénkou tu bylo, že ženy vzhledem k nezkušenosti a dobromyslnosti své mají býti chráněny proti škodlivým následkům smluv, jimiž se zavázaly za jiného očekávajíce, že samy nebudou muset zaplatiti. Závazek ženy z intercese jest neplatný ope exceptionis, ale tak, že nezbývá ani obligatio naturalis. V některých případech jest výjimečně intercese pro ženu závaznou, jako když věřitel jsa od ženy oklamán nebo v jiném nezaviněném omylu nevěděl, že běží o intercesi ženy, podle obecného práva jmenovitě též, když žena se zavázala jako obchodnice.
